aktualizované: 02.03.2017 14:45:13 

S veselou mysľou na večné časy a nikdy inak!

Zapadané chodníčky
Loading
Ďalšie podsekcie zobrazíte kliknutím na titulky v záhlaví stránky

Ludmila Brožíková

                               Z a p a d a n é      c h o d n í č k y

 

Vzpomínkový příběh věnuji mému dávnému příteli, který v úsilí „mít a být“ kráčí už po zlaté střední cestě.

 

 

Dětství a dospívání, tak vzdálené, a bohužel, neopakovatelné.

(„On jediný mou dlaň stiskl rázně, přátelsky a otevřeně, Vytáhlý, hubený kluk, na něhož se hodil Exupéryho výrok, že co je důležité, je očím neviditelné.“)

 

                     Místo zrození mi obulo toulavé boty. A zpřeházelo ukazatele cest, jimiž jsem se měla během své životní pouti ubírat. Aby bylo vše po právu, musím přiznat, že tvůrce mého osudu měl obdivuhodnou fantazii. I předvídavost, že neodbočím na pohodlnější stezku a ani jednou si svůj úděl neulehčím. Nedopřál mi ani klasickou, za jeden provaz táhnoucí rodinu, nechal na mně, jak se bude utvářet můj vývoj, jak se dopracuji k životním postojům, co mne z nich nakonec okouzlí tak, že se stanou mými - někdy až problematickými - souputníky. „Vzala“ jsem to - nic jiného mi totiž nezbývalo. Ještě jednu důležitou schopnost mi vložil do kolébky. Všechno, čím projdu, ve mně zůstane uloženo, a aby nic nepřišlo nazmar, daroval mi k tomu neselhávající paměť. To aby byly v rovnováze  šťastné i dramatické chvíle.

 

                    Mojí dětskou, věrnou kamarádkou byla spolužačka, jejíž rodiče měli velikou zahradu, na ni navazoval rozlehlý ovocný sad a právě rozsedlé koruny stromů poskytovaly pro naše snění, hraní s panenkami, šeptaná holčičí tajemství i naivní pokusy o umělecké kreslení, neopakovatelné prostředí. Viděly jsme vše, samy neviděny, mělo to své kouzlo. Tam jsme poprvé objevovaly, že se s našimi těly začíná proměna,  že naše podvědomí skrývá i náznaky myšlenek, jež by jistojistě zajímaly uši velebného pána, kterého jsme měly ve škole na náboženství. Sad skrýval v hustém porostu pámelníků či planých růží nebo bezinek pár hlídačských bud, z výše našich posedů jsme už důvěrně znaly jak rybáře s jejich vysezenými místy ve vysoké trávě, i plíživé zlodějíčky všeho možného ovoce, tak cestičky milenců, kteří vyhledávali samotu pro svá objímání a stydlivé polibky, se zatajeným dechem  jsme sledovaly s rudnoucíma ušima i zkušené milence, provádějící něco, co bylo velmi dráždivé i „hříšné“ pro naše dětské, čisté duše.

             Tehdy ještě chodily dívky do své, dívčí školy, chlapci také do své, teprve u gymnasistů a na učňovských školách se to promíchalo. Tím roztříděním byly poznamenány i dětské hry, dospívání.  My dvě, nerozlučné kamarádky, jsme nejčastěji pobíhaly po loukách, polních cestách, posedávaly na krajích chloumků a sledovaly přírodu, zemědělské či rybářské  práce, lety čápů, kterým se na velkém území opakovaně zaplavovaných luk, plným žab, náramně dařilo. Druhým místem dětského dovádění, to už společně s pány kluky, byl vysoký splav nedaleko železného mostu. Matky si hleděly bělení prádla, stálého polévání na trávě rozložených kusů, a aby děti doma neprovozovaly alotria, braly je k řece s sebou. Tam jsme se poprvé stydlivě seznamovaly s klučičím světem, prvním, nemotorným, nevinně dětským „namlouváním“ pod klenbou vysokého, hučícího splavu.  Jenže nás dvě víc lákalo sezení  v „hnízdech“ stromů, skicáře opřené o pokrčená kolena, první tvůrčí pokusy dostat se jednou  společně na  některou z uměleckých škol.

