aktualizované: 02.03.2017 14:45:13 

S veselou mysľou na večné časy a nikdy inak!

Obraz
Loading
Ďalšie podsekcie zobrazíte kliknutím na titulky v záhlaví stránky
Obraz...

Ludmila Brožíková

                                   O b r a z

            Pokusím se vypovědět příběh koupě obrazu s růžemi. Umanutost, s níž jsem ho získala, asi přesně nevystihne mou tehdejší situaci. Tím spíš, že nebyla právě růžová. Pracovala jsem jako kulturní referentka v prostředí krásných, historických lázní. Svou práci jsem milovala, podruhé v životě se mi hobby stalo i zaměstnáním. Turnusové programy nabízely nepřeberné možnosti k vyplněné léčebné, relativní spoustě volného času. Ten den jsem doprovázela skupinku pacientů do městské galerie, naše cesta vedla podél říčky Teplé a místní prodejny umění – Díla. Nemohla jsem nezvolnit chůzi, když jsme míjeli výkladní skříně s vystavenými plastikami, užitou keramikou, kovovými doplňky, drobnými obrázky i rozměrnými plátny, uměleckým sklem, neobvyklými šperky. Nikdy jsem kolem jen neprošla, pokaždé mne tam něco upoutalo, byť se jen tou krásou pokochat. Tentokrát, vedle vchodových dveří nové expozice, přímo otevíral náruč jeden z několika obrazů místního kumštýře Jana Samce. Jeho někdejší ženou byla kdysi známá filmová herečka, Jiřina Štěpničková. Kolekce obnášela snové kytice a rozkvetlé stromy, všechny v bílo-šedo-modro-tyrkysové barevnosti, zasazené do převážně jihočeských vrat, zídek, zahrad. Byly jiné, než někdejší jihočeské náměty V.V. Nováka. Jedno z nich, samozřejmě jen v reprodukci, zdobilo kdysi stěnu dětského pokoje mých synů. Samcovy obrazy byly výřezem malebných jihočeských zákoutí ve zcela jiném pojetí. Novák zobrazoval v podlouhlých formátech celkový pohled na krajinu, Samec se soustředil na detaily. Byly nádherně jarní, mladé, líbezné. Taky zamyšlené a hladící duši.

     
           Poprosila jsem svůj hlouček aby chvíli posečkal, jen se něco v prodejně zeptám, budu hned zpátky. Samozřejmě nebyla, to prostě nešlo. Jak jsem uvnitř stanula před vystavenými plátny, zapomněla jsem na okolní svět. Jsou obrazy, které Vám vyrazí dech, jiné Vás lákají k podrobnějšímu prostudování použité techniky, vrstvení barev, pátrání v detailech. Moc se Vám líbí, nemůžete odtrhnout oči, chtělo by to sesličku, pohodlně se usadit a nechat na sebe promlouvat malířovy záměry v konfrontaci s Vaší představivostí. Pak z té židličky vstanete a z celé natěšenosti si najednou uvědomíte, že tenhle obraz nemáte doma kam vhodně umístit. Je krásný tady, v tom volném prostoru, dýchá, usmívá se, promlouvá k Vám. U Vás doma, v panelákovém pokoji, by se dusil. Něco, co tady vyniká, by se z něj vytratilo. Samcovy vystavené obrazy tuhle vlastnost neměly. Toužily jít s Vámi domů, být s Vámi ve všech chvílích života, stát se Vaší součástí. Aspoň na mne tehdy tak zapůsobily. Krásné téma růžových kytic a rozkvetlých jablůněk v průzračném jarním vzduchu se opakovalo na všech v prostoru rozmístněných plátnech. Kdyby přišel někdo, kdo chtěl „jen“ krásný obraz, mohl spokojeně odejít hned po vyřízení formalit. Bylo z čeho vybírat.

