aktualizované: 02.03.2017 14:45:13 

S veselou mysľou na večné časy a nikdy inak!

Brožíková : Boty proti lásce
Loading
Ďalšie podsekcie zobrazíte kliknutím na titulky v záhlaví stránky
L. Brožíková : Boty proti lásce...

                            B o t y    p r o t i   l á  s c e

                           Nerada se stylizuji do role poučovatelky, je to nevděčné a často i zbytečné, nevím, kolik z Vás si ještě pamatuje na stejnojmennou píseň Yvonne Přenosilové,  ale dočíst až do konce nebude tak docela ztrátou času.

                           Současné emancipované, téměř rovnoprávné mladé ženy asi zakroutí nad starým příběhem hlavou, ale ženy minulého století měly namnoze přece jen tvrdší chlebíček. Pořád ještě platil patriarchát jako řemen, a když se k němu přidaly neúprosné tělocvikářské manýry, byla každá vzpoura předem prohraná. Permanentně natěsno utažený obojek svádí k občasnému utržení se, volnějšímu vydechnutí. Hlava naší rodiny výjimky nepřipouštěla, muž prošel výchovou despotického otce a tiché poslušnosti nevzpurné matky. Automaticky převzal stejné způsoby a nepřipouštěl si ani ve snu, že by se ve své vlastní mladé rodině měl chovat jinak. Nějak – asi nedopatřením – si nevšiml, že se změnila doba, struktura rodiny, že žena mimo péče o výchovu dětí a domácnost i vytváření zázemí svému muži chodí do zaměstnání (a v tom období ještě nebyly uzákoněny nepracovní, volné soboty) a už dlouho není tou mužem „živenou“ chudinkou, co musí na všechno odevzdaně a souhlasně kývnout. Připadalo mi stále častěji, že působíme jako dobře vycepované stádečko cirkusových lipicánů.

                                Toho roku jsme trávili dovolenou o prázdninách v našem dobrém, starém, osvědčeném přímořském východoněmeckém letovisku Binzi, jehož břehy neúnavně omývaly vlny studeného Baltu. Ve vlasti bylo všeho málo, špatný výběr. NDR měla být pro svět výkladní skříní socialismu, takže jejich vybrané obchody nabízely krásné boty, i západní Salamandry, hezké spodní prádlo, citlivě a výtvarně řešené bytové doplňky. Během dovolené jsme si často odříkali výbornou zmrzlinu, labužnické pekařské štoly i tvarohové dorty, abychom se před návratem domů dobře a relativně lacino obuli. Každý rok jsem doma už s dlouhým předstihem muže připravovala na to, že bude nutné „pustit“ nějakou tu korunu, apelovala na velký výběr a především ceny. Když nejdřív přepečlivě propočítal, kolik ušetříme proti nákupu u nás, připočetl jídlo, které si povezeme z domova s sebou, říkal opatrně, váhavě „uvidíme.“ Což neznamenalo, že máme vyhráno. Tehdy chyběl k návratu z dovolené domů už jen jediný den. Skutečně jsme se, až na několik sporadických výjimek, při nichž nebyl muž přítomen, zdrželi celý pobyt i dalších pochutin, jejich výborných uzenin, mělo tedy dojít na splnění slibu. Muž od rána odchod do městečka zdržoval jak se dalo, sliboval, že pro boty sjedeme doma někdy během roku do Plavna nebo blízkého příhraničí, třeba budou ještě hezčí, lacinější, ale to už jsme znali odevšad tak dobře, že jsme mu mohli, kdyby mu náhle vypověděla paměť, napovídat. Tím spíš jsem neúnavně připomínala nákup, za čtrnáct dnů začíná školní rok, jde se. Už jsme znali tyhle oddalovačky, byla to jeho průhledná metoda, jak peníze ušetřit.

                         Snad, aby se mohlo stát, co se stalo, trvala jsem teď už neústupně na odchodu za botami. Když jsme vycházeli ze stanu, bylo pěkné počasí. Kolem pobřeží jsme šli pomalu, vycházkově, kluci si  zuli sandály, dali mně je do košíku a občas zaběhli do moře, aby zdvihli ve slunci se blýskající kousek vyplaveného jantaru, ohlazenou mušličku, kousek zajímavého oblázku. Prostě klid před bouří. Už jsme vcházeli do městečka, když oblohu zastínil černý mrak, zdvihl se silný vítr. Náš Harpagónek nezmeškal svou poslední příležitost - zavelel „čelem vzad, jde se domů, boty dnes nebudou.“ Všichni tři jsme si nečekaně postavili hlavu, že má plnit dané slovo, zítra přece odjíždíme.  Stará, obehraná písnička - začal slibovat, že boty koupíme někde na zpáteční cestě, třeba tam bude ještě větší výběr, opět sáhnul k jeho osvědčenému, nákup oddalujícímu slůvku třeba, třeba, třeba… Vjela do nás nečekaná vzpoura „ne, slíbil jsi to, chlapské slovo se má plnit.“  Když shledal, že naše rozhodnutí, podepřené jeho vágním slibem je skálopevné, musel povolit. Asi si v zoufalé chvíli řekl, že nám to strhne z Ježíška. Než by nás nechal jít nakupovat samotné, a nevýslovně trpěl hrůznými představami, za co všechno „zbytečné“ bychom bez něj utratili ušetřené peníze, musel pokračovat.