 

                     Skončila druhá světová válka a moje matka zatoužila po svém rodišti. Otec s námi už dlouho nežil, sbalily jsme snadno pár nejpotřebnějších kousků a vydaly se na dalekou cestu. Abych se rychle naučila svou původní mateřskou řeč a co nejpřirozeněji převzala nový životní styl, vyslala mne moje bezdětná tetka přes prázdniny k příbuzným kamsi za velkou řeku, Hron. Do krajiny, tak nepodobné smavým kopcům „mých“ zádumčivých  Javorníků, do rodiny, kde byly  dvě děti,  dva chlapci, pomalu v té době již mládenci. Ten starší - mohlo mu být šestnáct, sedmnáct a já měla za rok ukončit tehdejším jednoročním učebním kurzem svou školní docházku - mne čímsi nepopsatelným silně přitahoval, nepřehlédnutelně vábil. Děti, s nimiž jsem postupně přicházela do styku, mi většinou stydlivě, až po nějakém váhání, na znak seznámení, nemotorně podávaly ruku stylem pověstné leklé ryby. On jediný mou dlaň stiskl rázně, přátelsky a otevřeně. Vytáhlý, hubený kluk, jehož kouzlo bylo uvnitř, hodil se na něj Exupéryho výrok, že co je důležité, je očím neviditelné.  Byl po všech stránkách jiný než ostatní děti, s nimiž jsem se tam stýkala. Zaujal mne především tím, jak se mne samozřejmě ujal, jako ztracené ovečky. Trochu jsem ji připomínala. Rok po mém narození jsme se bleskově stěhovali do otcova bydliště, po válce se matka chtěla vrátit do svého rodiště, ale  po roce zbytečných snah uvést do pořádku své majetkové poměry jsme balily kufry znovu a odjely na druhou stranu republiky. Musela jsem si rychle zvykat na nové poměry. Očekávalo se ode mne, že se přizpůsobím, sžiji s okolím, nebudu dělat problémy. Kolem mne byli stále noví lidé, na mně bylo intuitivně konat tak, abych nevyčnívala z řady.

 

                    Poslední přesun jsem ještě ani nestačila vstřebat a už na mne čekali neznámí lidé, nové prostředí, zvyky. A  k tomu všemu převratnému, neznámému místo kamarádek cizí kluk, kterého jsem se styděla a přitom stejně silně toužila být mu pro tu očividnou jinakost co nejčastěji poblíž. A především, bez přítomnosti zbývajících dětí. Nechtěla se o něj s nikým dělit, před spaním si horečnatě představovala, jak jsme spolu v sadu a já suverénně předvádím, jak snadno na každý strom vylezu bez cizí pomoci (ale pravým důvodem bylo pomyšlení, že by se mne fyzicky dotýkal, pokoušela se o mne droboučká zimnice),  jak vedle sebe jdeme prašnou cestou mezi loukami, jak pro nás hledá místo k sezení, odkud uvidíme kraj jako na dlani, sami neviděni. Když se mne při rozhazování rukama, kde co leží, co je tam zajímavého a měli bychom se tam někdy příště jít spolu podívat - možná nevědomky – dotknul,  až jsem se zachvěla a rychle se odtahovala dál, ač jsem v hloubi duše strašně toužila po tom, aby ten pohyb zopakoval a nedovolil mi se odtáhnout. S vnitřním, jemným třesem jsem si přála, aby mne letmo, klukovsko-mládenecky políbil, hlavou se mi promítly vzpomínky na něžné milence, jež jsme s Denčou kdysi se zatajeným dechem sledovávaly. Občas jsem zachytila jeho zkoumavý pohled, zdálo se mi, že se na mne dívá „hladově“, že mne jednou skutečně vezme nečekaně, bez okolků do náruče a bude se opájet tou nevinnou a přesto se dravě probouzející blízkostí mužství a ženství. Bála jsem se i toužila současně. Jak bylo asi jemu?  Přitahoval mne o to víc, že jsem v něm tušila hloubavou duši, odvážného ducha, cílevědomost, cudnost i smyslnost, nemalé vědomosti o řadě věcí, získané samostudiem. Nebyl to prostě tuctový kluk a já si moc přála se mu podobat, být mu rovnocennou partnerkou.    

