aktualizované: 02.03.2017 14:45:13 

S veselou mysľou na večné časy a nikdy inak!

Labyrinty lásky
Loading
Ďalšie podsekcie zobrazíte kliknutím na titulky v záhlaví stránky
Labyrint...

L. Brožíková

                     L a b y r i n t y     l á s k y  

 

1/   G.G. Byron kdysi moudře napsal: „Láska se rodí z maličkostí, z nichž žije a na ně také umírá…“  Láska je vesmír tužeb i něžný stisk rukou, velká slova i nehalasné pochopení toho druhého, radost z maličkostí i touha po něčem bombastickém, oslňujícím, jistota, že nás má někdo rád se vším co k nám patří,  slova, vyřčená v pravý čas, touha po věčném ráji i  nevyslovené štěstí z povahové podobnosti i nutné odlišnosti, pomoc ve všech situacích, jež život přinese, víra v dobro v člověku jehož milujeme, každodenní, prostý život vedle někoho, koho si nadevše vážíme a na něhož je spoleh´, jemuž můžeme věřit jako sobě samému, vědomí, že pro nějakou schopnost, vlastnost, povahový rys jsme pro něj nenahraditelní, přesvědčení, že nebudeme opuštěni pro něco chvilkového, triviálního a nepodstatného. Myslím na lidi, kteří se nepřestali milovat, byť je potkala sebevětší absurdnost, neštěstí, byli skálou, o niž se tříštily zničující vlny osudových chvil. Píši milovat, ne spolu zůstat pro nějaké konvence, výhody, majetek, zvyk, strach z odsouzení těch malicherných. Porušení nepřekročitelných pravidel zničí i tu nejkrásnější, opravdovou lásku.  Stačí okamžik prohlédnutí, jistoty, že vše bylo trochu jinak, než jsme si vysnili nebo nám bylo předestíráno.

1 (Myslím na závěrečné věty tohohle příběhu, které napoví, že pro lásku, jež nebyla skutečnou láskou, ale jen okouzlením, náhradou za něco, vyplněním určitého časového úseku vztahové nezakotvenosti, ikonou, jež měla něco předchozího zamaskovat, život nekončí.)

 

     

                      Venku se, kam oko dohlédne, rozprostřelo jaro. Kouzelné, omamné. Vábivé, nehledící na věk, společenské postavení, momentální duševní rozpoložení.  Chce čarovat, ber, kde ber. Nemohu se každoročně toho rašení, probouzení a příslibů nového života dočkat. Jdu kolem břízek a mám pocit, že přímo cítím, jak se jejich kmeny a haluzemi prodírá míza, jež téměř ze dne na den rozprostře nad trávou pod nimi kouzelný, světlezelený, mšicemi a medovicí ulepený deštník. Přivolávám pokaždé s odchodem zimy to čerstvé větříčkové vlání, svěží pročesávání nadýchaných sukýnek stromů, keřů. Úprk načechraných bílých beránků po obloze, kupících  se  malebně mezi čáry, jež za sebou nechávají lety stříbřitých ptáků mezinárodních leteckých linek.

 

