aktualizované: 02.03.2017 14:45:13 

S veselou mysľou na večné časy a nikdy inak!

Tajuplné chryzantémy
Loading
Ďalšie podsekcie zobrazíte kliknutím na titulky v záhlaví stránky
Tajuplné chryzantémy...

Ludmila Brožíková

                   T a j u p l n é      c  h r y z a n t é m y

 

Miluji je, nevysvětlím asi nikdy, proč…

 

      Jsem „přírodní“ člověk, potěší mne zrovna tak květ sluníčkové pampelišky, nebesky modré čekanky nebo snítka zářivě červených, dozrálých šípkových plodů. K narozeninám či Vánocům přijmu ráda od rodiny exotické orchideje, hortenzie či jinou zvláštnost, těším se,  že tu jejich květy se mnou budou dlouho a po čase znovu vykvetou. Ráda  aranžuji  pro návštěvu či sebe na stůl pomněnky, konvalinky, fialky, veliké, prudce vonící laty kvetoucího černého, léčivého bezu, květy planě rostoucího kostivalu, i rudé jeřabiny jako pozdrav odcházejícího podzimu. Přitahuje mne jejich variabilita, univerzálnost, přidám zajímavou travinu, listy, šnečí ulitu či zajímavý kámen, jindy k nim posadím neobvyklý dřevěný artefakt, nalezený na procházce. Ale chryzantémy mi vstoupily před desítkami roků do srdce. Později jsem jich řadu let pěstovala několik desítek druhů, v létě i pro potěchu okolojdoucích na záhonech, přes zimu ve skleníku. Celý advent jimi býval v mém bytě nádherně poznamenán. Jsem dítě měsíců, kdy slunce už jen příjemně hřeje, příroda napodobuje a v mnoha ohledech vyhrává nad malířskou paletou neuvěřitelnými valéry nádherných odstínů, snad i to způsobilo moji nevysvětlitelnou lásku k té nespočetné řadě odrůd, barev, tvarů, specifických vůní. Dlouho je společnost považovala za hřbitovní kvítí. Nedbám zaběhaných, nesmyslných názorů,  mne zaujala jejich různorodost tvarová, barevnostní,  i to, že nejkrásněji kvetou v době, kdy již většina květin skončila svou vegetační sezónu. Přesvědčily mne i japonské ikebany, umocňující jejich těžko přehlédnutelnou výjimečnost, eleganci. Vyniknou i v jen jediném stvolu, přidáte-li větvičku ozdobné, pokroucené lísky, máte doma malé umělecké dílko.    

 

       Starší syn o té dávné lásce věděl, když dostudoval, a tehdejší povinná umístěnka ho zavála až na sever Čech, kdykoliv přijížděl domů, neopomenul mi některý z exemplářů přivézt. Každý druh měl svoji vázu, v níž vynikla jejich krása. Když jsem o zahradu přišla, víc než  alpinkové skalky a mnoha druhů růží jsem litovala ztráty jejich nepopsatelné variability.  Mému vztahu k nim se od začátku mohlo směle říkat láska. Byly jsme spolu svázány neviditelnou stuhou, patřily jsme k sobě.

 

       Když se syn po několika letech od promoce konečně oženil, zatoužil - snad jako protiváhu k ne právě šťastnému rodinnému životu u nás doma - po vlastním domku, zahradě, přírodě kolem sebe. Koupili starší domek s rozsáhlým ovocným sadem a on se pustil do předělávek. Po práci, většinou sám, měl to být jakýsi fyzický i duševní relax.  Tabulkový plat začínajícího doktora nebyl nic k závidění, na domek si vzali hypotéku, jak to šlo, bral si navíc pohotovosti, a chlapská hrdost mu často nedovolila přijmout ochotné nabídky nových sousedů, že pomohou s tím či oním. Věnoval se v té době pořád i horolezectví a dalším sportům, měl fyzičku a tak zkoušel, kolik toho „unese.“ Téměř všechno uvnitř domu mohl dělat až večer, a především dlouho do noci.

