aktualizované: 02.03.2017 14:45:13 

S veselou mysľou na večné časy a nikdy inak!

Tichá noc‚ svatá noc
Loading
Ďalšie podsekcie zobrazíte kliknutím na titulky v záhlaví stránky
Tichá noc‚ svatá noc...

Ludmila Brožíková

                      T i c h á   n o c,  s v a t á    n o c …

    Probírala jsem se nedávno krabicí s verši. Snad čas nadcházejícího adventu způsobil, že mi v ruce zůstal jako vzpomínka na časy, kdy opravdu v ten předvánoční měsíc bílá peřina pokrývala krajinu, cesty, stromy, střechy domů, výstřižek z časopisu. Z papírku zazněla slova básně
          Hlas zvonů táhne nad závějí, kdeś v dálce tiše zaniká,

          dnes všechny struny
v srdci znějí,
neb radost se jich dotýká.“
 

 

 

Jsem dítě podzimu, ale prosinec a jeho vyvrcholení jsou mými nejkrásnějšími dny. Převtěluji se do křesťana, ovšem věrna své patronce a jejímu původu, i do pohanských zvyků.  Neděsí mne důkladné gruntování, všechny ty práce, které žena vykonává, aby přivítala blížící se slunovrat čistotou, vůněmi, světlem, zvyky, chystáním radosti pro všechny, jež má ráda. Dokonce se těším na zvláštní vůni vypraných záclon,  všech možných úklidových prostředků, zelených větví smrčku či borovice ve váze. Hlídám kalendář, abych přesně na Barboru v sídlištních keřích nařezala pruty zlatice a divokých jabloní podél chodníků. Svatba už nepřichází v úvahu, ale strašně mne vábí to sledování, zda větvičky vykvetou akorát v ten správný den. Dělám to se stejným nadšením, jako kdysi mladé děvuchy na vesnici, poddávám se té atmosféře tajemna, očekávání. Vyzdobená okna zvěstují chodcům, že tady se zvyky dodržují, že z Vánoc v tomhle bytě není jen konzumních pár dnů, kdy se nemusí ráno za tmy vstávat a špajz je plný dobrot.

 

     Na všech dveřích mého bytu visí věnce, za okny večer do tmy svítí dřevěný oblouk s elektrickými svíčkami, vytahám z krabic různé aranže a zamyšleně chodím bytem, kam kterou umístit, aby vynikla, potěšila. Už pár let nešílím jako úklidový robot, dopřávám si  pauzy s usednutím do křesla s šálkem dobrého čaje, zapálím aromatickou tyčinku, sleduji plamen svíčky, naslouchám  nějaké ezoterické, uklidňující hudbě, nechám myšlenky toulat se tudy, kudy chtějí. Nořím se do vzpomínek, moderně by se řeklo relaxuji. Cítím, že v takových chvílích se dokonce malinko uzdravuji.    

 

     Při tom adventním chystání a zdobení mile, až starodávně zavane vůně škrobených deček, ubrusů, levandulí provoněného prádla. Objevuji poklady, o nich jsem během roku nevěděla. Háčkované dečky pod sklenky na pití, které jsem vytvářela při jízdách vlakem za svým chlapcem na vojně, hlavou mi proletí myšlenka, že nějdejší láska zmizela v propadlišti času, ale ta něžná krása vydržela až doteď bez poskvrny. Další, vyšívané starou technikou, měly kdysi jako obrázky zdobit můj byt – v běhu času na to nedošlo a už vím, že je konečně musím donést do rámařství zapasportovat, aby potěšily aspoň domov mých mladých. Tohle jsem koupila tady, tohle tam, ale Bože, vždyť já už pomalu ani nevím, co tu všechno mám. Návštěv ubývá, všechny ty milé věci se dostanou na světlo boží už jen sporadicky. Itohle prohrabování se krabicemi patří k chystání neobyčejného času.       

