aktualizované: 02.03.2017 14:45:13 

S veselou mysľou na večné časy a nikdy inak!

Vzpomínky jsou rájem....
Loading
Ďalšie podsekcie zobrazíte kliknutím na titulky v záhlaví stránky
Vzpomínky jsou rájem.......

 

L. Brožíková

        Vzpomínky jsou rájem, ze kterého není vyhnání…   

                           Kdysi mi tenhle citát napsal jeden z mých obdivovatelů. Měl pravdu. To, co sami prožijeme, nám nemůže nikdo vzít.  Je jen na nás samých, co uchováme a nad čím se zavře voda. Návraty do minulosti mohou mít nepřeberné množství podob. Veselé, smutné, rozverné, uklidňující, nádherné i zahanbující, jiskřivé i zádumčivé, volající o reprízu i žadonící o výmaz, šťastné i nešťastné, chtěné i nechtěné, svádivé i skličující. To by se nabízelo příměrů! Všichni víme, co to je vzpomínka. Něco uvnitř nás, naše studna, do níž zapadne to, co bychom nechtěli dát v plen lhostejnému okolí, i naše tajemství, jež něžně ukládáme do dolíčku studánky. Je hned po ruce, když se potřebujeme potěšit, pookřát, zmátořit z něčeho špatného. Nic nepřikrašluje, nic nezastírá. Je taková, jaká byla skutečnost. Ne, že bychom si ji nemohli vylepšit, ale to by se nemělo dělat. V původní podobě  je tím, čím pro nás ve všemožně předstírajícím světě má být. V hlubinách naší duše či paměti se ukládá vše, co bylo silné, co nás nějak zasáhlo, pohladilo. Nevíme, kolikrát za život jsme vhodili dopis do schránky, ale víme, kolik jsme potkali lidí, s nimiž bylo milé se sejít, poznat, sblížit. Citově, pracovně, na pár okamžiků, či na dlouhá léta.

                           Obě moje zaměstnání po rozvodu mi otevřela celý vějíř různých potkávání. Krásných i neřádných, jak šel život. Popsala jsem je v jednotlivých příbězích, žijí se mnou a ve mně dodnes. Týkaly se převážně mého soukromí, ale člověka vytváří i druhá strana jeho konání. I tady mi byl osud nakloněn. O špatných jsem vypověděla v rodinné kronice, nazvané Putování za tymiánem, teď se proberu těmi, které mi působily radost, potěšení. Dávaly mi zapomenout na jiný svět, který mne také, bohužel, obklopoval. Ale nikdo se tomu nevyhne, idylických pracovišť je míň než diamantů na asfaltce. V Moseru mne ta potkávání jen rychle míjela. Delegace většinou spěchaly, v Praze jim nalajnovali Karlovy Vary a to nebyla jen světoznámá sklárna, atrakcí byla i Becherovka s jejími, kořením a bylinkami vonícími sklepy a obřími, až  pohádkovými sudy, jiné lákal pivovar, další pro změnu proslulé porcelánky. Jen to příjemné, neobvyklé zastavení u ceremoniálu světově proslulého Klubu obřích číší zpomalilo exkurzím tempo, blízké duše se letmo dotkly, ani nestačilo mnohdy zajiskřit. Přesto mi z toho období v paměti uvízlo několik vzpomínek na skutečné osobnosti, vysílající i v tom spěchu signály o otevřenosti, schopnostech empatie, úrovni myšlení. Když mne naplno omotaly problémy s existencí samoživitelky se dvěma vysokoškoláky, moje citlivé vnímání takových lidí trochu otupělo, jindy uvolněná mysl se musela probírat vážnými, pro náš život zásadními starostmi. Ale nic nebylo ztraceno, jen těch nevšedních setkání ubylo. Čekala na mne v bohatším počtu a kvalitě i v nové práci.

                           Nástup do lázeňské léčebny mi mnohé vynahradil skutečně v míře nečekané. Znamenalo to zgruntu změnit - mou předchůdkyní zaběhaný - styl práce. Nepokračovala jsem ve starých smlouvách, příjezd jedné takové zavedené skupiny vysloužilých „pražských umělců“ mne doslova vyděsil. Měli už závazně nasmlouváno několik představení  předem, nemohla jsem to zrušit, ale po posledním závazném vystoupení jsem rozhodla - žádné další   takové umělce ani náhodou.

                           Že to s kulturou myslím vážně, ukázalo už mnou sjednané vystoupení zpěváka Petra Ulrycha.  Když s kytarou v ruce usedl šestnáctého října l977 na židli jeviště kinosálu, silně mezi posluchači zašumělo. Na nástěnce jsem ho uvedla se vším, co k němu umělecky patřilo: Vítěz Stříbrné bratislavské lyry l976 a Děčínské kotvy l977, nejlepší v hodnocení kritiků časopisu Melodie l972, Zlatý štít vydavatelství Panton l974 i Bílá vrána za desku roku l974. V závěru vystoupení zpíval sál s ním. Nad rámec programu zazněly samozřejmě „Javory“ a další krásné skladby. Zpěvák měl nepřenositelné kouzlo chlapské osobnosti, otevřené srdce a čistou duši. Když tam seděl v kostkované košili a džínách na tmavé vyplétané thonetce, měl člověk pocit, že někdo blízký přišel po celodenní práci ve vinohradu a chce  se s ostatními podělit o své slunce v duši.

.               Podobný pocit jsem mívala při setkáních s hercem Petrem Haničincem. Nikdy nebylo volné místečko v sále, když se na nástěnce objevila pozvánka na jeho  pořady z díla spisovatele Oty Pavla  „Jak jsem chytal ryby,“ „Smrt krásných srnců“ či „Zlatí úhoři.“ Když si sedl uvolněně, rozkročmo, tak jak se sedává při sousedském vyprávění, na lavičku, taky naprosto neformálně oblečen, obnošené černé kalhoty, hluboce rozepnutá bílá košile s pohodlně vyhrnutými rukávy až k lokti, přes ni kožená, častým nošením nenapodobitelně vytvarovaná vesta,  naplnil se prostor sálu napjatým očekáváním, nedočkavostí.  Jeho zastřený,  pro něj  charakteristický  hlas  emotivně  přenášel na posluchače krásné, hluboce  lidské, čisté děje, celé to souznění s přírodou, lidmi, zvířaty, i sám se sebou. Navozoval u diváků dojem, že před nimi nesedí herec, ale člověk, který těmi příběhy sám bytostně prošel. Byly v něm. Vpravdě chlapské podání mu zaručovalo vděčnou, nádhernou posluchačskou vnímavost. To promlouval  blízký  člověk. Pacienti ho měli rádi. Po představení ho vždy obklopili, chtěli se té jeho přímočaré člověčiny aspoň dotknout. Měl mimořádné, přirozené charisma,  „voněl“  nádhernou  člověčinou.

