aktualizované: 02.03.2017 14:45:13 

S veselou mysľou na večné časy a nikdy inak!

Kočičkové vzpomínání
Loading
Ďalšie podsekcie zobrazíte kliknutím na titulky v záhlaví stránky
Kočičkové vzpomínání...
 
Ludmila Brožíková
 
 
 
                K O Č I Č K O V É     V Z P O M Í N Á N Í…
 
    Vzato spravedlivě, loňský rok se u mne ani trochu nevyznamenal. Jedna viróza šlapala na paty  té druhé, už jsem byla jako mátoha. Bylo to tak neodehnatelné, že pár světlejších okamžiků se v těch mračnech neúprosnosti opakování muselo jednoznačně rozplynout. Všechno má přece své zákonitosti. Nemám právo je porušovat, měnit.
 
    Najednou je tu místo deštivé noci trošinku přívětivější ráno, vystrčím ven na svěží vzduch truhlík s deseti nakvétajícími petrklíči, obhlédnu květináče na vnitřním parapetu, tuhle se probudil ke květu brambořík, tady se novými výhony chce pochlubit druhá orchidej, všechno by to potřebovalo novou zeminu… Přehlédnu připravený seznam s likvidací nepotřebných věcí, jež tu překážely přes zimu, nechápu, kde se to vždycky nastřádá, odstraním z venku přezimujících rostlin větve smrků a jedlí, už se pod nimi na svět klubají první svěže zelené lístečky krokusů, sněženek a já nevím čeho všeho ještě (nevěřte, vím, mám u všech jmenovky s nutnými údaji)… a   je tu     j   a     r     o!
   
      Jsem „podzimka“ , velmi miluji čas pomalého zrání, ale JARO, to je nové všechno. Chuť do života, očekávání, plány, radost z každého mráčku - vůbec, všimli jste si, jakou nepřekonatelnou škálu oblaka mají? - čekání, jakou hromadu práce přivalí to rychle po předlouhé zimě dospívající období. Mám dokonce pocit, že mi v žilách koluje jiná krev, je jako bystřina, do všeho hrrrrr… Při tom gruntování objevím uložené loňské aranžmá a už, už bych vyrazila za novými, letošními proutky, větvičkami, mechem. Jaro mne promění. Celou! V duchu se usměji, že je to tak v pořádku, mám ještě moc práce, plánů, těšení…
 
    Při kontrole a vytírání botníku jsem se náhle zarazila. Na větvičky ještě nemůžu, je tam po každodenních deštích a mokrém sněžení všude plno kaluží a vodou nasáklé zeminy, deroucí se vehementně do bot, ale odněkud úplně zezdola se prosmykla vzpomínka. Na dávné, předávné časy mé mladosti, času, který v celé bohatosti člověk ocení až za desítky let. Usedla jsem do křesla, v ruce mokrý hadr a hlavu vmžiku plnou vzpomínek. Práce neuteče, ale tuhle chvilku zastavení si musím dopřát. Čas nezná návraty.
 
    Bylo tenkrát jaro po návratu z válečného Protektorátu Čechy a Morava do mého rodiště. Naši generaci zdobila  válkou naučená skromnost, optimismus, mládí, dychtivost. Matka mi o zdejších zvycích ještě nestačila všechno povyprávět, a omladina, spolužáci, je znali odmalička, pro ně všední, veselá záležitost. O pomlázkovém vyplácení zakulacených zadečků dívek rozdivočelými mládenci jsem věděla už z minulých let, ale na válečná léta o nějakých košících, přetékající barevnými vajíčky a nabízením žluťoučkých mazanců s rozinkami bylo lépe zapomenout. Ale každý kraj, jiný mrav. Už jsem žila jinde. Většina zdejších dívek nosila vlasy spletené do copů, nám, „modernějším“, nezbylo, než spát v kovových či hadříkových natáčkách, chtěly-li jsme ráno vycházet z domu s dobrým pocitem, že jsme udělaly vše, co bylo v našich tehdejších možnostech. Dnešní dívky by asi padly do mdlob neuvěřitelnosti, jak se tenkrát dělala ženská krása. O nějakých fénech, „žehličkách“, varných natáčkách, gelech a jiných vymoženostech se nám ani nesnilo. Aby účes lépe držel, pročísly se rovné vlasy před večerním natočením hřebenem, namočeným v cukrové vodě, nebo pivu. Večer před pomlázkovým pondělím jsem si dala obzvlášť záležet. A spala jako na obláčcích, jaká zítra budu parádnice.
 