 

    Postupně odškrtávám ze seznamu prací, nákupů, zařizování a balení dárků, psaní pohlednic těm, s nimiž nejsem v internetovém spojení, jednotlivé položky, zklidňuji se, že snad všechno zvládnu v pohodě a nepřivítám Vánoce uštvaná a mrzutá. Není dne, aby u mne nehořely svíčky. Nedodržuji jejich počet ani podle křesťanského, židovského či muslimského zvyku, ale podle toho, jak moc potřebuji v daný čas světlo pro svou duši. Venkovní přítmí a občas pořádný nečas odháním těmi uklidňujícím světýlky, přičicháváním k vůni smrkové či borovicové větve a jako malá holka si přeji jít pohodovou procházkou lesem, spadaným jehličím, zimním poklidem spící krajiny, myslet na všechno a na nic a umývat duši. Ale les je daleko, doba neklidná, ještě by mne tam mohl přepadnout nějaký poberta pro pár korun v kapse či hodinky na ruce, to už musím ze svých plánů vypustit.

 

    Pak se jednoho dne ráno probudím a  můj nekrásnější den roku je skutečností. Večer předtím udělám bramborový salát, aby se patřičně rozležel, posnídám jen slabý krajíček vonící domácí vánočky, upečené den předtím, chtěla bych totiž jednou v životě přece jen  zahlídnout zlaté prasátko. Upeču jablkový štrúdl z lístkového těsta, k obědu si udělám houbového, staročeského kubu, pak přijede mladší syn s dárky a odveze moje, vykuchám a naporcuji kapříka, připravím si všechno na rybí polévku,  jejíž chutí jsem v domě vyhlášená, a odpoledne, tak do půl páté hodiny, je jen moje. Do košíčku dám smrkovou větvičku a voňavý páreček pro mého bývalého pejska, na opačnou stranu položím vánoční aranžmá do urnové skříňky pro maminku a vydám se oba navštívit. Pomalu, vycházkou, uklidňuji myšlenky, vzpomínám na krásné chvíle s nimi, chci k nim přijít taková, jakou mne převážně znali. Březový hájek má podestláno zlatavým listím, mateřídouška na hrobečku se zase o něco víc rozkošatila, fialky zimně odpočívají, postojím, připomenu mnohá čtveráctví, jimiž můj čtyřnohý věrný kamarád rozháněl občasné chmury z mého čela. Položím větvičku s párečkem, večer si na něm nějaká zatoulaná myška pochutná, pohladím trávu na hrobečkovém kopečku, zamávám - a jdu za maminkou na hřbitov. Pokaždé je tam dost lidí co přišli své blízké pozdravit, zavzpomínat, vyzdobit skříňku jejich odpočinku. Dole jsem rychle, cesta vede z prudkého kopce a v mé duši je vzácný klid, vyrovnanost.

 

    Ještě jedno kouzlo tahle zpáteční cesta má. Už se začíná stmívat, a já z toho kopce vidím, jak se rozsvěcují světla oken sídlištních domů, jak tu a tam ještě dostrojují stromeček, tam se větrá, asi se v tom spěchu hospodyňce něco podařilo připálit. Nejvíc mne ale dojímají spěchající postavičky starých žen a mužů, pozvaných na večeři ke svým blízkým. Mají ruce plné tašek s dárky, mnozí z nich celý rok šetřili ze svých důchodů, aby mohli v ten večer potěšit především vnoučata, zaměnit celoroční samotu za soudržnost rodiny. S jakými pocity se budou za pár hodin vracet do svých domovů? Tahle otázka mne nikdy nepustila.

 

    Pustím se do vaření, bytem se začnou šířit specifické vůně, zapnu si k tomu hudbu, mám seřazeny všechny varhanní, vánoční i komorní kotoučky, a zatímco tuk smažících se podkůvek kapříka prská, nos dráždí na másle opékané kostičky rohlíku do dobroučké polévky, začínám zdobit stůl. Opravdu slavnostně, i bez ohledu na to, že ho roky prožívám sama. Když umyju nádobí a hotové jídlo uložím do mis, osprchuji se, umyju vlasy, celá se provoním, obleču dlouhé večerní šaty.