                       Jednoho jara před několika lety jsem byla blízka uvěřit, že mne jediná, opravdová životní láska neobešla jako žebráka. Že si ji, aspoň krátce na konci života, prožiji. Opět padla jiná karta. Z někdejšího několikaletého vztahu zůstalo životaneschopné torzo. A bohužel, především nemilosrdný pohled na holou skutečnost. Chtít něco oživit po dvaceti letech, v pokročilém věku, vrátit se bezbolestně ke dni, kdy něco nečekaně skončilo, nebyl asi ten nejlepší nápad. Jsem nepraktický snílek, pořád věřím, že skutečná láska se nemůže ztratit, rozplynout. Představuji si, že se jen kvalitativně promění v něco nezaměnitelného. Neberu v úvahu působení času. Nechci si připustit, že některé vlastnosti se věkem umocňují. Právě ty dominantní. Bohužel, zejména ty, které působí ve vztazích neodstranitelné třecí plochy, rozčarování, zmatky. Nedokázala jsem si představit, že by takovou proměnou mohl projít můj někdejší přítel. Moje někdejší duševní opora. Až do skončení příběhu jsem se domnívala, že to byla jediná skutečná láska mého života, jež mně měla nahradit léta dvacetiletého živoření v neúnosném, nefunkčním svazku. Taková je realita. Jako bych nevěděla, že člověk se nemá vracet, ohřívaná kaše už chutná jinak. Asi uplynulo mnoho vody od časů, kdy jsem četla moudré Kunderovy knížky. Měla jsem nedokončený příběh nechat samovolně doznít bez nového dotýkání, otvírání kdysi nedopovězeného. Nedoufat v krásný závěr života, v nalezení touženého vnitřního klidu. Nepokoušet trestuhodně osud, byl by mi zůstal milosrdný koutek pro chvíle, kdy životní skutečnosti byly příliš kruté. Říká se, že stáří je většinou moudré, má uspořádané životní hodnoty. Ono se toho lacině říká!!! Na některé situace je zrovna tohle úsloví nepoužitelné. Nebo platí pro ty, kteří jsou už se vším srovnáni, nenapadají je žádné bláznivé vzpomínky na něco dávného. Jako nenapadlo mne – ani v řídkých okamžicích pochyb – že by se někdejší přítelovy klady mohly umenšit, dokonce nebýt! Bývali jsme oba plně pracovně vytíženi, setkání byla sporadická, neměli jsme se tím pádem příležitost  hlouběji poznat. V časově vymezených setkáních mne nemohlo napadnout, že by se  přítelovy klady mohly umenšit, dokonce časem odejít. Že by se mohl stát tak zoufale praktickým, materialistickým a opatrným, že bych ho už takového nemohla milovat. Mohla bych pokračovat ve výčtu toho, co jsem od otevření příběhu po dvacítce roků odmlčení očekávala. Byl mojí ikonou, jež měla překrýt zoufalých dvacet let manželství. Pokusem, zda ještě někdy nějakému muži budu moci věřit. Podle mne bez absolutní důvěry v partnera není skutečné lásky. Jinými slovy to říkám v záhlaví téhle vzpomínky. A u mne tahle vztahová jistota silně ovlivňuje i kvalitu partnerského intimního soužití.

 

                       Život se pro mne i v posledních letech utvářel neúnosně, těžké prožitky manželství a roků po rozvodu, kdy jsem na přípravu synů na život byla za mimořádně těžkých podmínek sama, vydaly svůj účet. Přinesly závažné nemoci, ty dřívější se prohloubily – a já pocítila naléhavou potřebu se k něčemu upnout. Co mne mohlo napadnout jiného, než někdejší milostný vztah s oboustranně nevysvětleným koncem? Bylo na mně, udělat první krok ke sblížení – jedné podzimní noci jsem neotevřela dveře, za nimiž stála moje nedočkavá láska. Držela jsem ruku na klice, mými rameny otřásal pláč, věděla jsem, že jakmile otevřu, už nikdy mu nedokážu říci, že končím. Po rozvodu jsem se zařekla, že druhé svatební zvony už nikdy, ale tenhle vztah před vstupem do důchodu neměl (podle mne) šanci na přežití, jakmile by i on odešel z aktivního zaměstnání, jak by se za mnou dostával? Nebyl volný a doma bylo nemocné děcko, na němž silně visel. Netušila jsem, že plánuje se odstěhovat od rodiny a žít tady, jako doživotní přátelé. Nebyl nikdy mluvka, mělo to být překvapení. To jsou ty propletence, které mění trasy pozemských cest. Možná by mi to řekl toho večera, kdy jsem držela ruku na klice…

 

                     Po letech oboustranného čekání kdo se ozve dřív, oba neuvěřitelně hrdí ten vstřícný krok udělat první, se mi zdálo přirozené, vytvořit  zázemí s inspirující korespondencí, občasným nočním zavoláním, jednou za čas se sejít, věnovat se i na dálku společným zájmům. Oba jsme měli na nevšední události bohaté životy, nátury obou byly zvyklé na překonávání překážek, nebyl by problém i po tak dlouhé době pokračovat, přítel mezitím ovdověl, byl pro dálkové přátelství volný.