 

                        Dráždilo mne dost  možná i to, že z něho rodiče, a nebyli zdaleka jediní, kteří to měli v tom kraji se svými dětmi v plánu, chtěli mít kněze. Moje představa nepohlavního řeholníka nešla dohromady s jeho přirozenými, mládeneckými projevy jednání v přítomnosti děvčat. Ve vzácných okamžicích se mi zdálo, že jsem v jeho pohledu zachytila něco tvrdě pozemského a přesvědčovala samu sebe, že on kněz nikdy NE. Nic mi k takovým myšlenkám nedávalo právo, šlo o hodně vzdáleného příbuzného, moje profesní představy se ubíraly jiným směrem, o nějakém životním partnerovi jsem v těch letech nepřemýšlela ani ve snu. Tím méně s mým prázdninovým, tak trochu vnuceným společníkem. Mou vůdčí celoživotní ideou byla myšlenková volnost, svoboda. Přesto mne tento neskutečně plachý a přitom krásně plnokrevný mládenec přitahoval, aniž jsem tu blízkost dokázala nějak pojmenovat. Vytvářel jakousi zvláštní kombinaci cudnosti i bouřliváctví. Jakého? To jsem tehdy nevěděla, svět pro mne byl jedno velké jeviště a v převlecích jednotlivých účinkujících jsem se ještě nevyznala. Jen jako určitý podtón tušení jsem cítila, že se ty jeho i moje náznaky postupně přetaví do sociální spravedlnosti, neskrývané opozice proti všemu, co odporuje lidské, nemrzačené morálce ve jménu čehokoliv. Že nebudeme dělat rozdíly mezi „oni“ a „já.“ Že budeme ctít život, přírodu, lidskost. Postupem vývoje došlo k tomu, že se zakousl do představy samostatnosti myšlenkové, sociální, do jistoty, že se ke své metě dostane sám, navzdory všemu, co ho dosud limitovalo, odsouvalo na okraj. A především, že se toho tvrdě dopracuje navzdory všem, i rodičům. Ani já v těch chvílích ještě netušila, že budu svéhlavě opouštět představy své matky o řadě mých aktivit. Literární a výtvarné pokusy ji děsily „prosím Tě, tím se nikdy neuživíš“, cvičení v Sokole by snad přijala, kdybych si neoblíbila především nářaďové prvky,  přímo hrůzu jí vnucovaly ve výšce zavěšené kruhy, taky s tím vyrukovala okamžitě, když mne dvakrát pro nekázeň jedné cvičenky přivezli domů v bezvědomí. Ani divadlo, recitace, zpěv jí nebyly po chuti. Chytala se každého stébla „jsou to pozdní návraty ze zkoušek, ještě Ti někdo cestou přes park v noci ublíží.“ Zbytečně, šla jsem za svými představami sveřepě, neústupně. V době těch neobvyklých, nadirigovaných prázdnin jsem o svých výrazných povahových rysech ještě naplno nevěděla. Jen jsem cítila, že jde na mne husí kůže z toho, že bych měla být, jako moji poslušní, nevýbojní vrstevníci, členkou spořádaného stáda bez vlastního myšlení, vlastních, realizovaných nápadů, jít po uhrabaných cestičkách průměrnosti. Neříkat rebelovské ne, když se automaticky očekávalo podřídivé ano. Celý život nedovedu jít poslušně, v houfu, dokonce za nějakým vlajkonošem čehokoliv.