                              Když mluvím o krásném hlasu, nemohu zapomenout nádhernou barvu, dokonalý estetický poslechový vjem dalšího zajímavého muže, Alfréda Strejčka. Přijel s nelehkým, náročným programem z díla revoltujícího básníka Okudžavy.  Svým osobitým, mužným a zároveň mladickým podáním si získal posluchače. Jeho jedinečnému hlasu, brilantně ovládanému do nejmenšího detailu, se muselo podlehnout. K přednesu oblékl černý oblek mladého, neformálního střihu, bílou košili a kolem krku si uvázal šátek. Evokoval svým vzezřením i podáním mladé básníky z přelomu století s jejich vášnivou opravdovostí, mohl zrovna tak přijít z revoluční Francie, jako z bouří našich studentů-národovců z časů Tyla, Čelakovského, Riegra, Štúrovců. Byl to program pro náročného diváka, ústav jimi zrovna nepřetékal, a přesto byl pochopen, zaujal svou opravdovostí. 

                           Trochu trému jsem měla z legendy naší dramatické tvorby - Vladimíra Ráže. Přijel s Irenou Kačírkovou, profesorem Žilkou, Hanou Šťastnou a pořadem „Muž a žena,“ který s velkým úspěchem uváděli i v proslulé Lyře Pragensis. Mezi jednotlivými výstupy zazněla hudba J.S.Bacha, F.Couperina, P.Ebena, I.Hurníka, J.Kapra, A.Rejchy, D.C.Vačkáře. Spojení Rážovy proslulosti a vybroušeného programu mně navodilo představu, že náš přední herec s rovněž až kultovním hlasem bude uzavřený. Zatímco se ostatní po představení převlékali, poprosil, zda bych ho nemohla provést naší krásnou ústavní kaplí s mramorovým Kristem od sochaře Levého a ukázat mu na dvoře i  známou bustu  zakladatele ústavu Hochbergera.  Byl zatím jediným, kdo o něco takového požádal, kdo věděl, že v budově je bedekrovsky zajímavá kaple. A chtěl to vidět. Když jsme pak stáli na nádvoří u květinového záhonu, prohodil, že je vlastně krajan. Vyrůstal v nedalekém Nejdku, chodil do varského gymnazia. Zdejší kraj miluje, rád se sem vrací. Byl to naprosto přirozený, příjemný, společenský, jemný muž. Jen ten jeho známý hlas mne vracel do reality, s kým postávám pod hvězdným nebem pokročilého večera, komu  sděluji i další zajímavosti o městě, ústavu.

                          Další herec, kterého nemohu nepřipomenout. Člověčí do morku kostí, veselý, přímý, halasící. Byl z  generace kočujících umělců, tak jsem si představovala proslulého Mošnu z  Národního divadla, zemitý, přímočarý Bohumil Bezouška. Také nepřišel napoprvé s ničím menším než programem, s nímž vystupoval v pražské Viole. Jeho nakažlivý optimismus a rozverné veselí mi vnukly otázku, když tak mnohotvárně vládne svému hlasu a mimice, co takhle někdy uvést i herecké vzpomínání a případně imitování slavných postav naší dramatické tvorby? „No jéje, strašně rád paninko!“ Jeho nezapomenutelný Pivec, Neumann a další legendy, vzpomínky na herecké zájezdy, na vystupování na Slovensku, kam často s kolegy zajížděl - rozesmál by největšího škarohlída. Sršel vtipem i mimo jeviště, dokázal jen svou přítomností zahnat všechny smutky. Stalo se, že někdo z pevně nasmlouvaných účinkujících onemocněl a nemohla jsem rychle sehnat  rovnocennou náhradu na příslušný termín. Zavolala jsem mu na jeho letní byt-chalupu a večer vystupoval, jako by plnil jen svoji řádnou smlouvu. „To víte, paninko, že Vás nenechám ve štychu!“

                          Naprosto nekonvenční, komediálně nadaný herec Jan Faltýnek. Výbušný, hotový sud prachu. Vyřádil se v pořadu „Lavina.“ Jediné oko v sále smíchem nezůstalo suché, aby ten gejzír veselí trochu zmírnil, měl s sebou  výborného klavíristu Jana Spáleného. A zase, tak jako Bezouška, i on byl před a po představení přirozený, veselý, zůstal ve mně pocit hezkého lidského setkání.

                          Herečka  Alena Vránová přijela s pořadem Jiřího Justa -  „Lásko má, Ty nevíš.“  Měla jsem ji, především z jejích filmových rolí, zažitou jako potvůrku, která si ví vždycky rady, aspoň režiséři ji tak zaškatulkovali a my, diváci, to bezmyšlenkovitě přejali. Tu představu podporoval její lichotivý, vemlouvavě svádivý hlas, její dikce, většinou frivolní role. Pak přijela s tímhle představením jednoho herce a vyklubala se z ní moderní, společenská, velice příjemná ženská, která si opravdu ví často v prekérních situacích rady, ale nezneužívá to. Díky tomuto setkání jsem i ji viděla jinýma očima a jinak než dosud vnímala tu její výraznou ženskost. Vyhodila jsem ze svých představ tu médii přidělenou lacinou, zjednodušující  škatulku.

                           Nezapomenutelné setkání mám s Květou Fialovou. Její vystoupení s  pořadem „Růže je růže“ mi, díky jejímu krásnému hlasu, zní dodnes v uších. Byla (a zůstala)  nádherně ženská, moc se od dob krásné pěnice ze známého českého westernu Limonádový Joe nezměnila, pořád ty krásné, bezelstné oči, jemná hra rukou, lehce, ležérně upravené vlasy, celá jakoby z jiného světa, jemnost sama. I v zákulisí, v odpočinkovém povídání, vydechnutí po představení, i při vyřizování smluvních formalit milá, příjemná, bezprostřední. Jsou to setkání svého druhu, zůstanou v člověku vrostlá.  Žena jako člověk i jako herečka - osobnost.