 

                     Když se pro něco skutečně rozhodnu, následuje čin. Vytočila jsem jednoho večera – po celodenním váhání zda ano, či ne – přítelovo číslo domů, na jih Čech. Plna vzpomínek i nadšení, že ještě žije, jsem nepostřehla, že mluvím s už zcela jiným mužem. Přičítala drobné rozpaky na jeho straně překvapení z mého nečekaného vpádu. Teď, ochuzena o naprosto všechny iluze, připadám si jako stará dáma, která se na konci života neuváženě vrátila  do dob svého  tehdejšího „mládí.“ Riskla jsem, že najdu už jen nehybnost, nánosy usedlého prachu, ledacos se mi pod dotekem vzpomínek nenávratně rozpadne. Nepřipustila si, že se třeba s tím rozpadem a ukončeností dějů nebudu moci dlouho vyrovnat. Že příběh už z paměti nevymažu. Pokusila jsem se o ten pošetilý návrat. Nedala na otřepaná varování, že člověk nevstoupí dvakrát do stejné řeky, že už nemůže nic být, jak bývalo, že, že, že…

 

                       Vydala jsem se na tu vzpomínkovou cestu – chtěla nakouknout do zákulisí. Sejít se s bývalou „sedmiletou láskou“, především si staré nedorozumění konečně vysvětlit, odpustit si a příběh šťastně dožít. Umím odpouštět, byť mne to stojí mnoho probdělých nocí a čas od času, jako malí červíčci, zahlodají v hlavě myšlenky, zda mé velkorysosti nebylo příliš, protože si ta situace tak velkou toleranci nezasloužila. Opravdu jsem to neměla udělat. Teprve v těch chvílích myšlenkového návratu jsem v celé šíři pocítila, jak je paměť nemilosrdná, co všechno v životě člověka zaznamená a navždy uloží do těch svých přesně vedených archivů.

 

2/  Ale člověk je svéhlavý i nerozumný, když po něčem moc touží, nepoužívá nutné korekce svých představ. Pak se diví, že se mu dostalo toho, o co si  svéhlavě  říkal. Zazní to tvrdě, ale asi dobře mu tak.

2) Měla jsem neodbytný pocit, že až tam usednu, zavřu oči a starý příběh se znovu rozvine. Vztáhnu-li váhavě ruku směrem ke schůdkům, sevře ji jiná ruka, teplá, živá a nedočkavá.)

 

 

                      Virtuálně jsem znovu prošla starý, dvě desítky let opuštěný dům, tu otevřela vrzající dvířka, tam drhnoucí zásuvku starodávné, intarzované komody, chvíli se marně pokoušela povolit zašlou mosaznou kličku dvoukřídlého dřevěného, oprýskaného rámu okna, vedoucího do zpustlé, zarostlé zahrady. Jedno křídlo okna se mi nakonec podařilo otevřít, sklo bylo za ty roky téměř slepé, mezi kličkou a stěnou se táhla dlouhá, šedočerná pavučina. Když okno konečně naříkavě povolilo, zavlála jako mdlý pozdrav v závanu vzduchu ven, do toho nehybného prostoru. Naskytl se mi výhled do kdysi životem, vůněmi a proměnlivostí dýchající zahrady. V první chvíli jsem si neuvědomila, že místu děje chybí stěhovavé stíny, teplé plachetky slunce, rozházené mezi stromy a keři. Že se neozývají ptáci, nikde se nepohne ani můrka, vše je v neživé strnulosti. Celá ta scéna byla krajně ponurá, jako by mne chtěla varovat. Ale můj pohled postupoval krůček po krůčku podél písčité pěšinky, lemované vzrostlou trávou, co tu mezitím rostla nekosena, nepěstována, jen tak, jak příroda dovolila. Nehybnost, kterou mi pohled do zahrady nabídl, se přenesla i do mé mysli. Přesto jsem se nevrátila, neustoupila od představy, že se stane malý zázrak. Když si člověk něco strašně moc přeje, opouští ho zdravý selský rozum. Smysl pro realitu. Pud sebezáchovy. Jako na omluvu té paličatosti odněkud z hlubin paměti se navíc poňoukavě vynořila slova kaplana, co nám kdysi při hodině školní věrouky říkal „vytrvej, Tvé tužby dojdou vyplnění.“ Byla jsem zvědava, co skrývá tahle Pandořina skříňka mého pošetilého návratu.

