aktualizované: 02.03.2017 14:45:13 

S veselou mysľou na večné časy a nikdy inak!

Jasmínová čajovna
Loading
Ďalšie podsekcie zobrazíte kliknutím na titulky v záhlaví stránky
Ludmila Brožíková
 
 
 
                            J a s m í n o v á     č a j o v n a
   
 
 
(Úryvek ze Seiferta)
….Na čelo jsem políbil Tě v spěchu
    Neb omámila mne
    Vůně Tvého kouzelného vzdechu –
    Ale nevím…
                          Zaslechl jsem jen sladký hlas
                          A tma hustá
                          Obklopila úžas polekaných řas
                          Líbalas mne na čelo či ústa?
 
     Tu báseň jsem nečetla snad celou věčnost, už neznám ani její první strofu. A přece mnou její slova  náhle prolnula jako tajemná vůně, důvěrné slůvko někoho milovaného, pohlazení, v něž jsem dávno přestala doufat. Procházela jsem právě malým parčíkem, když se ten vnitřní hlas ozval. V zamyšlení jsem si nevšimla, že kus městské zelené oázy tvoří veliký, hustě prorostlý keř jasmínu. Jeho prudce omamná vůně zastavila mé spěchající kroky. Celým tělem se rozlila neodolatelná touha se do toho nečekaně mámivého závoje celá zahalit. Zavřít oči, na chvíli snad přestat existovat. Vrátit se na začátek mladých let, mnohé z toho, co bylo, vymazat, vidět jen tu do dálky vábící cestu do  otvírajícího se světa. Pokročila jsem jako ve snu na co největší kraj větvoví porostu, k zemi se sneslo několik bílých okvětních lístků, neslyšně dopadly do jasně zelené, pečlivě sežnuté trávy. Nevím, jak dlouho jsem tam stála, co všechno mi prošlo myšlenkami, s čím jsem se ulehčeně vyrovnávala, jen vím, že když jsem znovu vykročila, změnila jsem původní trasu.
 
        Pár kroků odtud, v průjezdu nárožní banky je malé nádvoří, starý, vzrostlý strom, pár oken v přízemí jako vystřižených z prvorepublikových dvorků – a čajovna. Kdysi mne tam moji mladí zavedli na klidné posezení, neuspěchané povídání, co vše jsme kdo zažili v mezidobí, co jsme se neviděli. V místnosti bylo pološero, zleva vedly do jakési galérie se sloupkovým zábradlím dřevěné, návštěvníky do hladka vyšlapané schody, nahoře ke zdi těsně přistavených pár stolečků, u každého tři židličky, ve starobylé prastaré otevřené almaře v rohu a na parapetu okna rozložená spousta časopisů, žádný bulvár. Většinou geografické tisky, čísla s uměleckými fotografiemi, náměty, jež byste jinde těžko předpokládali. Tady ta směsice zapadala do atmosféry místnosti, jež i vůněmi působila jako z jiného světa. Seděli jsme tam dlouho, pomalu popíjeli čaj z miniaturních mističek, povídali, vzpomínali, listovali zajímavými obrázky, v řídkých pauzách ticha sledovali  plamínek, který udržoval čaj na přídavek v miniaturní konvičce přiměřeně teplý. Sešli jsme se zvědavě podívat i k nabídkovému pultu i regálu za obsluhujícím chlapíkem, a nevycházeli jsme, všichni tři milovníci opravdu dobrého čaje, z údivu. Nad množstvím druhů, pojmenováním některých, a u mnoha exotických názvů i cenami. Hovorný, ochotný muž nám vyprávěl odkud který druh pochází, jak se s ním po sběru pracuje, jak se ten či onen správně doma skladuje, připravuje, pije. Neměli jsme pocit, že jsme v obchodě, ač jsme již několik podobných, současné moderně vnitřního uspořádání se vyhýbajících čajoven postupně navštívili. Když jsem se vracela po schodech nahoru, napadlo mne jen tak mimochodem, nějakou vedlejší myšlenkou, že by se v přízemním prostoru mohla provozovat orientální, ezoterická, neobvyklá, zklidňující hudba. Jako z dálky mi tam fantazijně zazněla citera, jindy harfa, Panova píšťalka, neznámý lidový nástroj, prostě něco, co by se do toho prostředí stylově hodilo. Neobvyklých instrumentů i muzikantů by se jistě našlo dost. Líbilo by se mi tam i chvílemi zarecitovat báseň, spíš ji pozvolna vyprávět, žádný heroizmus, třeba jako když matka uspává své dítě. Tiše, jen jako podbarvení toho odpočinkového posezení, jež celý nezvyklý prostor nabízel.
 
        Zabývala jsem se v té době tvorbou suchých vazeb - a najednou jsem je na těch ztichlých stěnách svým vnitřním zrakem viděla. Nad každým stolkem jednu, rozhovor by, stejně jako teď, polotiše plynul, ale oči by samovolně klouzaly po tvarech, barvách, celkové kompozici, vyvolávaly představy. Většina materiálu na ta dílka byla ze vzdálených, pro nás exotických krajin, voněly přírodou, sušinou, přirozeností, probouzely fantazii. Tu moji dvojnásob. Byla by z toho prostoru současně neotřelá, neobvyklá, příjemná galerie. Bez vstupného, přišli byste tam odpočívat. Myšlenka mne zaujala, rozhlédla jsem se znovu po prostoru neobvyklé místnosti. Někdo seděl sám a oči mu bloudily po okolí, orientální lampě, visící od vysokého stropu. Stěny nebyly úplně bez výzdoby, několik maličkých miniaturních litografií bylo na nich rozvěšeno. Ale v pološeru místnosti splývaly s okolím, nikdo se nezdvihl je jít zblízka prozkoumat. Navíc by naklánění se nad zády ty jiné sedící rušilo,  mezi stolečky moc volného místa nebylo. Nepsaným zákonem toho prostoru byl především klid, ticho, uvolnění ducha.  Myslím, že především samotáři by zavěšené suché vazby všech možných, především tlumených barev, přivítali. Nechali by tam při jejich zkoumání své starosti, únavu, domů by odcházeli s čistou, klidnější myslí.
 
      Pokud to jde, snažím se své sny realizovat. Někdy to vyjde, jindy ne. Opravdu neplatí, že člověk je  absolutním strůjcem svého osudu. Tolik neřádností a nečekaností se Vám postaví v cestu, že většina zůstává snem. Nesplněným, tím pádem o to víc provokujícím. Zkusím to teď. Protože jsem nikdy neudělala dvě stejné vazby, šlo většinou o originály do konkrétního prostředí, pro konkrétního člověka, navíc bych to pro sebe považovala za degradaci své fantazie, postupně jsem z nich nechávala u uměleckého fotografa zhotovit album. Ta vůně jasmínu (botanicky pustoryl bělokvětý, z jehož květů se pro parfumářský průmysl extrahuje jasmínový olej), čaje i celková atmosféra prožitku přinesla nápad čas od času se na stránkách našeho časopisu sejít v „naší“ Jasmínové čajovně a zrealizovat virtuálně to, co mne tehdy napadlo. Posadit se v klidu domova ve volné chvilce k šálku vlastního oblíbeného čaje (kávičky nebo vína…) před obrazovku internetu, nechat se odvést názvy a zobrazením jednotlivých aranžmá do jiného světa. Téměř každá z těch vazeb má své pojmenování. Kdo ví, co ve Vás vyvolají, co Vám připomenou. Buďte vítáni!
 
                                                            x   x   x              

TOPlist