 

        Jednoho večera, v televizi mne nic nezaujalo, seděla jsem s pletením a poslouchala hudbu z gramofonových kotoučů. Poklid, ticho, i jakási duševní vyrovnanost. Nenadále ukolébávající pohodu doslova prořízl neobvyklý zvuk. V první chvíli jsem to divné zapraskání jen nepříjemně a překvapeně zaznamenala, ale ono pokračovalo.

        Na stěně nad knihovnou visel obraz chryzantém,  který jsem kdysi obdržela k narozeninám od staré dámy, malířky, o níž píši ve Vzpomínkách ráje, z něhož není vyhnání. V první chvíli jsem ty zvláštní zvuky vnímala s mírným úděsem vsedě, jaksi tou neskutečnou atmosférou přikovaná ke křeslu. Nemohla jejich náhlý vznik v té pohodě večera pochopit. A začínala mít stále silnější, divný, svíravý pocit, dokonce strach se pohnout, ačkoliv se ve mně všechno myšlenkově mobilizovalo vstát, jít zjistit, co neskutečného se to děje. Hlava chtěla, tělo se vzpíralo uposlechnout. Oči, upřené na stěnu a obraz zaznamenaly náhle silné prohnutí směrem do místnosti, výrazné rozvlnění a vyboulení stěny, obraz se rozhoupal, vytřeštila jsem zrak na  nevysvětlitelný úkaz, na pohyby, jež doprovázel praskot, zvuk, jako když se stěna rozdvojuje. Emoce a rozum běžely zběsile po své vlastní linii. Opanoval mne strach, že se panel s obrazem odloupne od zbytku stěny, zničí  knihovnu, obraz už byl jako na šílené houpačce, v hlavě se zasekla otázka, jak to, že ještě neopustil závěsnou skobu, na níž visel. V tu chvíli jsem dala dohromady všechny síly, abych vstala a šla k tomu děsivému ději, nějak ho zastavit, zmírnit… Ukončit to strašidelné, nepochopitelné představení. Došla jsem téměř mátožně až na metr ke knihovně, ale jako když je tam elektrické napětí, začarovaný pruh, nedokázala jsem posunout nohou ani o centimetr blíž a té hrůze učinit přítrž. Silně to připomínalo pohádkové vzepětí koní z pohádek, když se přiblížili se svými jezdci k zakletému místu. Dívala jsem se udiveně na stěnu, nemohla pochopit, jak to, že nejsou ve stěně pukliny, že se nedrolí omítka, že stěna ještě drží pohromadě, vše odporovalo zákonům o soudržnosti hmoty. Srdce mi divoce skákalo, cítila jsem stružky potu, tekoucí po tvářích a zádech a padající na koberec - a v tu chvíli jsem měla silný pocit, že stojím vedle syna, který je v nějakém nebezpečí. Natáhla jsem ruku směrem k neskutečnému úkazu, jako bych přikazovala „proboha, zklidni se, už nemohu!“  Nikdo jiný než starší syn mne nenapadl, viděla jsem vnitřním zrakem jen jeho. Ve zlomku vteřiny jsem si stačila souběžně uvědomit, že poté, co jsem se nehmotně „přesunula“ někam daleko, k němu, do pravděpodobného místa nevysvětlitelného děje, stěna i obraz se zklidňují, jen já tam pořád stála zcela ochrnutá, neschopná čehokoliv. Dodnes nevím, jak dlouho ten úkaz trval. Připadal mi jako věčnost. Bytové telefony se v té době přidělovaly na pořadníky po mnoha, mnoha měsících, v mém bytě ještě nebyl, nemohla jsem se syna zeptat, zda se něco nestalo, získat klid.