   Matka se večer tvářila neutrálně, očekávala jsem kolem sedmé ranní první nedočkavce s pomlázkami a nezbytnými košíčky či plátěnými pytlíky. Člověk nemá vcházet do života nepoučen. Ne vždy se to ale podaří realizovat. Poučení přijde, chtěno, nechtěno. Plna nevědomosti jsem chvíli před pátou ranní zaslechla pod okny a na chodbě divný šramot. Matka otevřela oči, zase je bohulibě zavřela a „spala“ dál, jen se přetočila na druhý bok. Pak už to byla jen neskutečná vřava, chumel asi deseti vyšňořených mládenců s pořádnými pomlázkami, měli oblečený místní mládenecký kroj, a vzduchem švihla vůně nějaké kořalky. Pak už posloupnost děje pozbyla na sledovatelnosti, kdy, kde, co, jak. Pár silných paží ze mne strhlo peřinu, jiné ruce popadly moje nohy a ruce, stačila jsem zaznamenat, že jeden z nich, ten, co už z něho táhlo cosi nepojmenovatelného, jen s jistotou vím, že to byl nějaký alkohol, si neopomněl sáhnout na pevnost mého dívčího poprsí, křik, vřava, smích, pískot. Bože, kam mne to nesou? Vmžiku to bylo jasné! Studna! Pumpa! Jeden už stál u táhla a „makal“ jako by to měl v „akordu“, tedy od kusu. Ledová voda se bleskově vsakovala do mé bavlněné košilky, zalévala každý kousek těla… a v tu chvíli jsem si uvědomila dílo zkázy na mé hlavě! Čert vem prádlo, ďas vem zkřehlé oudy, ale moje pečlivě nakadeřené vlasy budou po sundání natáček jako hastrmaní tráva! Toho křiku, toho poskakování kolem mé zmáčené postavičky, smíchu, pokřikování, pískotu na dva prsty, šavlování stuhami ověnčenými pomlázkami. Co chvíli některá pěkně připlaskla na mém zmáčeném prádle, představila jsem si ty modřiny!!!
 
    Tichý spiklenec, matka, už stála mezi dveřmi s podnosem koláčů, klobásek, na zemi trůnil  košík s vajíčky, v druhé ruce držela láhev s pálenkou. V tom okamžiku jsem se vrátila myšlenkově do reality. Panebože! Já páchla nevím kolika druhy nejlacinějších voňavek, dá-li se té tekutině vůbec tak říkat! Plné necky vlažné vody už na mne čekaly na chodbě. Kde se tam tak rychle ta teplá voda tak „zázračně“ objevila, blesklo mi hlavou, ale tušila jsem dobře - v tom měla prsty zase moje rodná mateř. Do kostela už jsem šla čistá, s rovnými vlasy, ještě mírně páchnoucí tou příšernou směsí. Bylo to strašné – ale zároveň strašně krásné. Vidíte, že si to do detailů pamatuji! Takové podrobnosti nenosím v hlavě ani ze své svatby! Takže síla!        
     
   Takové byly moje první slovenské Velikonoce. Ale protože jsem opravdu pokrevně Češka i Slovenka, měla jsem si to užít ještě jednou, takříkajíc střízlivěji,  počesky
 
   
Už jsem byla rozvedená, synové na vejšce, přijeli oslavit svátky jara domů. K máminým mazancům, nádivce s kopřivami uzenému - no, co si budeme povídat! Vlasy mi zůstaly po otci, takže opět noc co noc buď natáčky, nebo ráno, už s moderní elektrickou kulmou, vytvářet potřebné kreace. Kde by mne napadlo, že moji milí, sportem vytrénovaní synové, budou schopni oživit staré zvyky. Jako by opisovali scénář dávného příběhu. Jen místo dvorku s vrzající pumpou jim posloužila až po okraj naplněná vana, snad jen o stupínek teplejší, než ta poválečná. „Ať seš hodně zdravá“, přidali po synovské puse a pevném odejm
utí. Moje mokré šlápoty (vytáhli mne z ložnice taky nečekaně, spící, jen v noční košilce, kdopak by se v takových chvílích poohlížel po pantoflíčkách) na společně vydrátkovaných a vyleštěných parketách je nechaly ve stoickém klidu.
   
   Až se běloučké záclony budou ovívat kolem nazdobených oken, byt bude vonět čistotou, všemi možnými vařenými, pečenými i tekutými dobrůtkami, mrknou na Vás žluťoučké narcisky a prudce, mámivě vonící, opravdovské fialky, dejte volno srdci i duši. Nebraňte se zasutým vzpomínkám, chvílím štěstí a pospolitosti. Zvlášť Vy ve městech, kde se už na staré zvyky a obyčeje nedbá, dokonce nepamatuje! Jsou to chvíle nejkrásnějších jarních lidských citů, návratu k přírodě, předkům. 
 
      Malé připodotknutí: jestli Vás ženská část domácnosti během roku příliš utiskuje, přitiskněte při vyplácení pomlázkou tentokrát Vy. Aby to tak nebolelo, měla by padnout dobrá pusa. Nemusíte zůstat u jedné. A jak při tom vyplácení, tak i líbání nezapomeňte, že v některých krajích se dodržuje prastarý zvyk, že velikonoční úterý patří ženám a dívkám. Každá mince má dvě strany.
  
 
 
 
 
 
 
 
 K Velikonocům a jaru vůbec se váže spousta zvyků, vynášení Morany, svěcení kočiček a ještě dlouhá řada i místních zvyklostí, o výzdobě vajíček-kraslic, by se dal napsat román, ale mne při tom vzpomínkovém posazení s hadrem v ruce napadlo jen tohle. Myšlenkám neporučíte!
***
14.03.2009
 

TOPlist