     
            Mne ovšem doslova uhranul jeden se záhadnými vrátky, tušila jsem za nimi něco tajemného,  nečekaného, našeptávajícího. Kytice snových bílých růží v medailonu výklenku ve zdi, a vedle ní ta výrazná tmavá plocha vstupních vrátek. Obě dominanty spojovalo klenutí lunetového vršku otvoru. Být výklenek s růžemi menší, mohla v něm být umístěna obvyklá soška madony s dítětem. Ochránkyně domu. Nemohla jsem bez právě tohohle obrazu už odejít. S vedoucí jsem se dobře znala, zcela zapomněla na čekající pacienty, začala s ní probírat, který námět se líbí jí a především proč. Měly jsme podobný dojem z mnoha obrazů, ale mne ten „můj“ přitahoval až neskutečně. Už byl prostě můj. U dvou menších formátů jsem pro jistotu nahlédla dozadu na autorský štítek, abych zjistila, co za to své osudové potěšení asi zaplatím. U „mého“, velkého, jsem tu odvahu nenašla. Na to, že synové před dvěma lety odpromovali a já teprve po kouscích postupně doplňovala rozvodem vybrakovaný byt - studia mých potomků měla prvořadou důležitost - sotva jsem splatila jednu půjčku, už jsem měla druhou, za čtyři roky jsem měla jít do důchodu, všechny výdaje byly víc než na hraně mých možností – jsem si v té chvíli kousla do pořádného krajíce. Odhodlala jsem se k otázce, co ty růže stojí. Nevím, proč jsem se ptala, byly moje už ve chvíli, kdy jsem je poprvé spatřila. Ale bylo nutno zachovat rituál. Jinak se kupují ponožky a jinak obraz. Byla to i snaha snad naposledy zaregistrovat naléhavé vnitřní varování, že je to při mých možnostech až přímo hazard.  Když vedoucí vyslovila částku přes sedm tisíc, tehdy ještě „starorežimových“ korun, protočily se mi panenky. Musela jsem s pravdou ven - na moje možnosti je to moc. Ale ta dobrá duše vycítila, že mne autor chytil za srdce, určitě si něco od něj vezmu, třeba menší formát, a řekla to podstatné. Právě ten můj obraz je už zamluvený. Nějaký lázeňský pacient z Německa si ho nechal rezervovat. Zatím ho nezaplatil a neodnesl, bojí se případné újmy či ztráty na pokoji, než skončí jeho léčení. Jako bych zaslechla zaklínadlo. Uvědomila si, že o ten obraz nesmím přijít. Že ho prostě chci i za tu, pro mne strašnou, cenu. Řekla jsem, že takové obrazy mají zůstat nám, malebné jižní Čechy, vytvořené varským malířem, si musí nejdřív rozebrat tuzemci a teprve ty zbývající mohou být naloženy do luxusních aut a odvezeny k výzdobě honosných vil cizinců, aby ozdobily slovanskou něhou dům mohovitého pána. Byla to troufalost prvního řádu v mnoha směrech, ale já o ten obraz prostě bojovala ze všech sil. Asi jsem mluvila jako kazatel, paní se chápavě usmála. A udělala něco nečekaného. Nabídla, že promluví s autorem  - „nechte ho ještě tady, pozítří se zastavte.“


           Už jsem po zbytek dne za nic nestála, o kráse, jež mne tak z čistého nebe okouzlila, jsem pověděla i svým, trpělivě čekajícím pacientům. Přijali mou omluvu zdržení, měli tentýž pocit, že jsem jednala správně, odsouhlasili i mé zdůvodnění, že tahle krása má zůstat tady. Měla jsem opakovaně neodbytné pokoušení druhý den zavolat, jak se záležitost vyvíjí, ale převážila obava, že se nepodařilo nic v můj prospěch zařídit a budu moc smutná. Své pracovní povinnosti jsem konala jako v horečném snu  - už aby bylo pozítří. Jako naschvál jsem v daný den musela vyjet se zahraničními hosty resortního ministra do Mariánských Lázní, vrátili jsme se až po sedmnácté hodině. Dalo mi nelidskou práci soustředit se během akce na jejich otázky, na svoje odpovědi, strašila jsem samu sebe, že přijdu pozdě, obraz bude zaplacen a odvezen, zákazník bude neústupný, zamluvil si ho. Je nutno ctít zákony obchodu. „Venku“, za hranicemi to je nepsaným pravidlem.

