aktualizované: 02.03.2017 14:45:13 

S veselou mysľou na večné časy a nikdy inak!

Jestli pak víte...
Loading
Ďalšie podsekcie zobrazíte kliknutím na titulky v záhlaví stránky
Ludmila Brožíková
 
 
 
                                        J e s t l i p a k   v í t e, že…..
 
Jedna moje prastará zkušenost mne naučila nevěřit na lidová přísloví a poučky. Odehrála se sice za  veselých okolností, ale to poučení už ve mně navždy zůstalo jako zmnohonásobený vykřičník.
 
Pracovala jsem tehdy jako sekretářka na průmyslové škole elektrotechnické a nějak automaticky se vytvořil úzus, že neodcházím z práce dřív, než můj šéf. Během dne často i učil a tak administrativa přicházela na řadu až poté, co obě kolegyně z vedlejší účtárny již spěchaly po nákupech, pro mrňata do školičky, školní družiny, domů. Moji oba synové už byli na gymnáziu, po vyučování šli rovnou  na hřiště, do tělocvičny, na nějaký zájmový kroužek, takže vše bez problému.
 
Ten den vůbec probíhal jinak než obvykle. Můj záznamní diář byl toho dne mimořádně plný poznámek,  rodiče studentů se snad smluvili, že právě ten a ne jiný den navštíví ředitele, pěkně se zapotil tou shodou náhod i jeho zástupce. K řediteli se šlo přes sekretariát, ale jeho kancelář měla ještě druhé dveře, zamknuté, jimi vycházel jen učit nebo domů, jinak byly tabu, aby nebyl rušen. Toho bláznivého dne jsem navíc já musela něco nutného vyřídit jinde na úřadě, takže jsme souhlasně řekli „Dnes zavíráme“ a chystali se to realizovat. Venku začalo hustě pršet, a v tu chvíli, kdy jsem zaslechla zamykání těch druhých ředitelových dveří,  přišel telefonát ředitelovy manželky, zda on vyzvedne malého z jeslí. Zapracoval nějaký škodolibý šotek, ale to jsme ještě netušili.  Vyběhla jsem z kanceláře a v tu chvíli jsem nebyla mocna jediného slova.
 
Škola sídlila v historickém zámku dávných pánů Šliků, měla tudíž pěkně vysokánské stropy a jednotlivé části traktu uzavíraly prosklené stěny dveří. Den byl asi příliš únavný, náš vysoký, elegantní ředitel v anglickém vlněném obleku „pepř a sůl“, přes ruku decentní balonový raglán a aktovku, v druhé ruce UŽ otevřený deštník, nějak nezaznamenal, že s otevřeným deštníkem už tehdy módní úctyhodné šíře nemůže absolutně na schodiště projít  s tou - na tu dobu výstřední - paraplovou šířkou.  Myšlenkami pořád bůhvíkde vyvinul nezměrné úsilí se vchodem prodrat, ale všechna snaha se ukázala zbytečná. To už jsem se smíchy otřásala já a neschopna slova, mávala jsem, aby počkal, že něco nutného pro něj mám. Chvíli jsme se smíchem prohýbali, uvědomili si tragikomičnost situace, teprve pak jsem mohla vyřídit vzkaz. Pomalu zavřel deštník, pečlivě ho sroloval, asi si v té chvíli neuvědomil, že ho během minuty bude muset zase znova ve vratech v přízemí otevřít a já se začala znova smát scénce, jak kráčel uvnitř budovy s rozevřeným parazólem nad hlavou. V nebetyčných prostorách starého zámku se celá předchozí scénka zdála až neskutečná.
 
Teprve teď dojde na dopovězení nadhozené otázky v titulku. Znáte jistě prastaré lidové moudro, že „Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá!“ Ani náhodou!!!! Anebo jen v řídkých okamžicích, kdy se všechno spikne právě proti Vám. Takže vědět o příslovích ano, ale rozhodně na ně nespoléhat. Opravdu nedoporučuji!
 
