aktualizované: 02.03.2017 14:45:13 

S veselou mysľou na večné časy a nikdy inak!

Rok 1968
Loading
Ďalšie podsekcie zobrazíte kliknutím na titulky v záhlaví stránky
Rok 1968...

Ludmila Brožíková

 

             Rok   osmašedesátý,  Salzburg,  Vídeň …

 

                  Ten  obdivuhodný rok, vonící novým jarem, sliboval uvolnění utažených obojků, rozumnější náhledy na řadu zásadních problémů společnosti, aspoň malinkou mezírku v železné oponě, oddělující republiku od ostatního světa. Jen málokdo asi tušil, že je to jen krátká epizoda, žádné zásadní, radikální uvolnění nebude možné. Ale jaro vypadalo opravdu slibně, názorově se drobící moc ve státě povolila náhle i nějaký výjezd na tzv. Západ navíc, zvláště když šlo o kolektivy, počítali s tím, že se tam lidé proti případné emigraci mezi sebou „ohlídají,“ aby neměli po návratu na krku až existenční vyšetřování a výslechy. Průmyslová škola, na níž jsem tehdy sekretařila a můj muž učil, požádala o povolení autobusového zájezdu pro své zaměstnance. Protože šlo o skupinový výlet, garantovaný oběma společenskými složkami školy, bylo nám vyhověno. Cílem zájezdu bylo Rakousko, zimní měsíc sliboval nádherné zasněžené alpské scenérie. Všichni jsme se těšili jako malé děti.

 

                     Ač se můj muž přihlásil také, bylo mně divné, že se nijak nechystá. Na všech dovolených on fotil na diáčky, aparát nikomu z nás nepůjčoval, tak jsem si já za své, různým šitím a pletením svým známým vydělané peníze, koupila kameru na barevný 8mm film. Bez možnosti zachycení všeho, co tam uvidíme, by měla cesta poloviční význam, chtěla jsem, aby to, co je jiného „za čárou“, viděli také naši synové. Cestovní potřeby a oblečení jsem připravila oběma, ale jinak jsme o výletu téměř nemluvili. Den před odjezdem mne muž překvapil žádostí, abych mu ve Vídni koupila encyklopedii Duden v němčině, že ji potřebuje pro svou diplomní práci na dálkově studované vejšce. Byla jsem už tak zvyklá na jeho občas divné jednání, že jsem kývla. Ani jsem se nezeptala, proč mám knihu kupovat já, když si ji tam může obstarat sám. Jako bych tušila, že události, které nastanou, do sebe přesně zapadnou.   

 

1/   Někdy se tak okolnosti sejdou, že čirá náhodná realizace myšlenky někoho jiného Vám pomůže vrátit situaci do reálu. Nás, zcela paradoxně, ten večer „podepřeli“ naši synové, v té době ještě žáčci základní školy.

/Starší syn byl přímo vášnivým stavitelem všech možných nádraží, železničních tratí, viaduktů a přejezdů, dep i  návěstidel, snad nám chtěl před odjezdem předvést svůj poslední nápad… Prostě předešel situaci, na kterou nás ani nenapadlo pomyslet, a dal nám nečekané alibi/.

 

  

                      Lidová moudrost říká, že náhoda je blbec. Ten den se ukázalo, že je někdy dokonce velmi potřebně předvídavá. Večer před odjezdem oba rozestavěli ve velkém pokoji všechny své koleje, nádražíčka, budovy, stráně, stromy, přejezdy, všemožné mašinky, které jsme jim vozili z NDR a vystávali na ně i fronty v Praze, v prodejně poblíž Prašné brány, Ivo to měl neuvěřitelně seštelované, měl to být jejich jakýsi pohodový rozlúčkový večer. Na tak dlouho ještě nikdy doma sami nebyli. Navařila jsem do zásoby, dva dny samostatně vedení synové s plnou lednicí  snadno zvládnou. Ale kolem jednadvacáté hodiny někdo zazvonil a do pootevřených dveří se doslova vmáčkli dva muži v civilu a chtěli vidět naše pasy. Bez jakýchkoliv skrupulí prošli celý byt, pozotvírali skříně, zda nejsou prázdné, chtěli vidět naše připravená příruční zavazadla, nechali si ukázat v předsíni až u stropu ve vestavěných skříních odložené prázdné kufry. Chvíli postáli nad rozestavěnou dráhou, několikrát se po sobě podívali, snad jim došlo, že takhle nevypadá byt, kde chtějí krkavčí rodiče ponechat jejich osudu své děti dorůstající děti. Pak si bez vyzvání sedli do křesel a jeden z nich řekl: „Zítra pojede jen jeden z Vás, je nám jedno, kdo to bude, ale jak jsem řekl, pojede jen jeden.“ Pochopili jsme účel návštěvy, jen mně bylo po jejich odchodu divné, že mi ten nečekaný zahraniční zájezd muž s takovým klidem přepustil. „Německy umíš, Dudena snadno koupíš, o nic nejde.“ Při jeho cholerické nátuře mne jeho klid naprosto vykolejil. Jindy by na ty cizí chlapy křičel, hádal se, vyhrožoval stížnostmi. A jel by v každém případě on, ne já.