 

                       Nedomyslela jsem, že to bude tak kruté, že přijdu o všechno, co se mnou celých dvacet let od rozchodu neoddělitelně žilo. Někdejší bílý altánek za dlouhé roky téměř nepropustně obrostly divoké šeříky, běl dřeva zahradní stavbičky dávno zašla, změnily ji deště, sněhy, uplakané podzimy i vyprahlá léta, napadal na ni všudypřítomný smog. Umíněně jsem sledovala ten výjev – tvrdohlavě chtěla nemožné. Pamatovala jsem si, že pod šeříky, tehdy plnokvětými, pěstěnými, kvetly na jaře svítivě žlutě kamzičníky, celé polštáře modřenců, podrost tvořily nezaměnitelně vonící kopečky fialek, u zdi altánku zdvíhaly tenkrát k nebi své barevné hlavy zvonce tulipánů, promíchané s bělostnými, něžnými narciskami. Zachtělo se mi sejít dolů, usednout do té vzpomínkové, zešedlé, rozpadající se stavby, pohladit seschlé dřevo ostění, naslouchat při dosednutí suchému praskotu starého, proutěného křesílka. Silně jsem zatoužila oživit tu strnulost, to zapomnění. Měla jsem neodbytný pocit, že až tam usednu, zavřu oči a znovu se rozvine dávný příběh. Příběh, který mi kdysi pomáhal přenést se přes všechno, co život nemilosrdně přinesl. Vztáhnu-li váhavě ruku směrem ke schůdkům altánu, sevře ji jiná ruka, teplá, živá a nedočkavá. V tom stisku bude všechen náš  smutek, léta nevysvětleného odloučení, nekonečného čekání, že se jeden druhému ozveme. Že prolomíme svou nemístnou hrdost, prostoupí nás konejšivá vlna vděku, radosti, odpuštění. Měla jsem v tom starém okně pocit, že se zastavil čas, někde, na samém dně podvědomí, jsem znovu zachytila nepřeslechnutelné varování, že něco není, jak má být. Měla bych urychleně opustit ten marností zavánějící pohled. Tu, už nenávratně změněnou scénu. Potlačit idealistické vzpomínky a postavit se na tvrdou zem. Nečekaně prudce jsem pocítila potřebu nepůsobit si už další bolest.

 

                      V těch chvílích jsem ještě nevěděla, že můj hrdina už není tím, kterého jsem milovala, že ho ovládl čirý materialismus, že se propadl do myšlení starých mužů, co vidí už jen prakticky, věci rozdělují na potřebné a nepotřebné. Zařídil si na naše pozdní setkání nedaleké lázně, aby víkendy byly naše. A ty ukázaly, že přes někdejší blízkost jsme už k sobě museli hledat cestu. Na obou zapracoval čas, bohužel, na každém jinak. Několikrát se opatrným obloukem dotkl toho, že má doma kamarádku, k níž občas zajde na nedělní, domácí stravu, pomáhá mu, když je nemocný. Prostě kamarádka, dávná známá. Chyba byla v tom, že jsem tomu označení uvěřila, kamarádka je v mé mysli něco jiného než přítelkyně. Během hovorů se ale ukázalo, že z toho vztahu doma „už nemůže vycouvat“, takže nešlo o pouhé kamarádství. Tím neférovým obejitím pravdy přetekl pohár mé tolerance. Pohromu v mém myšlení ještě dovršil tím, že po našem pozdním setkání byl teď ochoten ze sebe udělat pohádkovou chytrou horákyni, která přijíždí bosá i obutá, oblečená i svlečená, pěšky, i na voze. Důvod? Pro mne, v té neuvěřitelné konstelaci, už naprosto nepřijatelný „Nic jsi neztratila ze svého  espritu…“ Je jen malou omluvou, že mi těmi milosrdnými báchorkami o svém současném vztahu doma nechtěl ublížit. Možná se držel hesla, že účel světí prostředky. Třeba se to časem samo nějak únosně pro všechny zúčastněné vyvrbí. Ale to neberu. Těšínská jablíčka netrhám.