 

                        Tenhle mladičký,  „vylosovaný“ společník měl totéž odbojnictví vepsáno na čele. Jen se mi do toho zkoumání naší povahové podobnosti neměly míchat ty první náznaky ženství, touhy po blízkém citu, trochu kamarádském a trochu již snad „namlouvacím.“ Ta dráždivost přibližování, odtahování se a přitom nutkavém podrobování se tomu neobvyklému dlouhánovi. Musím asi vysvětlit, proč se mé první citové projevy dospívání projevily právě v přítomnosti tohohle, v té době se obecně říká,  „samá ruka, samá noha,“ mládence. Od otce jsem nikdy žádné mazlení nepoznala, matka měla tolik starostí se zabezpečením rodiny a osud k ní nebyl ani trochu přívětivý, takže nějaká přivinutí do náruče, mazlivá pojmenovávání, láskyplná hlazení či konejšivé sliby „to bude dobrý, uvidíš“, jsem nepoznala. Milovala mne jako každá poctivá máma, bez váhání by za mne dala život, ale neuměla to projevit. Rozvíjení mého ženství mělo ovšem své přírodní zákonitosti, dralo se ven, a možná právě absence něčeho citového, blízkého a zemitě člověčího ve vlastní rodině způsobilo, že jsem projevy počátků svého dozrávání jako úponky břečťanu připoutala k tomu zvláštnímu klukovi. Bylo to tehdy neuvědomělé počínání, teprve opravdový život po letech připomněl, že mne vždy přitahovali chytří, inteligentní, něčím zvláštním vynikající muži. A aby nedocházelo k nudě, lepili se na mne jako vosy na med průměrní vychytrálci, poutníci povrchními láskami, nezodpovědné atrapy mužství.

 

Zdá se, že ještě pořád o nic nejde, jen se po krůčcích  přibližujeme.

(„Později, když se již téměř stmívalo a na krajinu padal mlžný opar, byly to cesty za svatojanskými příběhy.“)

 

                      Zatím jsme byli ale stále spolu. Začali nám říkat dvojčata. Jako malá holka, i jako dospívající dívka jsem nadevše milovala toulání se po krajině, objevování neznámého a tentýž rys měl můj vzdálený příbuzný. Jako bychom opravdu byli dvojčata, děti nás nechávaly zcela samozřejmě o samotě a věnovaly se svým hrám, zatímco on mi vyprávěl, kde co sám objevil, kam se půjdeme spolu  zítra, pozítří, popozítří podívat, jaká svá tajemství mi ukáže. Neděsilo mne ani nejmíň upozornění (pořád ve mně asi viděl slečinku z města), že se na ta místa ale nedostaneme snadno, často dojde i k brodění se vysokou, prudkou, nohy podemílající vodou, chůze neprostupnou travní ostřicí, v plánu měl i vyhlídková místa, k nimž se dostaneme jen plížením při zemi. Věděl o studánkách, neobjevených jeskyňkách, sladkých malinách, jahůdkách, černošedých borůvkách, trhal je do dlaní a pak vkládal jednu po druhé do mých nenasytných úst. Několikrát mne napadlo, jak bych zareagovala, kdyby mi při té poslední, do otevřených úst vpuštěné dobrůtce dal ještě asi pořád klukovskou, spontánní, neumělou pusu. Byla jsem do svých víc než osmnácti let  nepolíbená, schovávala si toho posla lásky - první polibek - pro toho svého prvního, osudového, vysněného. Přesto jsem tyhle myšlenky při našich výpravách za tajemnem mívala. Nedokázala tu přitažlivost nepoznaného s ním popsat, přesto se stávaly stále častějšími. Natolik, že jsem počítala dny, kdy moje neobvyklé prázdniny u nich skončí a vláček mne odveze domů s rozechvělou myslí, krásnými vzpomínkami, zvláštním vnitřním smutkem, obavou, že nás osud na dlouhá, předlouhá léta rozdělí, dokonce obavou, že se už nikdy třeba neuvidíme. Pořád jsem viděla ty ohýnky v jeho očích, špatně maskující nějakou „nepatřičnou“ myšlenku probouzejícího se mládenectví.