 

     Opravdu jsem emancipovaná, moderní ženská,  k paranormálním jevům se stavím občas i dost skepticky, a přesto…

 

      V rozkopaném domě mladých byla zima, syn musel vylámat i shnilou podlahu, opravovat rámy oken, kde byla jaká netěsnost staré stavby, tudy dovnitř ledově fičelo.  Na Vánoce ke mně přijeli i s dvoutýdenním miminkem, Haničkou, bylo tu teplo, pohoda, navařeno, napečeno, uklidňující atmosféra nejhezčích svátků v roce. V hlavě jsem pořád nosila ten hrůzný večer. Když malá usnula a zůstali jsme se synem chvilku sami, zeptala jsem se, jak pokračují práce, a především, jestli se něco nečekaného na podzim nestalo. Konečně přišlo vysvětlení. Syn chtěl zvětšit pokoj, sice strop podepřel na stojato  trámy, ale dům byl stavěn před mnoha, mnoha lety, chatrné stěny byly z rákosu, trochy cementu a omítky, a po jednom z kopnutí krumpáčem se strop sesunul jako domeček z karet těsně za synovými zády na podlahu. Teprve, když se usadil prach, uvědomil si, co se mohlo stát. Zranit mu ten zával páteř, mohl skončit na invalidním vozíku. Událost souhlasila časově (poznamenala jsem si ji do kalendáře), včetně pozdního večera, kdy se udála, s mým prožitkem.

 

     Tehdy jsem si uvědomila, že krevní spojení matky, která nosí své děti dlouhé měsíce pod srdcem, ji s nimi poutá v dobrém i zlém.  Někdy dosáhne takové síly, že ji varuje ve chvílích, v nichž se ten kousek jí samé ocitne v nebezpečí. Proto je mateřská láska nezařaditelná, nesrovnatelná s jakoukoliv jinou láskou.  Když jsem v tehdejší strašidelný večer natáhla svou ruku směrem k tomu nepochopitelnému ději, jako bych rušila síly zla, neštěstí. Zdálo se mi to nevysvětlitelné běžnými argumenty, nevím si s tím večerem rady dodnes.

 

       Nikdy se po téhle příhodě nedopracuji k tomu, přesvědčit samu sebe, že neexistují tak silné citové vazby, že vnímavější člověk vycítí nebezpečí pro jeho blízké na nekonečnou dálku. Že přijdou okamžiky, neskutečné, na první pohled bláznivě nemožné, ničím dokazatelným nevysvětlitelné, téměř fantasmagorické. Nezměřitelné, nepopsatelné, neuvěřitelné. Ba co navíc – nevědecké. Jako z jiného světa. Sám si při jejich evokování připadá jako na chvíli „mimo“, ale ví, že skutečnost těch chvil byla autentická, že časově souhlasila s dějem na druhém konci vlasti, že na ty chvíle už nikdy nezapomene. A že uvěří, že za určitých okolností se opravdu stávají věci mezi nebem a zemí. Nevědecké, na první pohled šarlatánské, a přece  skutečné. Možná že srdce, cit či intuice rezonuje s tím, co nikdy nikdo nepopíše, přístroje nezachytí, nedokáže, neprozkoumá, neprověří, ale co existuje jako řada věcí, jež nemůžeme pochopit, natož hodnověrně zdokladovat, a ony se přece neoddiskutovatelně, navíc skutečně a tajuplně staly. Potkalo mne ledacos neobvyklého, postupně jsem k některým situacím po čase dokonce našla klíč, vysvětlení, opodstatnění, odkryla jejich prvotní tajemnost, záhadu.

 