 

                      Teprve po návratu ze zájezdu mne informoval, že s inženýrem ze sboru „udělal kšeft“, prodal mu naše druhé auto, ukázal mi oběma účastníky podepsanou smlouvu. Sice mne zarazilo, že o tak závažné věci, jako je prodej auta, mi předtím nic neřekl. Šlo nejen o bezpodílové manželské vlastnictví, šetřili jsme na ně oba, k jeho získání velkou měrou dopomohla moje matka, ale po tolika letech od sňatku mne už nic nepřekvapilo, zmohla jsem se jen na poznámku, že o takové transakci jsem snad měla vědět předem, a protože na smlouvě není uveden můj podpis, mohla by být neplatná. To zmiňuji jen pro ukázku, v jakém rozpoložení jsem odjížděla, i jaké bylo přivítání. V autobuse vedle mne seděl  kantor- elektroinženýr,  příjemný, inteligentní, dost uzavřený muž, cesta s ním docela pohodově ubíhala. Měl dokonce někoho z příbuzných v tehdejší NSR, mluvil výborně německy, kde nebudou stačit moje vědomosti, pomůže. Pomalu jsem se dostávala do pohody.

 

                      Přechod hranic byl šok, který neměl mít jen krátkého trvání. Provázel celý náš dvoudenní pobyt. Všude čistota, pořádek, dostatek zboží, úslužní, usměvaví lidé, žádná česká životní uštvanost, nervozita, podrážděnost. Vyjeli jsme lanovkou na jakousi vysokánskou horu, odkud byl kouzelný rozhled na typická uskupení rakouských vesniček i měst, rázovitou architekturu, domy upravené podle místních zvyků, mne okouzlily nápadité vývěsní štíty obchodů, hotelů, soukromých penzionů. Nestačila jsem doplňovat filmy do kamery, byla jsem v jiném světě, odkud na člověka padal klid, pohoda, naprosto odlišný životní styl. Vešla jsem do cukrárny a současně prodejny všemožného pečiva, a mezi dveřmi mne zavalila z dětství známá vůně jaroměřského pekařství. Koupila jsem si pár kousků neznámých dobrot a když jsem platila i odcházela, klaněli se, jako bych tam nechala majlant. Byla jsem u vytržení. Totéž bylo v obchodě s textilní galanterií, měli tam překrásné lidové krajky, kterým jsem neodolala a zase ta vlídnost, ochota, úslužnost. Večer jsme se téměř všichni šli projít městečkem, bylo celé rozsvícené, výlohy hýřily krásným zbožím, na dveřích obchodů i obytných domů či hotelů visely ozdobné věnce. Občas projely rolničkami zvonící saně, tažené chlupatými koníky, ověšenými  kovovými ozdobami ve tvaru velkých grošů a barevnými střapci, v saních byly kožešinové nebo silné vlněné kostkované houně a v nich zabalení  obyvatelé, spěchající kamsi za zábavou nebo z návštěvy domů. Byl to jiný svět. Veselý, bezstarostný, užívající si volnosti, života.

 

 2/ Některé věci pro nás prostě byly nové, neznámé, doma nezažité, některé až nepochopitelné. Ne všichni  na takový obrat po překročení státních hranic byli připraveni. Výjezdních povolení do „kapitalistické ciziny“ bylo tehdy jako šafránu, řadě účastníků zájezdu, kteří se ocitli poprvé na Západě připadalo, že jsou na nějakém naaranžovaném představení, z něhož se probudí. 