                       K obchodu s botami zbývalo pár desítek metrů. Začalo pršet, ale příběh měl  skrytou režii. Přes původní pěkné počasí jsem s sebou vzala deštníky, u moře se mění situace rychle. Roztáhli jsme je. Muž se s prvními kapkami padající vody viditelně silně naštval a rychle se nám vzdaloval. Z deště se stal v okamžiku prudký liják, přímo průtrž mračen, ulicemi se vmžiku  valily dravé bystřiny. Během chvilky jsme byli promoklí do poslední nitky, v botách potopu. Muž už zuřil nahlas, vítr k nám zanášel v poryvech úryvky jeho krajně nekantorských nadávek. V tu chvíli mu silný poryv sklapl deštník na hlavu, takže záplava vody se mu vylila za krk, na ramena, pod oblečení. Ve zlomku vteřiny mně prolétlo hlavou, kde se na deštníku vzalo tolik vody, bylo jí tolik, jako by na něj někdo neviditelný obrátil plný kbelík. Muž vypadal, jako by právě vylezl oblečený z bazénu. S tím sklaplým parapletem na hlavě připomínal opelichaný smrček, kostra deštníku evokovala zplihlé holé větve. Praštil jím o zem, začal po něm vztekle dupat, divoce kolem sebe šermovat rukama. Něco na nás křičel, ale vítr mu slova rval od úst. My tři stáli pod vrchlíkem mého deštníku a otřásali se neztišitelným smíchem. Věděli jsme móóóc dobře, co bude následovat, ale nemohli jsme přestat. To, co se před námi v několika vteřinách odehrálo, by snad zvládl jen skvělý režisér starých grotesek němého filmu a nezapomenutelní Laurel a Hardy  blahé paměti. Připomínali jsme teď smíchem se klátící, slzící tehdejší biografové obecenstvo. A jako by to opravdu bylo narežírováno, jak déšť začal, tak náhle ustal, jako když mávne kouzelným proutkem. Jako by tím zběsilým zuřením muž ztratil vůli k odporu, vešel dovnitř, nepočkal na nás. I my po několika metrech dorazili na místo určení. Muž si vyzkoušel - ale jen naoko, jeho rozhodnutí nic nekoupit bylo vepsáno do rysů jeho tváře -  několikery boty, ale to už se mu zase vrátila v plné síle jeho šetřivá nátura. Začal ostentativně bojkotovat. Kategoricky prohlásil, že nebude nic kupovat, žádné se mu nelíbí, tyhle ho tlačí, tamty jsou zase úzké, on věděl, že nemáme nikam chodit, atd. atd. atd. „Nechceš, nebudeš žádné mít“, řekla jsem si statečně a odbojně v duchu. Místo toho jsem koupila synům po dvou párech, sobě jedny šmrncovní a šli jsme zpět do kempu. Ale cítila jsem v něm tu k prasknutí napnutou strunu, co čekala na sebemenší záminku, aby mohl vybuchnout jako přetopený parní kotel. Celou cestu nepromluvil. Neodvážila jsem se zastavit klukům pro jejich milované - už poslední - koláče, ani se na něj zpříma podívat, tak moc byl nažhavený k novému běsnění. Ve stanu jsme mlčky dojedli okoralé rohlíky od snídaně.

                        Tehdy mne mužova lakota dost „brala“, dnes se na ni dívám jako v některých rodinách nezbytný folklór, který k nositeli takové povahové výbavy nezbytně patří. Je mi už tolik, že se na ty příhody mohu podívat s nadhledem a vyprávět je jen jako dávný, úsměvný vtip. Ale pozor, Harpagónci se vyvíjejí, dovedou rychle opanovat území a pak už ani popisované příhody nemusí končit tak, jako ta někdejší. Jejich brnkání na strunu Vaší trpělivosti a podřídivosti je vytrvalé, devastující, množí se geometrickou řadou a dobytá území tihle Napoleónci nikdy neopouštějí. Jste jim vydáni na pospas. Něco o tom vím. Neváhejme ty boty proti lásce a vzájemné úctě vyzout, vyhodit. Jsou nemoderní, mrzačící rodinné vztahy. A nepopsatelně ošklivé. Kdyby vzpomínka někomu něco připomínala, omlouvám se, jde opravdu o podobnost čistě náhodnou.                                  

TOPlist