 

                       Tetka nemohla mít v jejím jednotvárném, nudném životě lepší nápad. S tímhle vyčouhlým mládencem bylo pro mne všechno nové, naprosto odlišné od dětských výprav s Denčou, snadněji jsem si zvykala na nové prostředí, jiný jazyk, jiné způsoby.  Nebylo dne, abychom si po splnění jeho každodenních povinností kolem domu neudělali vycházku podél řečiště Hronu. Znal tam každý kousek břehu, co chvíli s ukazováčkem na rtech - pssst - upozorňoval, že tam, kam míří jeho druhá ruka, se cosi hýbe, řeka předvádí svá podvečerní tajemství. Ještě později, kdy se již téměř stmívalo a na krajinu padal mlžný opar, to byly cesty jako za svatojanskými příběhy. To byly naše nejkrásnější chvíle. Šli jsme těsně za sebou, ústa mlčela. Mluvily jen naše okouzlené, čisté duše. Jako by opravdu Exupéry připomínal, že pravé hodnoty nutno citlivě hledat, neleží, zdaleka viditelné, na vyšlapané cestě, všem na očích. A mnozí je nenajdou nikdy. Jinými zvuky hovořila zklidněná řeka, voda se přes velké kameny přelévala, jako by je přikrývala na noc peřinkou, závojem. Ztišilo se i hravé žbluňkání vody přes vyplavené oblázky, nastával čas čarování pro blízké duše. Naše okouzlené duše. Někdy se stalo, že mi na místech, kde se podmáčený břeh silně pod našimi kroky pohupoval, podal svou pevnou, pomocnou ruku. V těch chvílích jsem si přála, aby se břeh změnil v rozsáhlé rašeliniště, které bez té ruky nelze prostě bez úhony přejít. Všechno s ním bylo nové, okouzlující, dráždivé i obávané, uvědomovala jsem si, že už nejsem dítětem, vysedávajícím nevinně v korunách stromů.

 

                       Naplánovaný měsíc mého pobytu se neúprosně blížil ke svému konci. Vše, co jsem tam zažila, si říkalo o pokračování, neuměla jsem si představit, že by náhle nastalo prázdno bez společnosti toho vědomostmi nabitého chlapce, bez našich výletů po okolí, bez objevování dívčího a mládeneckého dozrávání. Nekonečná krása či blaho prostě neexistují, den rozloučení byl nelítostně tu. Večer jsem si sbalila své věci, přidala do kapsičky blúzičky kamínek,  který mi můj kamarád jednou vsunul v tiché říční zátočině do dlaně, oba jsme beze slov věděli, že je to talisman, vzpomínka na společné chvíle. Rozloučení bylo rychlé, dospělí je vzali jako splněný úkol své příbuzné, kolem domu je už čekala spousta každodenní práce, „tak sa maj dobre, niekedy si spomeň, pozdravuj tetušku“, ostatní děti mi už méně odtažitě podaly ruku, ale zůstaly ve zvědavém houfu. Můj společník ke mně přistoupil a měl najednou zcela nepoznaný výraz v očích, obličeji, celém držení těla. „Veľa šťastia, nezabudni, maj sa!“ Nápadně rychle se otočil, jeho sevřená dlaň zamířila kamsi k obličeji, k očím. Já své slzy na otěžích neudržela. Stékaly mi po tvářích, srdce se sevřelo, v hrdle bylo náhle nějak příliš ouzko, popadla jsem svůj kufr, podala ho čeledínovi, který mne měl odvézt zpátky domů - a  už se neotočila. Napadlo mne biblické „Obrátíš-li se, zkameníš!“ Netušili jsme ani jeden z nás,  že se loučíme na dlouhé desítky let a že ty roky nám dají oběma pořádně zabrat.

 