  

     Nastanou mé chvíle nejkrásnější. Začíná doba  tajemných a kouzelných prožitků. Zhasnu lustr a celý byt prosvětlím svitem svíček, pod talíř na polévku podložím kapří šupiny, aby se mne podle pověry držely peníze, (asi to dělám špatně, pověra se nikdy nenaplní), vedle prostřeného nádobí prostřu vše, co k slavnostnímu hodování patří, abych nemusela vstávat, na příruční stoleček připravím ovoce, cukroví, oříšky, víno. Konečně usednu, sepnu v klíně ruce jako po velké práci, a v duchu přivolávám všechny blízké a  milé lidičky, jež mi osud poslal do cesty. Všem za to, že mne měli rádi, že mi pomohli i když i jim tím nastaly problémy, poděkuji. Teprve pak začnu večeři oplatkou s medem, aby mne další rok neopouštělo zdraví, naučila mne to po slovenském způsobu moje maminka a já ten zvyk nikdy neopustila. Po jídle nadejde čas na zvykové čarování. Už bytem zní koledy, na nazdobené větvi v ikebaně rozhazují svoje hvězdičky prskavky, promíchají se všechny vůně, moje mysl má nirvánu. Nejdřív rozkrojím jablíčko, zvědavá, zda na mne zamrká zdravá hvězdička, pak ho oloupám, postavím se zády ke dveřím a nejdřív za sebe hodím slupku, aby mohla vytvořit začínající písmenko jména toho, kdo mi bude v příštím roce oporou. Pak přijde na řadu zutý pantofel a jeho let  míří stejným směrem. Jestli bude patou napřed, budu často opouštět byt (malinko zatrnu, aby to nebyla nemocnice či něco horšího), jestli podpatek bude směřovat ke mně, budu převážně ve svém bytečku, spolehlivém zázemí. Já vím, slupka dřív létala děvčicám za záda proto, aby zvěděly jméno milého, který  bude v dalším roce jejich srdci nejblíž, špička boty značila svatbu, odchod z domova, ale můj čas se proměnil a tak zvyky odpovídají mé realitě.

 

    Mezitím od všeho trochu ochutnám, zapálím františka a purpuru, bytem se protáhne vůně kostela, přinesu si  blíž hlubokou kompotovou velkou mísu a postupně do vody usazuji půlky ořechových skořápek se svíčičkami. Za každého člena žijící rodiny jednu. A prorocky se dívám, zda bude jejich život v nadcházejícím roce klidný nebo bouřlivý. Zanotuji si pár koled, bez těch by nemohly u mne Vánoce projít, usadím se do křesla a zalétám v mysli k rodinám svých dětí. Prodlužuji čas, kdy začnu rozbalovat dárky. Musím prozradit jeden strašně starý, od chvíle, kdy jsem si pamatovala objevování dárků, tehdy ještě pod stromečkem, neodnaučitelný zvyk. Jeden z rozložených dárků VŽDYCKY, každoročně, musím ještě před večeří rozbalit a objevit, co v tom krásném vánočním papíru je uloženo. Stokrát jsem si to zakázala, stokrát zvědavost neudržela na uzdě. Strašně se za to stydím, kaju, ale vím, že pokud živa budu,  ten zlozvyk mne neopustí. Zvonění telefonu připomene, že tu nejsem sama, že na mne myslí moji blízcí, známí. Vzájemně si popřejeme krásné svátky.  

 

    Možná si někdo povzdechne a pomyslí, proč nejsem v takový večer u rodin svých dětí. Rychle rozplaším takové otázky. Jsou o generaci mladší, svátky dělají jinak, soustřeďují se především na radost dětí z nachystaných překvapení, řada starých zvyků už upadla v zapomnění. A já si svůj průběh nejkrásnějšího dne v roce nedovedu bez jeho prožívání v klidu, pohodě, beze spěchu, představit.

                                                                                       

Tak moji milí, vzdálení přátelé, šťastné a veselé a do dalšího roku především pevné zdraví!
 

                                                                                                               Je mi s Vámi dobře. Ludmila.
 

                                                                                      ***

TOPlist