       Jen tenhle příběh zůstane mimo řadu, snad i proto, aby si člověk uvědomil, že přes všechny vynálezy, poznatky a rozvoj vědy zůstane prostor pro věci nepochopitelné chladným rozumem. Že citové vazby, pokrevní spojení, přenos myšlenek na dálku v okamžicích smrtelného ohrožení někoho velice blízkého jsou tím, co podobné události nevymaže jistě ani život v kybernetickém světě nedaleké, automatizované, jen na vědě založené budoucnosti. Viděla jsem kdysi film o dvou hluboce se milujících lidech, kteří se dostali do spárů Gestapa. Oba zavřeli do stejné věznice, jen je rozdělili do jiných cel a umístili na jiná patra. Neměli tedy spolu možnost sebemenšího kontaktu, neznali rozsudek a konečný den či hodinu pozemského bytí toho druhého. A přesto přesně v okamžiku hrůzné vraždy manžela ztratila milující žena na chvíli vědomí. Viděla hroutící se zdi a poletující jemné vločky sněhu, padající jako chmírka holubičího peří pomalu k zemi, ač venku, za zdmi vězení, hýřilo životem a barvami jaro. Virtuálně procházela nepropustnými zdmi, aby se objala s mužem, s nímž byla jedna duše, jedno tělo. Věřím, že hluboký cit přemůže sofistikovanou studenou hmotu, tlačítka, přístroje, řízení čehokoliv na dálku, i odmítavé poučky o nemožnosti něčeho takového, o čem tady píši. Děsím se představy, že by svět, ovládaný roboty, technikou a nevídanými možnostmi přeměny lidské společnosti vymýtil to, co cítí tepoucí lidské srdce, oproštěné ve chvílích vypjatého děje života a smrti od chladného rozumu, navzdory všem dosavadním výzkumům. Že by zákony pozemského bytí ovládly jen neosobní přístroje a nedovolily srdci, duši, citům, myšlenkám, projevovat se od pradávna svým neprobádaným člověčenstvím, možná až (dokonce už prý překonaným) atavismem. Tomu, čemu i ve všestranně moderním světě říkáme opatrně „věci mezi nebem a zemí.“

 

     Tak co s tím?

 

     Věří-li část světa v náboženské zázraky, které se staly dokonce v mnoha zemích státními svátky, poutními místy, celé zástupy vědců pátrají po staletí po detailech těch projevů, snaží se je buď potvrdit či znevěrohodnit, popřít, proč taková averze vůči něčemu, co nikdo z těch, kdo to prožili, nikomu nevnucuje jako dogma? Dokonce se obává posměchu, bagatelizace, mávnutí rukou s myšlenkou, že vypravěč měl asi v těch chvílích neobvyklého příběhu  na pár okamžiků „zpřeházené šňůry na půdě?“ Nic z toho nemohu vzít v potaz. Popřela bych samu sebe v celé své podstatě. Trvalo dokonce  mnoho let, než jsem byla schopna na tu událost i jen zavzpomínat bez mrazení v těle. 

 

       Vyprávěla jsem Vám - po opravdu předlouhém váhání - jen kratičký, neobvyklý příběh svého srdce. A vy mu věřte či  nevěřte! Opravdu se stal.

 

P.S. Jen malý dodatek - a snad i omluva pro mne – skeptikům a „nevěřícím Tomášům.“ Možná někdo z Vás četl před lety nanejvýš zajímavou knihu lékaře a badatele o lidském životě i jeho duši, „Život po životě“. Jiný zná z blízkého okolí příběhy, kdy se stala jiná, také nevysvětlitelná událost, ví o pádech letadla, jehož odlet nestihl někdo proto, že se vrátil pro banální kapesník, který si mohl koupit v letištní hale, nutkavém odchodu jiného člověka někam, kde vůbec nepotřeboval být, aby ho tam potkalo něco naprosto neočekávaného, co mu změnilo život. Před časem se takovému nutkání podvolil můj mnohaletý známý, historik, kronikář. Vracel se v noci z koncertu a poprvé (i naposledy, bohužel), se rozhodl zkrátit si  cestu opuštěnou stezkou přes park, kterou NIKDY z večerních pořadů nechodil. V zatáčce ho usmrtilo projíždějící auto.

 

     Nezvyklá tušení prý občas mívají některá jednovaječná dvojčata. Lidská duše teprve čeká na odhalení svých neuvěřitelných schopností.

       

     Přečetla jsem po vypovězení mého příběhu skutečně řadu odborných prací na toto téma, nebudu unavovat jejich citacemi. Autoři mi jen potvrdili, že za mimořádných okolností, ve vypjatých okamžicích, mezi lidmi se silnou vazbou, se stávají věci, nad nimiž se rozum zastavuje. To mi dává odvahu Vám svůj neobyčejný prožitek povyprávět. A malované chryzantémy, dárek od milé, citlivé a moudré ženy visí už na jiné stěně, nad mým počítačem, a chovají se vzorně. Od té doby se nepohnuly. Někdy mám pocit, že dokonce voní svou zvláštní, podzimní, zemitou vůní.  

                                                                   ***

                                                                                                                                                                                    

TOPlist