                           Tichá, milá, nenápadná, téměř neprůbojná  Jarmila Kozderková, která se po usednutí na otáčivou stoličku u klavíru zázračně proměňovala v mimořádně citlivou  interpretku klasické hudby. Netrpěla stereotypy, pokaždé s sebou s jiným programem přivezla i jiného spolutvůrce večera. Jednou to byl Josef Chvalina, herec Městských divadel pražských, příště Milan Friedl, ředitel Lyry Pragensis - také mistr perfektně zvládnutého krásného  hlasu - známý široké veřejnosti především jako televizní komentátor koncertů Pražského jara, aby její podání hudby Prokofjeva, Musorgského a Bendy brilantně podkreslil přednesem „Sto sonetů zachránkyni Roberta Davida,“ v dalším příjezdu nabídli literární pořad „Ženy v umění“ a  tentokrát hudbu, presentovanou Dvořákem, Martinů a Bendou. Jindy se mnou domluvila  vystoupení s dalším známým hercem, představujícím vesměs záporné role, skutečným mistrem svého hlasu, Janem Přeučilem. Nejsem rozhodně jeho fanynkou, ale s hlasem dělal zázraky. Vkládal své podmanivé vstupy mezi Dvořáka, Smetanu a Martinů literárním přednesem z díla J.Žáka, A.P.Čechova a  I.Vyskočila. Byl to jakýsi koncert v koncertu. Komediální projev, jímž láme rekordy v odezvách smíchu diváků, dokázal v těchto představeních ukočírovat naprosto mistrovsky a přitom odevzdal klasikům, co jim patřilo. Zcela nezapomenutelný byl její večer se Sašou Večtomovem, violoncellistou, který hrál na vzácný nástroj ze státní sbírky - violoncello značky Quadagnini - jediné svého druhu v republice. Předvedli Suka, Ravela, Glazunova, Cassada, Fallu, Chopina, Mozarta, Poulence. Oba milí, srdeční, příjemní, jako by pohladili.

 

2/   Nebylo snadné vybírat nejoblíbenější mezi takovou uměleckou a duchovní elitou. Tam  jsem si uvědomovala, že každý člověk je unikát, někdo více a někdo méně, mnozí svému povolání propadli celou svou osobností, před diváky se vydali ze všeho, čím je sudičky-kmotřičky, obdarovaly. Setkání s nimi bylo pro všechny přítomné svátkem, duševním relaxem.


 

                              Dalším umělcem, kterého jsem měla velmi ráda, byl herec, člen Realistického divadla v Praze, Dalimil Klapka. Když přijel poprvé, trochu připomínal  svědomitého profesora, snad tu představu vyvolával i motýlek pod krkem, úsporné pohyby, tichý hlas, pečlivě na pěšinku učesané vlasy. Zatímco někteří umělci - podle temperamentu a žánru dávali průchod svému pojetí vystoupení, na jevišti neposeděli, jiní scházeli po pár schůdcích do sálu mezi posluchače,  navazovali s nimi úzký kontakt, jeho jsem si tak nedovedla představit. Napadlo mne, že by mu to slušelo v křesle. Protože byl evidentně kreativní, příjemně společenský, neměl daleko pro vtipnou glosu, nabídla jsem - „my spolu uděláme Křeslo pro hosta, co říkáte?“  „No,  proč ne,  zkusíme to.“ A ono mu to v něm opravdu slušelo.  A do mého památníčku poznamenal „V upomínku na chvíle, kdy jsme spolu byli na křesle (protože to píšu ještě před představením, doufám, že to křeslo nebude elektrické)“. Taky, jako Bezouška, vzpomínal na herecké začátky, přátele, uměl nenapodobitelně, snad ještě lépe než vzpomínaný herec, imitovat. Když člověk zavřel oči, nevěřil by, že s ním v sále nesedí Oldřich Nový, Ferenc Futurista, Vojta, Neumann, Vlasta Burian a Pivec. Herecké a lidské vzpomínky prokládal imitátorskými výstupy, byly to krásné, milé a spontánní večery, plné pohody, diváckého uvolnění. Také tento umělec patří do mých vzpomínek. Přinášel radost. Dodnes pro svůj kultivovaný hlas a celkový projev pracuje v dabingu.

                            Po smrti legendárního karlovarského historika Karla Nejdla, jemuž jsem vděčila za mnoho svých znalostí o regionu a obdivovala jeho vitalitu, nastoupil do programů turnusů další varský historik Jáchymovský. Měl jinou letoru, byl jaksi uzavřený, decentní, a oproti starému pánovi mnohem  klidnějšího projevu. Zatímco Nejdl košatě a s mnoha odbočkami vyprávěl, starosvětsky a dvorně, rozmáchle se ukláněl, Jáchymovský precizně, nezpochybnitelně sděloval zajímavosti, nikdy ho nikdo nevyvedl z konceptu. Starý pán usedal ke svým přednáškám rád do křesla, celý se v něm nějak nekoordinovaně rozložil, podkládal jednu nohu pod druhou, jednou vzepřenou paží se opíral o područku, předkláněl se a zase dramaticky zakláněl, jako by své příběhy odečítal ze stropu, Jáchymovský vždycky stál těsně u první řady obsazených sedadel, celý nějak schoulený do sebe, jen občas neposlušná patka vlasů navozovala představu trochu odrostlého stydlivého studenta. Vymyslela jsem, že nezůstaneme jen u zaužívané historie budov, okolí, města. „Vary mají bohatou koncertní minulost, mohl byste připravit večer o slavných muzikantech, kteří vystoupili i v tomto proslulém lázeňském městě?“  Ochotně si připravil zajímavý přehled těch, kteří tu, mimo už notoricky známých Richarda Strausse, Siegfrieda Wagnera, Pabla Casalse, Arama Chačaturjana, Davida  Oistracha, Emila Gilelse a celé plejády dalších, kdysi  hostovali. Dobře se s ním spolupracovalo. Oba staří pánové byli lidsky příjemní, především množství jejich znalostí vzbuzovalo úctu. Dva naprosto odlišní muži, pro něž se historie stala mimořádně dobře osedlaným koníčkem.