/Člověk, zvyklý ve své vlasti na „gumové“ rohlíky a unifikované pečivo, převážně laxní ochotu obsluhujícího personálu, ředitele, či jak se tehdy šéfům pohostinství říkalo „vedoucí“, sedícího v kanceláři a neobtěžujícího se jít  podívat, jestli „na place“ všechno klape, nikdo to na něm nepožadoval, měl vtíravý pocit, že spí, všechny ty příjemnosti cestování se mu opravdu jen zdají…/

 

 

                     Když jsme po výborné večeři v hotýlku, kde jsme byli ubytovaní, odcházeli na pokoje, stál u dřevěného schodiště podomek v dlouhé zelené látkové zástěře, měl na bílé rustikální košili se širokými rukávci navlečenu filcovou zelenou vestu s tyrolskými raženými ozdobnými kovovými knoflíky. Všem nám řekl, abychom nechali boty vedle rohožky u svých dveří.  Vrtalo nám hlavou, proč? Navíc, čecháčkům, zvyklým, že co není přikované, někdo zpravidla ukradne, se nám do toho „hazardu“ moc nechtělo. Pár jich skutečně neuvěřilo, boty vzali do pokojů a ráno zírali jako nevěřící Tomáši, když na našich nohách uviděli vyčištěné, do vysokého lesku naleštěné boty, ti, co je měli večer celodenním chozením ve sněhu provlhlé, dokonce do teploučka vysušené. Nebyli jsme mocni slova. Snídaně byla dalším zázrakem. Na každém stole velká ošatka s pečivem, kaiserky i ručně pletené housky s mákem, stejně ručně stáčené rohlíky solené, s kmínem, sladké preclíky, – a všechno dohromady tak křupavé, že jsme to neuměli jíst, aniž bychom hojně nedrobili do klína a po zemi. S našimi houskami a rohlíky se to nedalo srovnat ani chutí. Vprostřed stolu byly dvě konvice, jedna s čajem, druhá s bílou, nádherně voňavou kávou, a na nich, aby nápoj počkal na jedlíky opravdu krásně teplý, prošívané veselé poklopy s mašlí nahoře, které už samy o sobě navozovaly chuť se do pečlivě připraveného jídla pustit. Na stole mimo másla nechyběl ani džem, sýr, med k volnému použití. Na takový servis jsem nebyla zvyklá ani z pražských hotelů při svých služebních cestách.

 

                       Teď mi to připomnělo stejně krásné pohostinství u rodiny primáře Rostowzewa v Plavně, tehdejší NDR,  při naší cestě na dovolenou v létě téhož roku do Binze. Obojí byla zcela jiná kultura stolování, pohody u jídla, příjemné prostředí. Moji pozornost při tom nechtěném drobení pečiva upoutal příjemný, starší pán, decentně oblečený, postávající u stolu s připravenými jídly, který se co chvíli vydal pomalým krokem po jídelně, chodil nenápadně mezi stoly s hosty, tu se nevtíravě sehnul a na něco se ptal, spokojeně pokýval hlavou a totéž udělal o pár stolů dále. Nevynechal ani náš stůl. Úslužně se zeptal, zda nám chutnalo, jak se nám spalo, zda jsme se vším spokojeni. A za vyjádřený obdiv poděkoval! Vyrazilo nám to dech. Ještě při zpáteční cestě domů jsme o tom vzrušeně šeptem mezi sebou hovořili. Samozřejmostí snídaně byly k dispozici rakouské i zahraniční noviny, byli jsme u vytržení. A v oknech jídelny živé hrnkové květiny v ozdobných, vkusných keramických obalech, žádná nenápaditá umělotina, na stěnách celé budovy místo barvotiskových obrázků typické suché vazby. Můj cit pro krásu byl na samém prahu ráje. Je to už pomalu čtyřicet let a ve mně jsou ty zážitky, jako bych tu cestu podnikla před týdnem, tak silně to na mne zapůsobilo. Nejvíc mne překvapilo, jak si majitelé všech těch obchodů, penzionů, hotelů a vůbec celého města vážili svých hostů, jak se snažili - byť z nás, vybavených českou státní bankou nepatrným obolusem na dvoudenní útratu - dát najevo, že jsme stejně vítanými hosty, jako ti, jejichž objemné peněženky či platební karty dávaly tušit tučnější zisk. Ano, tak se chová rodilý obchodník - je-li host u mne spokojen, přijde příště znova a  reklama plná chvály u jeho známých je tím nejlépe investovaným kapitálem.