          
          Jako by mi ten obraz byl opravdu dělán na míru, měla jsem v den jeho objevení na sobě dlouhou letní sukni až ke kotníkům, drobné kytice ve starorůžovo-bordovo-smetanovém provedení, spodní široký volán lemovala bílá madeirová bavlněná krajka, k tomu jemný, doslova jen nádech světlešeříkové halenky a páskové „salamandrové“ sandály na vysokém, štíhlém podpatku, identického odstínu jako halenka. Takové jemné, jakoby zapudrované barvy, i bordové psaníčko do ruky z jemné kůže dotvářelo soulad. Souhru s barvami jsem si uvědomila až při odchodu z prodejny, když jsem spěchala za čekajícími pacienty. Z jakési pověrčivosti jsem přesně totéž vzala na sebe, i když jsem si šla pro svůj ortel. Ale ve chvíli, kdy jsem vstoupila do výstavních prostor, vedoucí s někým naléhavě telefonovala. Navíc poblíž ní stáli manželé s nějakými papíry v ruce a ke všemu měla za chvíli končit prodejní doba. Oba čekající na mne vrhali výmluvné pohledy typu, jako že se nenechají předběhnout. Neměla jsem to naprosto v úmyslu, šla jsem si pro svůj nádherný obraz, nechtěla ho získat stylem nákupu rohlíků – tady je zboží, tady peníze, mějte se hezky, nashledanou. Jestli je obraz můj, chci si to náležitě vychutnat. Než byli netrpěliví zákazníci vyřízeni, stála jsem už jen před mým obrazem. Líbil se mi tam moc ještě jeden menší formát, taky podobná zděná zídka, jen přes její okraj do ulice nakukovala mladá, rozkvetlá jablůňka, kvetla možná toho roku poprvé, jen pár něžných kvítků na pozadí modrého nebe. Vzdušné téma, plné radosti. Ale tahle volba měla přijít na pořadí, kdyby se nepodařilo nic na původním jednání změnit. Třeba byl zákazník neústupný, mne malíř nikdy neviděl, proč dělat slevu komusi neznámému, jestli nekoupím za původní cenu já, koupí tu krásu bez smlouvání kdokoliv jiný. To mi probíhalo hlavou, abych necítila příliš silně případné zklamání. Vedoucí konečně přišla, vzala mne za loket a spiklenecky sdělila, že malíři vylíčila mou situaci, že jsem její dlouholetá zákaznice, kluci mi studovali a nemohla tedy nic dopředu našetřit… Když mu svěřila mé prohlášení, že mně byl obraz souzen, souhlasil nejen se splátkovým prodejem, ale ještě celou tisícovku slevil! Celou tisícovku, třetinu mého tehdejšího platu. Na chvíli jsem ztratila řeč! Taková velkorysost, takové pochopení!

 
          Moje štěstí bylo nekonečné. Už po zavírací době vedoucí sepsala smlouvu, někde schrastila kus balicího papíru a provázek, aby obraz nedošel úhony v tlačenici městské hromadné dopravy. Omlouvala jsem se za to až neslušné naléhání, ale mávla rukou – když prý viděla moje zaujetí jen pro tenhle námět, udělala pro zdar věci všechno ráda.

 
          Byla jsem koncovkou události tak myšlenkově mimo, že jsem si vůbec nevšimla, že za sklem výlohy stojí vytrvale, už od doby mého příchodu, starší, bělovlasý elegán. Elegán je deklasující slovo, byl to vybraně a nanejvýš vkusně oblečený muž, drahá solidnost z něj vycházela jaksi samozřejmě. Patřila k němu. A on pozdravil, přistoupil ke mně jako bychom se znali, natáhl ruku po obrazu, prsty zaklesl do nosného oka -  jako by tu čekal manžel na manželku, přítel na přítelkyni. Ani jsem vlastně nebyla nijak překvapená. Celý závěr dne měl být nezvyklý. Závěr jednání mne malinko vyšinul, chování staršího pána v tmavomodrém saku a světlouncešedých kalhotách zapadalo do právě proběhlé atmosféry. Řekl „Dovolíte? Přece ten obraz neponesete sama!“ Na podvodníka nevypadal, sevření provázku jsem uvolnila. Nenadálý pomocník se vyznal v bontonu. Z náprsní kapsy vytáhl navštívenku. Jeho profesní postavení odpovídalo bezvadně šitému obleku, otypovala jsem to na pražského Adama, košili, kravatě, elegantnímu pásku kalhot, botám, hodinkám. Výtvarně řešenému prstenu. Můj z nebe spadlý pomocník byl ředitelem jednoho z podniků pražského mamutího koncernu, který zdobila značka okřídleného šípu. Muž byl organizátorem  k pohledání. V autobuse mi i v té tlačenici vybojoval místo k sezení, ač se to rovnalo zázraku, sám opatroval úzkostlivě obraz. Držel ho nad hlavami cestujících jako bájný poklad. Zeptal se, kde budeme vystupovat (řekl BUDEME, takže odpadlo pomyšlení, že mi obraz předá na mé konečné a vrátí se do lázeňské čtvrti, kde byl zřejmě ubytován.) Zcela samozřejmě se na ulici zařadil po mém boku.  Nějakou spodní myšlenkou jsem si uvědomila, jak by bylo příjemné mít svého muže, jít s ním občas něco hezkého koupit, odnesl by tu krásu domů, šla bych s ním jen jako jeho doprovod. Malinko by mne hýčkal. Můj muž byl dalek takových činů, o to víc jsem teď ten dluh života vnímala. Když jsme došli k domovním dveřím našeho domu, považovala jsem za nevhodné říct dvornému muži „děkuji, nahoru si to odnesu už sama“. Vlastně z něj takovým jednáním udělala úchylu, co se vilně vrhne na cizí ženu hned po zavření dveří bytu, případně ji ještě okrade a odsouzeníhodným způsobem zavrahuje. Bylo vhodné poděkovat - pozvala jsem ho na kávu. Vůbec se nezarazil, svou roli bral naprosto samozřejmě. Slušný muž pomohl slušné ženě. Zbavil obraz papíru i motouzu a vešel s ním do pokoje, obhlížejíc stěny. Neomylně ukázal na místo, které jsem mu už na začátku příběhu určila já. „Tady by mu to slušelo, ne?“ zeptal se. Podotkl, že když se ženil, přistěhoval se do cihlové vily, tam je možno poklady doplňků bez problémů přemisťovat kdykoliv, kamkoliv.