                             Od právě popisované střídmosti přednesu musím rychle ke gejzíru projevu. K neobyčejné ženě, která uměla stárnout, radovat se ze života, byť ho taky neměla právě jednoduchý. K Ljubě Hermanové. Uváděla tehdy v televizi svůj nově nastudovaný pořad, v němž nechyběla písnička o polírovi a její proslavená roznožka. Ukázkově ji obecenstvu „vystřihla“  i u nás v lodičkách s vysokými podpatky na malém jevišti kinosálu stejně lehce, jako by ji předváděla v tělocvičně a vhodnější obuvi. Byla štíhlá, oblékala se s naprosto vytříbenou módní invencí. Měla nenapodobitelný šmrnc. Ráda si popovídala o nových přírůstcích své garderoby, kde jí co a jak ušili, jaké nekřesťanské peníze si v kterém pražském salónu za „to“ vzali. V jednom z dopisů naší soukromé korespondence mi popisuje, odkud až jí neobvyklou látku - přes moře - na šaty poslali její zahraniční známí. Sršela vtipem, elánem.  Příjemně společenská, naprosto otevřená, krásně se s ní povídalo. O všem hovořila přímo, bez uhýbání. Nevyhnula se v našich posezeních u mne v kanceláři ani svým láskám, byla vzácně  upřímná. Zajížděla k nám s pořadem „Jediná láska paní Hermanové.“ Bylo to vzpomínání na divadlo, životní i umělecké partnery, úspěchy i zádrhele, doprovázené spoustou líbivých melodií, šansonů, notoricky známých, takže si řada diváků ledaskterou prozpěvovala s ní. Ani nemusela vyrukovat s otázkou, zda je polír skutečný či příběhový, když to nenadhodila včas sama, lidi se o to nenechali ošidit. Žila v té době s mnohem mladším mužem, dělal jí  zároveň řidiče, nosil garderóbu, tohle podržel, u tohohle postál. Samozřejmě, že to patřičně podněcovalo zvědavost těch, co ho zahlédli kdykoliv volně a bez klepání vcházet do šatny u jeviště. Naprosto se k ní nehodil. Vzhledově, chováním, intelektuálně, prostě vůbec. Brzy jsme k sobě obě našly cestu, nedělala tajnosti se stavem a úrovní současného soužití. Byla neustále mezi lidmi, ale měla jsem pocit, že se především bojí samoty. Samoty stáří, když doznějí potlesky diváků a ocitne se v prázdném bytě sama. Vozila s sebou svého jezevčíka, na jedné z věnovaných fotografií stojí, opřena jednou nohou o žebřík pod jabloní, v náručí drží svého milovaného pejska a z druhé strany stromu stojí její partner. Její vzhledový „švih“ byl do očí bijící. Jezdívala se léčit do Třeboně, neopomenula mi odtud poslat pohlednici, jindy se svěřovala s různými věcmi v dopisech, psaných zajímavým písmem se zvýrazněným písmenem ká.  Psala je na dopisních papírech s předtištěnými elegantními iniciálami v záhlaví i adresou na zadní části podlouhlé obálky. Pak přišel lístek, v němž mi sdělovala, že má za sebou rozvod a sama se tomu rozverně zasmála „ha-ha!“, i s tím vykřičníkem. Měla jsem ji ráda, byla to doslova a do písmene príma ženská. Když slavila sedmdesátiny, uspořádali jí to v Památníku národního písemnictví, dostala jsem pozvánku také. Tolik osobností to s ní mělo oslavit, jsou na kartičce vyjmenováni (Holzknecht, Jiří Suchý a dlouhá řada dalších lidí z kultury) slibovalo to krásný, nezapomenutelný večer. Mé zaneprázdnění bylo - jak jinak - notorické, nemohla jsem, ke své opravdové lítosti, ve stanovený den odjet.  Ale poslala jsem jí obsáhlý dopis ve stylu našich soukromých povídání, takové malé zamyšlení o životě. Byla mi velice svou otevřeností a milou člověčinou  blízká. 

                             Nesmím opomenout decentní partu výborných lidí, členů opery Divadla Josefa Kajetána Tyla z Plzně. Byli všichni fajn, milí, svědomití, poctiví, musím je vyjmenovat: dr. Jan Mácha, tenor,  Libuše Bláhová, sopranistka, profesor Jindřich Duras, klavírní doprovod, a drobná, milá, přátelská, inteligentním, jemným vtipem sršící konferenciérka Rybáková.  Lidičky, které jsem měla upřímně ráda. 

                            Nezapomenutelný dojem ve mně zanechal nejslavnější sovětský válečný „jazyk“ - Hrdina SSSR Vladimír Karpov, autor vzpomínkové knihy  „Přiveďte ho živého.“   Byl za svou válečnou činnost osmnáckrát vyznamenán, za „ulovení“  sedmdesátitří  živých „jazyků“ z řad fašistických vojsk získal Zlatou hvězdu. Známý publicista, spisovatel, první  náměstek  redaktora  časopisu   Nový svět,  laureát Státní ceny své země,  ale byl i   vedoucím ústředního vysílání televize v Moskvě. Ještě dlouho bych mohla vypisovat  jeho  mimořádně   obsáhlé aktivity, zkrátím to. Byl u nás na léčení a když jsem čirou náhodou objevila, koho máme mezi sebou, poprosila jsem ho o besedu. Téma bylo nasnadě. Velká vlastenecká válka. Hrůznou, svět decimující válku hitlerovského Německa jsem také jako dítě zažila na vlastní kůži, ani mezi posluchači nebyl nikdo, kdo by nevěděl, co by znamenalo pro celý svět porobení národů nelítostným fašismem. Byl to přímo filmově krásný muž s velikým kouzlem osobnosti, urostlý, impozantní, vytříbeně, nevtíravě elegantní. Plynule, vtipně i věcně se vyjadřoval, nenechal nezodpovězenu jedinou otázku, jež se na něj přímo sypaly. Měl nepopsatelné kouzlo osobnosti. Udělal na mne dojem i tím, že naprosto pro nic neagitoval, ničemu nedělal reklamu, nestavěl glorioly, do vyprávění netahal politiku. „Tak jsem to prožíval, takové to bylo, nic víc, nic míň.“ Při jednání byl věcný, přesný, vstřícný. I on potvrzoval, že čím člověk víc zná, umí, prožil, tím je skromnější. Takových lidí člověk moc za život nepotkává. Bohužel.