 

                      Zastavili jsme také na dvě hodiny v Salzburgu, většina se rozprchla po obchodech, já se vydala na hrad, mám odtud kamerou zachycené město v celé své výstavnosti a neopakovatelnosti, byť ten den bylo světla málo, místy neprostupná mlha,  film je mírně našedlý, barvy zastíněné. Ale vzpomínky zůstaly tak barevné, jak jsem to všechno tehdy dychtivě vnímala. Došla jsem se podívat i  dolů do města, na místa, kde se konávají v létě proslulé hudební slavnosti, tajně jsem si v duchu přála se tam ještě jednou, někdy v létě, v ten slavnostní čas, podívat. Nevyšlo to, stejně, jako jsem celý život snila o Bayreuthu, kde se rovněž pořádají hudební setkání špiček světových scén. Protože věřím tak trochu na  reinkarnaci, mám to v záloze pro ten další život, aspoň se mám na co těšit.  

 

                     Vídeň je bezesporu nádherné, výstavné, impozantní, čisťounké a bohaté velkoměsto. Skoro na každém kroku potkáte někoho, kdo pochází z  Čech či Slovenska, už jsou nenavratitelně naturalizovaní, ale když nás zaslechli mluvit, zastavovali nás a zasypávali otázkami odkud jsme a přidávali na rozloučenou „Pozdravujte DOMA!“ Mám špatný orientační smysl, takže jsem se městem pohybovala podle věží, výškových domů nebo se prostě na ulici několikrát poptala, jdu-li k cíli své cesty dobře. Nakoupila jsem nakonec místo plánovaných svetříku štůsek pohlednic, protože večerní město by asi kamera „nevzala“, byť byly ulice ozářené jako o Vánocích, netušila jsem tehdy, že se tam ještě jednou znovu, při jiné příležitosti podívám, našla jsem dokonce s pomocí dvou dotázaných chodců obchod se stavebnicovými kity, starší syn v té době pilně stavěl letadla, mašinky i lodě. I toho Dudena jsem mužovi koupila, ale největší dojem na mne udělal ten hotýlek se svou domácí, vstřícnou atmosférou, pohostinností a poklidem.  

 

                      Když mi někdy připadá, že život odvál většinu zajímavých vzruchů, sáhnu do svého vzpomínkového kapsáře a nacházím poklady, jež i po desítkách let pohladí. I mnohé inspirace. Ty suché vazby a věnce na dveřích se ve mně usadily, moc mne tehdy zaujaly. Po „sametové“ jsem absolvovala rakousko-německý kurz, dostala osvědčení, zařídila si živnostenský list a pět let se tomu věnovala. Nenávidím jakékoliv „opisování“, plagiáty mne přímo iritují, zpracovávala jsem materiály podle toho, jak jsem je já cítila, každý kousek ode mne byl originál, nikdy jsem neudělala dva stejné kousky, považovala bych to za degradaci své fantazie i zákazníka. Časem si mne novodobí zbohatlíci zvali do svých procovských vil, aby měli vazby přímo k nábytku, textilu, barevnému ladění. Moje práce zdobí byt jak někdejšího tenisového mezinárodního reprezentanta, tak i tehdy nově vystavěný dům známého televizního moderátora. Přijela jeho paní se starší dcerou, přivezly odstřižky dekoračních látek, vyptala jsem se na barvu nábytku, provedení podlah, tónování stěn jednotlivých pokojů, jejich účel. Když pán domu prohlásil, že paní, která to všechno dělala, má „jeho krevní skupinu“, bylo to pro mne větší vyznamenání, než částka, o kterou jsem si řekla. Byla spíš symbolická. Bohužel, umím ty věci udělat, dodnes jimi „splácím“ své vděčnosti za pomoc, úsluhu, moje dveře nejsou nikdy bez příslušného věnce, ale nedovedu to prodat, zajímá mne jen to tvůrčí nadšení. Nemám obchodního ducha. Jsem jako módní návrháři – modely vymyslí, ale prodat jim je musí jejich manažeři, obchodní personál, přehlídková mola. Takže jsem podnikání odhlásila, ale na to, co mne k té krásné tvůrčí činnosti „nakoplo“, jsem nikdy nezapomněla. Byl to ten příjemný, vpravdě domácí penzion. Nádherně se i dnes při tom „hraní“ s různorodým materiálem odreagovávám. Uznávám beze zbytku Werichovo, že „když už člověk něco dělá, má koukat, aby to k čemu bylo.“ Skvělý herec, moudrý pán. Taky něco o skutečném životě věděl.    

 

                                                                  x      x      x  

TOPlist