 

3/   Osobní esprit se mi zdá pro stáří zoufale málo. Může snadno pominout.  Pro tohle období života platí jiné hodnoty, jichž se nemohu vzdát. Tím méně v takové situaci. Vyřčená slova byla jako písek v jemném soukolí. Nebylo jich zase tak moc, a přesto dokázala, aby můj někdejší cit  skončil. Zmizela zoufalá snaha na něm ještě něco pozitivního objevit, co by trpké poznání zjemnilo, učinilo snesitelnějším. Verdikt byl neúprosný.

3 (Zapracovalo ratio, krajně nerada jsem usoudila, že jeden kostlivec ve skříni stačil.)

 

                      

                       Tvrdohlavost mne ale dovedla k touze vidět celý obraz toho, o co jsem si vlastně sama nerozumně řekla. Donutila mne vydat se na další průzkum po zaprášených schodech, chodbou po studených, popraskaných dlaždicích už neurčité barvy, možná zase znovu marně cloumat další neposlušnou, zarezlou klikou. Zjistit, co bylo skutečnou příčinou neuvěřitelné přítelovy nedůstojné změny. Jako bych pokládala na starou ránu hojivou mast. Snažila se vymazat z paměti to, co jsem v sobě celých dvacet let nosila jako svátost. Prostoupily mne vzpomínky na minulost, to vnucené smíření se se stavem, který po tak dlouhé době v příběhu nutně nastal. Možná i staré věci žijí, tuší, cítí jako lidé. Omotaly mne jako ty všudypřítomné věkovité pavučiny, našeptávaly, že se řítím do zkázy, rozčarování, nepřijatelného neznáma. Přesvědčovaly, že je milosrdnější ledacos nevědět. Pud sebezáchovy způsobil, že jsem nakonec zůstala, jako bych do vysušené dřevěné podlahy tichého pokoje měla vrůst, ztratit se, rozplynout v čase. Zapracovalo ratio, krajně nerada jsem konečně usoudila, že jeden kostlivec ve skříni stačil. Očima pořád u toho snového altánku jsem pocítila, že se myšlenky postupně zařadily na správné místo. Prolnulo se několik důležitých životních okamžiků. Na první, zběžný pohled spolu nesouvisely. Ale pomohly mně odpoutat  od nerozumné snahy, přivolávající novou bolest. Srdce se sice vehementně hlásilo o své – naštěstí se ke slovu konečně dokopal rozum – „nechtěj to, už by šlo o jiný příběh, vidíš sama, že nezbylo, mimo vzpomínek, na co bezproblémově navázat. Jde už o někoho zcela jiného.“  Uposlechla jsem. Náhražky, musejí-li už být, bytostně nesnáším.

 

                       Celý život jsem hledala políčko jako dlaň, osázené voňavým tymiánem. Toužila po muži, s nímž nebude nutné hrát ponižující divadýlka. Rovného, poctivého, schopného tvořit, ne bořit. Člověka, který bude žít se mnou, ne vedle mne. Chlapa v tom nejlepším smyslu slova, jemuž budu moci věřit jako sama sobě. Muže, který by dokázal říct „Ničeho se neboj, máš přece mne“ a taky to dodržet. Toužila jsem společně nalézat, co všechno harmonický vztah může oběma dát. Prostě pro někoho blízkého žít.