 

3/  Na chvíli se odpoutáme od zemské přitažlivosti, abychom se na chvíli sešli s těmi, kteří Zemi, vesmír,  viděli ze všech stran  z těch nejneuvěřitelnějších  úhlů a to, co viděli, nemohou nikdy zapomenout.

 

                              Jak bych mohla zapomenout na dva ze čtyř kosmonautů, kteří pobyli v srpnu roku l978  pár dnů v našem ústavu. Plukovníka Alexeje A.Gubareva, letce-kosmonauta SSSR, velitele kosmické lodi Sojuz 28 a našeho kapitána Ing. Vladimíra Remka, prvního československého kosmonauta-výzkumníka kosmické lodi Sojuz 28 dostala na starost druhá kulturní referentka z budovy Bellevue, já se  starala o dva čerstvé rekordmany v pobytu ve vesmíru, vůdčí osobnosti první mezinárodní posádky orbitálního vědecko-výzkumného komplexu Saljut 6 - Sojuz 27 - Sojuz 28 při společném kosmickém letu z března roku l978. Mé péči byli svěřeni  letec-kosmonaut  Jurij V. Romaněnko, velitel rekordní posádky Saljutu 6 a letec-kosmonaut, Hrdina ČSSR, palubní inženýr Saljutu 6, dr. Georgij M. Grečko. Oba s sebou měli manželku a oba syna. Romaněnko byl uzavřený, mlčenlivý, zásadně odmítal jakoukoliv publicitu. Chtěl vidět zdejší galerii umění. Zeptala jsem se, zda mám objednat ruského tlumočníka, aby měl přesný překlad  výkladu o jednotlivých obrazech. Ne, ne, chce jen se mnou, ve dvou, bez rušivé přítomnosti dalších lidí, poklidně projít zdejší pokladnici umění. Maličko se zamyslet, zapomenout  na  shon.  Když jsme šli pomalou procházkou z galerie (pěšky proto, že podotknul, že jízdy vládními auty má po návratu z kosmu dost, chce si u nás konečně odpočinout od mediálního halasu) vyprávěl mi, jak po tom vypětí z vesmírné cesty toužil po klidu. Požádal ve své vlasti o skončení oficiálních oslav a „uklidil“ se někam strašně daleko do lesů na osamělou daču. Chtěl tam číst, spát, chytat ryby, chodit bezcílně lesem. Neprchl před publicitou nadlouho, novinářům a čmuchalům po jeho soukromí nemohl uniknout. Bakšiš za poskytnutou zprávu o pobytu otevírá upovídaná ústa všude. Nabídku na pobyt v Československu - a lázních k tomu - přijal s ulehčením. Bude na pár dnů skutečně „daleko od Moskvy“. Nevyhledal ani jednoho z tehdy se v Imperiálu léčících významných krajanů, chtěl skutečně odpočívat. Sjednala jsem mu návštěvu a oficiální přijetí na radnici v historickém Chebu. Snímky dokumentují jeho skromnost, uzavřenost. Vše, co mu starosta Hložek o radnici vyprávěl, přijímal pozorně. Odemne si nechal povědět historii města a regionu už v autě. Zeptal se mne i na Valdštejnovu smrt, historie ho zajímala. I na účastnících setkání je vidět, že jsou potěšeni přítomností vzácného hosta, ale i oni zachovali uctivý odstup.  Tento vyjímečný muž žil  vnitřním uzavřeným životem, jeho duše zřejmě skrývala mnoho moudrosti, ale bál se před veřejností odkrýt. To, že byl vybrán do tandemu  přímo tvůrčí energií nabitým Grečkem ke zdolání tak náročného programu, jaký měli ti dva muži za sebou, dokazuje, že byl mimořádně vhodný k vyrovnání pracovního napětí v uzavřeném, omezeném prostoru vesmírné lodi. Inteligentní, akceschopný, rozhodný, charakterově vybavený pro takovou náročnou spolupráci, vědecky na výši. Počet řádek nevypovídá o jeho velikosti,  byl skutečně uzavřený, a především jiný. Vyjímečná osobnost.