           Usedli jsme ke kávě, ukázal se být společenským, příjemným besedníkem. Co témat jsme probrali, dotkl se i svých zahraničních cest, problematiky státem řízeného hospodářství, kdy tuhá podřízenost státnímu plánu neodpovídala požadavkům zahraničních zákazníků. Bylo jasné, že i přes všechny zápory má svou práci rád. Zeptal se i na mou. Prý tušil, že někde nepočítám ve skladě stohy lázeňského prádla, či nesčítám dlouhé sloupce podnikového hospodaření. Že když mne viděl nedočkavě vcházet do galerie, pocítil přání se mnou na chvilku usednout ke kávě, sklence či zmrzlině, vytušil, že by hovor splnil jeho skryté očekávání. Něco příjemného prý na něj ze mne vyzařuje. Asi jsem se maličko stáhla, vycítil tu vnitřní hradbu. „Ne, nebojte se, nejsem žádný lázeňský lovec, jen ve Vás cítím něco zajímavého, jestli Vám to není nepříjemné, nechte mne tady chvíli posedět, poslouchat i povídat.“ Dopili jsme kávu, nemívám doma nic k posezení při sklence, zeptal se, kde je nejbližší obchod, vidí, že témat je před námi ještě habaděj.  Když se vrátil, prohlásil, že teď nemám důvod mu říct, aby se vrátil na svůj neosobní lázeňský pokoj, nebo usedl u Elefanta ke koňaku a poslouchal otřepané lázeňské řeči. Dodal, že snad neočekávám slib, že se bude chovat jako gentleman. Četl mi myšlenky, opravdu mne nic takového nenapadlo. Odložil sako, povolil kravatu a spadli jsme do krásné konverzace. Rozhovoru. Vyprávění. Ano, tak to postupovalo. Nevnímali čas. Dostali jsme se i na výtvarné umění. Chvíli se na mne díval a pak řekl, že má v Praze známého malíře, dělal portrét jeho dcery, až někdy pojedu služebně do hlavního města, rád by mne mu představil. „Měla byste souhlasit, zachytí přesně Vaše oči, ten jemný úsměv, něco, co ve Vás je a nedovedu to přesně vyjádřit.“ Věděla jsem už v té chvíli, že ho nikdy nevyhledám, že se nenechám portrétovat, ale radost mi to udělalo.  Atmosféra těch chvil byla příjemná, pohodová, milá. Poslouchali jsme hudební klasiky, povídali, vzpomínali. Bylo to naprosto nevinné, společenské posezení s moudrým, vzdělaným mužem, který zájmem o kumšt kompenzoval své technické zaměření. Ani na okamžik jsem nezalitovala toho setkání. Hodně četl, vyznal se v hudbě, literatuře, měl přehled o řadě zájmů, kterým jsem holdovala i já. Dva lidé přes padesátku, blízkého myšlení, podobného vnitřního ladění. Nádherně doplnil koupi mého krásného obrazu. I jeho oblečení harmonovalo s barevností zobrazeného námětu. Jako by si někdo rozmarně pohrál s inscenací kratičkého příběhu, jaké člověka nepotkávají každý den.


           Když odcházel, stiskl mi pevně ruku, jemně ji políbil, pohladil po zápěstí. Jako by mne dlouho a dobře znal, poznamenal „A kdybychom se víckrát neviděli… jistě to znáte, je to hezoučké. Moc Vám za ten večer děkuju, kde by mne napadlo, že Vary mohou i takhle čarovat. Mějte se hezky, hodně štěstí. Vím, že se nepřihlásíte.“


          I takhle je možno kupovat svůj vysněný obraz. Ne ovšem každý den, kdekoliv a s každým. Nechci napovídat, ale Varáci věří na génia loci, který propůjčuje architektonicky nádhernému městu své nepostižitelné kouzlo. Něco na tom bude. Neumím si představit, že bych obraz takhle zajímavě kupovala někde v Kolíně, co stojí v té široširé rovině. Nevím, co by tam v tom čase dělal můj nečekaný společník, co by si tam léčil, aby měl zároveň spoustu volného času a v něm postával za výkladní skříní místního stánku umění. Co bych tam asi dělala já? Příběh hezoučké koupě obrazu přece nemohl skončit fádním odvozem městskou hromadnou dopravou v rukou uspěchané ženy. Kdo se odváží říct, že příběhy patří jen k lidem?
                                                           ***

TOPlist