 Rychle jsem se oblekla, uvědomila si, že autobus už asi nestihnu, tím prošvihnu i sjednanou hodinu jednání  a rozběhla se chodbou a schodištěm dolů. A v tom okamžiku tichounce vstoupil na scénu krásně posplétaný příběh. Dva studenti se celý den pošťuchovali, dělali si schválnosti, až jednoho z nich napadlo, že on bude tím, kdo provede závěr toho vyučovacího dne. Vystartoval po vyučování ze třídy, po kamenných schodech skákal přes tři stupně, v šatně popadl pod paždí bundu, boty ani nezavázal a vyběhl ven z budovy, aby měl čas svůj plán ve spěchu zrealizovat. Plán vymyslel detailně, jen zapomenul na škodolibou náhodu. Druhý student pochopil, že autobus až asi nedostihne a s oblékáním nespěchal. V ten moment, kdy on nečekaně vypadl z nachystané hry, jsem stačila seběhnout mezi starodávné vstupní dveře zámku já.
 
Musím udělat malé vysvětlení, aby závěr vyzněl tak, jak se udál. Měl přesnou režii. Den předtím jsem si od krejčího přinesla zimní hnědý vlněný kostým s nápadnými nopky po celé ploše. Lakové lodičky i kabelka, rukavičky a šálka ve výstřihu byly jen o odstín tmavší, to samé dodržely punčochy, kolem krku jsem měla velký límec z rezavé lišky a v barvě  kožešiny neobvyklý klobouk. Jedním slovem: elegance.
 
Ten oblekový dovětek by ztratil na kolosálním významu, kdybych nedodala to nejdůležitější. První mládenec stačil nastražil past. Zdvihl venku přede dveřmi celou dlouhou kovovou rohožku a vzepřel ji mezi dvěma protipóly otvoru pod ní. Udělal z ní nepropustný val, nikdo, natož ve spěchu, neměl šanci do něj nepadnout. Rohožka navíc byla umístěna  venku maximálně 15 cm přede dveřmi, lest byla bez chyb, nebylo z ní úniku.  Při otvírání dveří jsem navíc vychýlila hlavu směrem k trase od zastávky se  rozjíždějícího autobusu s obavou, že už nezastaví, abych spočinula mezi namačkanými těly promoklých cestujících. V té době se u nás nosily malé skládací deštníky, jistě si pamatujete, že před deštěm chránil ten kousek látky jen hlavu a jedno rameno.
 
Narvaný autobus právě míjel zámecká vrata,  když já přeletěla železné pruhy rohože, klobouk místo na vlasech skončil na mém obličeji, kabelka odletěla po drsné a mokré dlažbě o několik metrů dál, rukavičky ztratily svou celistvost, prodřely se až na moji kůži… To všechno bylo ošklivé, ale já si pod tím kloboukem na obličeji stačila uvědomit, že autobus začíná brzdit. Pád musel vypadat obludně, bleskově mi proběhlo myslí, že se asi polovina autobusu válí v rámci možností nadupanosti prostoru smíchy, druhá půlka je připravena vyběhnout a pomoct. Ba co víc, dodnes myslím na to, že stát se takový karambol jedenapůlmetrákové ženě se dvěma taškami jídla v rukou, všichni do jednoho by ji politovali. Ale elegantní ženě? Nemám přehnané sebevědomí, ale v této situaci…!!!???
 
Naštěstí půl metru odemne zastavil s autem manžel naší účetní, když mi pomohl na nohy, první, co zkontroloval, byla kolena. Zdržím se podrobného popisu, co se našim očím naskytlo. Místo punčoch čněly ven cáry do hloubky až ke kosti sedřené kůže, krev tekla všemi možnými směry, teprve teď byl čas na šok, omotání kolen jeho i mými kapesníky a rychlá jízda na polikliniku. Tetanus je potvora, to víme.  
 
Říká se, že člověk se „skládá“ až po maléru, ex post.  Ušla jsem tomu – já viděla tu atmosféru cestujících, i to, že budou mít o zábavu až do cílové stanice postaráno. Už jsem dávno zapomněla na bolest ran i injekce, dokonce jsem ani nikdy nepátrala po tom, čí vtípek mi připravil tak krušné chvíle. Je to už opravdu desítky let a já se při vzpomínce na to zaháknutí do rohožky ještě i dnes směji. Od srdce a spontánně. Tak to je, když život tropí hlouposti.
 
Dopustím se jediné rady: nevěřte pověrám, zapracují po svém, právě když to nejmíň očekáváte.
Radši kliďánko.  
                                                                                    ***
TOPlist