                              Souběžně s Romaněnkem se léčil u nás i jeho kosmický kolega Grečko.  Naprosto pravý opak předchozího. Vitální, všudypřítomný, společenský, usměvavý, stále aktivní muž. Když se mnou po příjezdu probíral připravený program, věděla jsem, že v sobě musím zmobilizovat všechny síly, vědomosti, pohotovost, ledacoś rychle v paměti doplnit, bude to náročné. Bylo, ale krásně. Hned jsme sjeli k fotografovi, nechal udělat asi dvěstě  snímků, ty jsem dostala na starost, nosila jsem je všude v kabelce s sebou. Aniž o to usiloval, byl na ulicích okamžitě středem pozornosti, naprosto nepřehlédnutelný. Nebylo divu. Jejich snímky proletěly světovým tiskem a rekordní let se konal před čtvrt rokem, ještě málo času na to, aby upadli v zapomnění. Vyjela jsem s celou jeho rodinou a tlumočníkem ze zahraničního oddělení na místní proslavené golfové hřiště. On, na rozdíl od Romaněnka, publicitu přímo miloval. Rád se setkával s mnoha lidmi, chtěl znát jejich zaměstnání, osudy, pokud ho někdo zaujal, zastavil se s ním na kus řeči, časový program sem, program tam. Má dovolenou, nespěchá „Ľjudmila, minútočku, požálujsta,“ „propásnutý okamžik už nikdy nedohoníš,“ říkával omluvně po takových neplánovaných zastaveních. Na golfu nás hned všechny odekorovali klubovými odznaky, někdo  zřejmě  zavolal tisk, hned byli za námi nahoře a hned se sypaly otázky. Všechny jsem na obrácené kabele poznamenala do bločku, Grečko dával pozor, aby nikoho s odpovědí nevynechal. Měl neplánovaně i zahraniční diváky. Fotograf zachytil na lavičce posedávající Kubánky, účastnice naší zahraniční akce na Bellevue.  Samozřejmě si hned odzkoušel  tu ve světě zajímavou hru. Se skupinou hostů z Bellevue tam byl i náš tlumočník Koněvič, polyglot, s nadšením se ujal vysvětlování pravidel v kosmonautově rodném jazyku. Ten den tam trénoval  známý místní golfista Waldert, sám nabídl vzácného hosta do tajů pravidel zasvětit. Grečko odpaloval tak poctivě, až si udělal veliký puchýř, od jamek  hřiště jsme už odcházeli s jeho ovázaným palcem. Říkala jsem, že byl velice aktivní. Skupince náhodných návštěvníků hned sdělil, že udělá všechno pro to, aby se golf, ta nádherná hra, objevila na moskevských olympijských hrách. Byl jí přímo nadšen. Nepolevil ani při cestách za dalšími exkurzemi. Jeli jsme samozřejmě i do dalších lázní proslulého lázeňského trojúhelníku - chtěl všechno zajímavé, pro něj neobvyklé, v  tom vymezeném čase zdejšího pobytu vidět na vlastní oči, dýchat zdejší atmosféru - do bílosmetanových, v nekonečných krásných parcích jako šperk usazených Mariánských Lázní. Cestou  jsme v polích  míjeli  malý chloumek s věkovitým stromem a kupodivu nezdevastovanými Božími muky pod ním. Hned chtěl vědět, co a proč to tam kdo zbudoval. Přijeli jsme do Mariánek, náhodný chodec ho poznal, rychle se to rozkřiklo a byl konec s poklidnou prohlídkou, obklopoval nás co chvíli chumel zvědavých lidí. Opět došlo na fotografie. Vyzval jednoho z chlapců v houfu, aby nastavil záda a na nich podepisoval a podepisoval.  Stačil přitom odpovídat na dotazy, byl skutečně všestranný. Návštěva Chebu proběhla v úplně jiném  duchu, než předtím s jeho kolegou. To už novináři zjistili, že tenhle vesmírný hrdina je mimořádně komunikativní, radnice byla plná zástupců všech možných institucí, nechyběl ani regionální rozhlas, prostě velká, nečekaná show, nastala hotová tlačenice. Celé přijetí na radnici bylo až bombastické, kdeže zůstal poklid Romaněnkovy pohodové, nenápadné návštěvy. Grečko miloval americké filmy, musela jsem sehnat i „nedostatkovou“ Kleopatru, obdivoval jak Taylorovou, tak Burtona. Nechal si předložit přehled kin a program regionu, zaujal ho nějaký americký western, promítaný až ve Velké Hleďsebi u Mariánských Lázní. Jel ho večer zhlédnout i se svým synem. Měl nadupaný program, a přesto stále vymýšlel, co mu nesmí při téhle návštěvě uniknout. Nabídla jsem odpočinkové chytání ryb ve pstruhovém potoce poblíž Bečova. Samozřejmě jsem to předem dojednala s tamním rybářstvím, hned kývli na souhlas, kdo by se nechtěl setkat s tak vyjímečným člověkem? Nachystali nejen to brouzdání s prutem korytem říčky Teplé mezi kameny, ale i nesportovní, krvavý lov přímo v sádkách. Večeřeli se tehdy v hojném množství nalovení pstruzi. Rybolovu se zúčastnil i Romaněnko, byla to chlapská záležitost. U Grečků na apartmá neustále vyzváněl telefon. Někdy tak mocně, že on hovořil z aparátu v pokoji a druhý vyzváněl na druhé lince, v ložnici. Ukázal rukou směrem ke dveřím a poprosil, s dlaní na drženém sluchátku „Požálujsta, Ljudmila“. Šla jsem hovor vzít a na nočním stolku ležel jakýsi román ve francouzštině. Stále se zdokonaloval, neprolenošil jedinou vteřinu. Když odjížděli, loučil se před hlavní budovou s několika lidmi, byla mezi nimi i správcová Bílého kříže, kde byli ubytováni. Paní a syn už čekali u otevřených dveří automobilu, když správcovou s podáním ruky na rozloučenou políbil na našpulená ústa. Udělala i při své výšce vděčné, neobratné pukrle. Rozpřáhla jsem přehnaně vesele, komicky  ruce ve smyslu „co má tohle, v přítomnosti manželky, znamenat?“ Přistoupil ke mně, řekl, že vůči mně by si to nikdy nedovolil, ale teď tedy musí a chce. Vmáčkl mne za dveře vstupní haly a dlouze políbil - „bolšoje spasíbo, Ljudmila“. Právě vycházeli dva naši pacienti z recepce, zůstali údivem stát s otevřenými ústy. Viděli na vlastní oči, jak muž, který se dotkl hvězd, políbil  vřele českou pozemšťanku. Bylo to tak nečekané a milé, že jsem to ani jako polibek muže nebrala. Prostě galantní dík za péči. Rádo se stalo!  

 

4/   Sjížděli se k nám na léčení lidé mnoha profesí, někteří svými zájmy a znalostmi přímo vyčnívali z řady. Především je pobyt ledaskde ve světě naučil komunikativnosti, ochotě povyprávět, jak se žije „venku, za oponou“. Zastávali takové posty, že si taková vyprávění mohli dovolit.