 

                       Když jsem konečně ukormidlovala rozum, podívala se té bolestné realitě zpříma do očí, věděla jsem, že už nejsem schopna cesty zpátky. Nemohu bez vnitřní harmonie dlouho být. Přesto přijdou okamžiky, o nichž jste mysleli, že nemohou nastat. Protože kdo miluje, pořád omlouvá. Obrňuje se proti pravdě tmavými či růžovými brýlemi, nechce myslet na to, že hraje životní poker. Ruskou ruletu, jež nemá pravidla. Když jsem dospěla do tohohle stádia, pocítila jsem náhle nepředstavitelnou úlevu. Rozhodnutí, dál si už  dobrovolně neubližovat, se mnou začalo rozlévat jako jarní voda – rychle, nekontrolovaně, především nezadržitelně. Už nebylo mokro jen na návsi, voda bystře utíkala postranními uličkami, vnikala do zahrádek, štěpnic, zaplavovala každý, dosud suchý kousek země. Už nebylo kam před pravdou utéct. Najednou jsem si naprosto jasně uvědomila, že vlastně už nikam utíkat nechci – cítím se očistně, volně. Můj bývalý milý nevěděl, že se nikdy na stará spáleniště nevracím, dojdu-li k názoru, že je to už „mrtvý“ prostor. Že, dopustí-li situaci, abych se rozhodla odejít, už se nikdy nestulím do jeho náruče. Špatně rozklíčoval moji podrobivost, pokud miluji.  A že za chyby se platí. Oboustranně.

 

                      Nenacházím na tuhle svou pozdní zkušenost nic výstižnějšího, než slova „mého“ duchovního guru, básníka Karla Šiktance. Charakterizují současnou cestu mého přítele, i pohledy nás obou, upřené - vlivem mnoha okolností - už na zcela odlišné obzory. Přítel mi kdysi řekl, že duševně nikdy nezestárnu, i při té pozdní návštěvě připomenul, že se tehdy nemýlil. Vytušil už tenkrát, že neuhnu ani ve stáří od svých nepraktických hodnot, ideálů, že se mu budu nakonec vzdalovat tak moc, až se naše cesty navždycky rozejdou? V jednom svém písemném zamyšlení jsem věnovala pár slov tomu, že ten, kdo v téhle hře vypadne z kola ven, bude on, protože není tak silný jako já. Setkání to potvrdilo. Když jsem pročítala básníkovo vyzrálé Zimoviště, přepadlo mne srovnání, že je třeba psal o konci něčeho takového, s čím jsem se právě vyrovnávala. Ano, i v dnešním  příběhu

 

                                             „Zlatě a modře slzí hmyz i vzduch.

                          Takže v tom parnu patrný jen on, jak div neběží, jak jí nestačí,

                                 jak se ohlíží po něčem jednodušším, než je život.“

 

                      Není ničeho takového, žijeme načisto, vracíme se, abychom zjistili, kde jsme udělali chyby. Některá poznání připomenou, že i v době meziplanetárních letů můžeme po některých ohlédnutích uvnitř duše překvapením  zkamenět. Ještě něco zaznamenáníhodného zmiňovaný autor vymyslel: „Otevřít oči dlouho neznamená otevřené oči.“ Snažím se pozorně vnímat svět kolem sebe. Neunikly mi tím pádem ani věci, jež by bylo lepší nevidět. A přesto, s těma očima dokořán, jsem přehlédla některé důležité rozcestníky života. Zatímco jsem okouzleně sledovala chvění křídel otakárka fenyklového, nepostřehla jsem párkrát včas, že se kolem prosmykli úskoční plazi. Sice jsem na jejich uštknutí nezemřela, ale dali mi  neodpustitelně zabrat. Měnili svými činy úhel mého pohledu na svět. Přinutili mne mnohé názory přehodnotit. Prozření přišlo příliš pozdě.

 

                        Za největší štěstí svého života považuji dar, umět i po sebevětším maléru znovu vstát a opět neúnavně hledat momenty, mající barvu zlaté a modré ve všech možných valérech. Mají pro mne nezaměnitelnou cenu, jsou mým zářivým dnem i hlubokou nocí. Bez ohledu na kalendář mají moc tajuplných svatojanských příběhů. Konejšivých tónů Panovy flétny. Já vím, je to pro život krajně nepraktické, ale pro mne nenahraditelně krásné. Tiché, neškodné bláznovství ženy, jež má vlastně život za sebou. Ale stáří má už právo být občas pošetilé.

 

                                                           x      x      x        

TOPlist