 

                             Opakovaně k nám jezdil na léčení vedoucí pražského speciálního ateliéru podplukovník Vladimír Fridrich. Práce ho několikrát zanesla do Íránu,  vozil si odtud spoustu zajímavostí. Sbíral - stejně jako já - drobnosti, upomínky na místa, chvíle, setkání. Odlišný způsob života v exotické zemi rozšířil patřičně sortiment jeho pokladů. Když sem jel, nevěděl, že se tu setká s podobně zaměřenou ženou, nic s sebou nevzal. Padli jsme si zájmově do oka, byl mile komunikativní, akceschopný. Když  procházel  knihovnou, aby si vybral nějaké čtivo  před spaním, oslovil ho jeden z pacientů otázkou, zda byl v poslední době „venku“. Taková otázka mi nemohla uniknout. Ven, za hranice se tehdy dostával jen málokdo z řadových obyvatel, dotázaný musel být něčím vyjímečný, mít neobvyklou, venku žádanou specializaci,  vedla-li ho práce i mimo republiku. Rychle jsme se domluvili. Tady opravdu nic neměl, tak aspoň pro turnusovou besedu naskicoval přes dvacet karikatur lázeňského městského šlendriánství a vtipných postřehů z léčby. Další rok už přivezl krabici pohlednic, íránských platidel, vstupenek, šeků, účtenek, fotografií, upomínkových předmětů a udělali jsme spolu krásnou besedu pro pacienty. Zajímavý muž s černými kudrnatými vlasy, ustupujícími dozadu, trochu až islámský typ, nosil jakýsi netuzemský havelok, který za ním při rychlé chůzi vlál. Přezdila jsem ho na Džingischána. Přijal to a už se mi nikdy jinak nepředstavil.  Při jednom odjezdu mi nechal za dveřmi knihovny pár slov a i na ten lísteček se tak podepsal.  Dodnes schovávám jeho osobité PF s nepolapitelným kaprem. Jeden z chytrých, nekonvenčních a velice milých lidí, se kterými mi bylo příjemné se při dalších pobytech v ústavu setkávat.                        

                              Na žádném turnusovém programu rodinné rekreace roku l983 nechyběl hezký, zajímavý muž, který tu odpočíval se svou malou ratolestí. Podplukovník Stanislav Rejchrt. Pracoval u spojařů na  pardubické posádce. Zvídavý, společenský, milý. Když se svěřil, že jeho již dlouho osedlaným koníčkem je heraldika, pochopila jsem, proč nevynechal jedinou naučnou vycházku městem a okolím, na nichž jsem účastníky seznamovala s bohatou historií. Slovo dalo slovo a já řekla, že jsme krajané, vyrůstala jsem v Jaroměři, za války jsem zažila bombardování pardubické Fantovky v příkopu, kam mne a dětskou kamarádku smetla tlaková vlna. Jeho údiv nemohl být větší - vždyť on předtím dlouho žil v Jaroměři, věnném  městě  českých  královen. Nebyla to jediná náhoda, pojítko. I on chtěl kdysi studovat uměleckoprůmyslovou školu a také to nevyšlo, i jeho bavilo kreslení, sport. Nejen kreslí a maluje, pokouší se i o ex libris. Není snad hradu či zámku u nás, u kterého by nebyl. Archivuje všechny údaje, studuje historii vzniku erbů. Jako by tohle sdělení prolomilo určitý odstup hosta a kulturní referentky ústavu, přicházel za mnou se svými dotazy naprosto spontánně. I jeho paní, která zůstala doma s druhým dítětem, měla umělecké založení - vytvářela z hlíny plastiky, výborně se doplňovali. Když se loučil, podal mi heraldicky vyvedené barevné poděkování, na němž nechyběl pardubický a karlovarský městský erb, slova díků a muž v zelené uniformě, spěchající, aby mi tu  kytici v ruce včas předal. Dodnes vzpomínám na jeho mladistvý elán i milé jednání, neutuchající zvídavost. Příjemný člověk, krajan, taky milující to staré město, město mého dětství. Jeden z těch, co mi nevymizí z paměti, už i proto, že také vyrůstal v místech, která jsem nikdy nemohla zapomenout.

                             Dnes už nevím, jak a kde jsem se seznámila s karlovarskou malířkou Jarmilou Hofmanovou. Stará, bělovlasá, drobná menší dáma s patřičným prvorepublikovým šarmem. Stále usměvavá, vnitřně krásně seřízená do nakažlivé pohody. Hned napoprvé mi vyprávěla, že se píše česky, jen s jedním en, manžel je varský soudce ve výslužbě, je veliká vlastenka. Rodiče z ní chtěli mít zajištěnou úřednici, ale ji táhlo umění. Kreslila, malovala už od dívčích let. Začínala s precizními medailonky na porcelánu, přesedlala na filigránské hrníčky, ale učarovala jí především krajina a kytice. Olejomalba se stala jejím celoživotním hobby. Byla tak dobrá, že občas vystavovala i s uznávanými regionálními umělci. Jí zobrazený pámelník, moderně pojatou  modrozelenobílou  kytici, obdivovali i návštěvníci Plzně, získala za ten obraz dokonce nějakou cenu. Jak to mohlo dopadnout s tak milou dámou jinak, než že jsem jí v naší ústavní galerii udělala postupně několik výstav? Pacienti se přímo těšili na posezení po oficiální vernisáži. Její manžel byl moudrý, příjemný starý pán. Moc se k řeči nedostal, jeho drobná žena měla dar povídání, ale bylo to docela milé. Brala ho na vernisáže s sebou. Mělo to svůj důvod. Občas se doma neshodli v posouzení některého obrazu, malířka ho viděla tvůrčím způsobem, její manžel očima muže, usměrněného paragrafy. Chodil mezi návštěvníky a naslouchal jejich tichému hodnocení. Paní věděla, jaký bude výsledek, vítězoslavně ho vítala u křesla, byl to pozorný manžel, přiznal, že se opět mýlil. Byl neuvěřitelně podobný herci Jaroslavu Marvanovi. Když jsem k ní chodila vybírat kolekci na výstavu, musela jsem si na to vyčlenit celé odpoledne. Zasypala mne vyprávěním, mezi ochutnáváním jejích laskominových borůvkových koláčů a povidlových buchet jsem naslouchala vodopádům upřesňování, kde viděla nádherný šeříkový keř, rozkvetlou kalinu, slunečnicové pole, podzimní scenérii. A už věděla, že to musí namalovat. Prostě musí.  Nikdy jsem od žádného umělce nepřijala sebemenší maličkost, neměla bych dobrý pocit, chtěla jsem jen tu jejich zajímavou tvorbu dopřát shlédnout i dalším lidem. U paní Hofmanové jsem musela udělat dvakrát výjimku. Malovala překrásně i mnou milované chryzantémy. Jeden karton mi podala s tím, že budu mít za pár dnů narozeniny, musím si to vzít, urazila bych ji. A někdy na jaře to byla kytička sněženek, taková milá drobnůstka, dodnes mi dělá radost. Revanšovala jsem se u jiné příležitosti jedním z mých sbírkových porcelánových hrnečků. Pak její manžel zemřel a syn si ji vzal k sobě. Odstěhovala se daleko, ale rok co rok jsme si vyměnily přání k Vánocům a nějaký dopis. Měla pořád obdivuhodný elán, stáří si cukrovala intenzívním malováním obrazů a těch jejích líbezných květinových maličkostí. Když jsem je nemohla pro tu dálku vidět osobně, popisovala je dopodrobna, abych o nic nepřišla. Po několika letech se odmlčela, zřejmě se jí stýskalo po věrném životním druhovi a odešla stejně věrně za ním. I za jejich manželství se vzácně doplňovali. Byla mimořádně lidská, otevřený a milý člověk.

 

5/   Patřím mezi ty, kteří nevynechají žádnou příležitost k seznámení s někým zajímavým. Tahle práce mi takových možností nabídla strašně moc. Rozšiřovali můj obzor, podporovali víru, že dobří a slušní lidé ještě nevymřeli. Že životem neprojdou jako bezvýznamní pěšáci.

 

 

                              Při svých besedách s pacienty i na společných naučných vycházkách za historií města a jeho okolí jsem se seznamovala s řadou lidí, kteří vyzařovali fluidum blízkosti. Myšlení, názorů, pohledu na svět. Nemohu opomenout doktora Vladimíra Satrapu, historika, odborného filmového poradce, jednoho z autorů námětu a scénáře desetidílného televizního seriálu  Za národní osvobození - za novou republiku. Pozorný, zvídavý, milý, ušlechtilý, práv významu svého neobvyklého jména. Při jedné z vycházek vzpomenul, že po válce navštívil se svou paní Karlovy Vary v rámci jejich svatební cesty. A že se sem spolu ještě budou muset vrátit pro krásné vzpomínky. Když jsem ho na konci pobytu - nechyběl ani na jedné z besed a přednášek - poprosila o podepsání do památníčku, vyslovil díky za to, co oceňovali i jiní naši návštěvníci: „O ženách se říká, že svou přítomností zpříjemňují prostředí. O Vás to platí dvojnásob, protože nejste nikdy jen přítomná, ale vždy jste, díky bohatosti svých myšlenek a schopnosti je zajímavě vyjadřovat, v centru pozornosti celého kolektivu. A tak díky Vám za hezké chvíle.“ Trochu se to podobalo díkům, vyjádřeným darovanou knížkou básní Heinricha Heineho od jiného pacienta, lékárníka střešovické nemocnice. Tohle byly momenty, které mi říkaly, že lidem něco přináším, dávám, že mne mají rádi, že si mne váží. Celý život takové hledám. Jsou solí mého života.

 

                             Jistě jsem zapomněla pro tak velký odstup let na mnohé další lidi, hodné vzpomenutí. Osud mi jich poslal do cesty skutečně moc, ale nesmím nevzpomenout  ženu s také ne lehkým osudem - herečku Jiřinu Štěpničkovou. V těžké životní situaci, po rozchodu se svým životním partnerem, se kdysi pokusila odejít ilegálně na Západ i s malým synkem, dnešním zralým umělcem Jiřím Štěpničkou. Stálo ji to svobodu, natvrdo „seděla“, nesměla hrát. A dlouho trvalo, než opět po návratu z vězení mohla vstoupit na prkna, znamenající prý svět. Doba, strávená za mřížemi, poznamenala na nějaký čas i její vztah se synem, který jí byl po zatčení odebrán. Teprve milosrdný čas to mezi nimi napravil. Já ji měla v paměti zafixovanou z krásných poválečných filmů, byla to zajímavá žena, hrála výrazné plnokrevné postavy, ve všech rolích o něco šlo, měly dramatický děj. Přijela se svým hereckým vzpomínáním, přivezl ji její už dávno dospělý, výše vzpomínaný syn. Něco z těch těžkých let, jimiž prošla, v ní a jejích rysech nesmazatelně utkvělo. Po představení u mne v kanceláři seděla unavená žena, k níž nebyl osud právě laskavý, připadalo mi, že se nepojmenovatelně pořád něčeho obává. Ano, mohu potvrdit, některý osud je pěkný prevít. Taky o tom něco vím.  Dnes, kdy se jeviště dějin vyměnilo, sleduji hurákritiky některých „vždyspravedlivých“, předhazujících Jiřímu Štěpničkovi filmovou roli našeho problematického státníka - a nestačím se divit.  Umí si vůbec někdo z nich představit, jakému tlaku byl vystaven herec, který měl za sebou, byť v matčině náruči, nedovolený přechod přes hranice na Západ? Mohl odmítnout s touhle minulostí roli dělnického presidenta? Kdo za sebou neměl takovouhle „kaňku“, mohl to udělat snáze, byť i jemu šlo o existenci, ale říkám - snáze. A především, kdo chce posuzovat, co měl kdo v těžké chvíli udělat, aniž se nacházel v jeho kůži? Chce se mi zvolat „Hoď kamenem, kdo jsi spravedlivý.“ A dodávám: byla by to přehlídka trapnosti, jsme přece ve velké většině národem „běloskvoucích, nevinných lilií.“

 

Doslov:

 

 

                     Mohla bych ještě dlouho vzpomínat. Já vím, na řadu dalších, výborných lidí se nedostalo, ač za sebou v mé mysli zanechali hlubokou brázdu. Byli součástí dějů, jimiž jsem kdysi procházela, bez nich by byl můj život tehdy jiný, chudší. Ale byli z jiné branže, takže  mají mnozí z nich své vlastní kapitoly v mém Putování za tymiánem. Vděčím jim za mnohé. Uhladili mnohou ostrou hranu, rozsvítili světýlko naděje, ukázali se nekonvenčními. Způsobili, že na léta, strávená ve staré, historické, krásné budově mohu vzpomínat bez hořkosti,  setkání s nimi působila jako balzám. Nikdo a nic nemůže krásné vzpomínky z mé duše vymazat, jsou neukradnutelně moje. Život budiž ve své mnohotvárnosti pochválen.

 

                                                                   ***

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

TOPlist