                       „Doma“ mne už čekalo další tetčino překvapení. Aby mne rozptýlil a uvedl „do společnosti“ hojných příbuzných, probrouzdal se mnou lesy, pozvala mého bratislavského bratrance, studenta lesnické fakulty vysoké školy v Nitře. Laco po nějakém vážnějším úrazu v dětství mírně kulhal, snad to ovlivnilo jeho zdrženlivou komunikativnost, jakýsi odstup od lidí, přesto, že se skutečně snažil být dobrým společníkem. Nejvíc se rozhovoříval v lesích, na pasienkoch, trochu mne tím vracel do mého bájného Pohroní. Jinak byl až nepříbuzensky „sterilní“ ve vyhledávání témat, styděl se snad ještě víc, než já. Byl velmi sečtělý, ale vydolovat z něj nějaký rozhovor, netýkající se lesa, přírody, byl při jeho málomluvnosti a uzavřenosti přímo zázrak. Ukázal mi další rozměr muže, jehož myšlenkové založení mi vyhovovalo. Už proto, že nesnáším „ukecané“ chlapy, co si lacině natahují triko. Tetka si zádrhelu ve výběru brzy všimla a přehrála  mne na dalšího bratrance, už učitele, krásného, urostlého, zajímavého, mladého, svobodného muže. S ním jsem se těšila na každé setkání, mnoho toho věděl, krásně se smál, sice toho taky moc zbytečného nenamluvil, ale byl studnicí vědomostí, které nezištně předával mé dychtivé duši. Vlado byl prvním mužem mého života, který se mnou vedl cílené, dlouhé filosofické hovory o životě, morálce, etice, ideálech, literatuře. A na kterého jsem se vědomě, nedočkavě těšila, dokonce ho tajně, zatím ještě pořád dívčím, ostýchavým způsobem, milovala. Daroval mi několik svých fotografií (mám je dodnes), jako by tušil, že se naše cesty už nikdy nezkříží, ale pel jakéhosi fluida neskutečné blízkosti si ponechají jako kresbu křídel neposedné vážky nad ztichlým rybníkem. Jeho předtucha se naplnila. Nedávno mi přítel z mého rodiště napsal, že Vlado zemřel po druhé, tentokrát už neúspěšné, srdeční operaci, takže se už opravdu nikdy neuvidíme. Ani jeho život si nevykračoval po umetené asfaltce, náhle, cestou ze školy, jim na zástavu srdce zemřela nejstarší dcerka. Přišlo mi moc líto, že už nikdy při setkání  neotevře náruč a neřekne „Milka, vítaj.“ Zůstal v mých vzpomínkách navždy opředen něčím tajemně nepoznaným a silně lákajícím. Právě s ním jsem se strašně toužila ještě jednou setkat. Naše rozhovory ve mně zanechaly hlubokou brázdu na celý život. I málomluvný, hloubavý  Laco už spí několik let svůj sen na místě věčného odpočinku. Přímo jsem se vzpouzela připustit, že i třetí z mých „tří mušketýrů“ již není. Že mne tu nechali jako živoucí kroniku  samotnou, jako by věděli, že se jen tak nedám. A jako by zapomněli, že jejich příklad měl být hutnější, nedošlo by nikdy k mému sňatku s mou první láskou, která celé naší rodině tragicky změnila navždycky život. Snad si alibisticky, jako ty sudičky řekli, že příklad mi dali, teď už je to jen na mně. Poučení, jak se ukázalo, bylo málo. Nepoučila jsem se ani od osudu své matky – vzala jsem si mládence, vyrůstajícího kousek od stověžaté Prahy, naivně se domnívajíc, že jeho kantorské povolání zaručuje i charakterovou kvalitu. Co člověk v životě nadělá nepochopitelných chyb! A školné  je občas tak vysoké, že je splácíte celý život. Inu, za hloupost a důvěru se platí.

 

                        Tito tři muži,  Miro, Laco a Vlado vytvořili předobraz těch, se kterými jsem se chtěla v těch šťastnějších chvílích života potkávat. A párkrát se mi to i splnilo, byť ne s nimi. A ne tak, jak by si asi většina lidí představovala. Žádné milenectví, zapovězené vztahy, žádná nevěra. Jen nečekaná setkání na několik hodin, v nichž se nádherně v krásných rozhovorech prolínalo něžné ženství a uvědomělá mužská sebekázeň při uvolněném vyprávění o tématech, na něž v každodenním životě nezbývá času. Taková, až hemingwayovská posezení, nevymazatelné vzpomínky na ně odejdou ze světa až  se mnou. Díky těmto, z řady všednosti vybočujícím mužům, jež mi osud poslal do mých pozdějších, porozvodových životních cest, jsem přebírala do svých myšlenek názory  vidění světa očima Romaina Rollanda, Exupéryho, Travena i Fitzgeralda, Steinbecka, dalších. To byli „sochaři“ mého vnitřního vesmíru, tolik se vzdalujícího té, někdy až zoufalé animalitě mého okolí. Ukazovali mi jiný svět. Rozmýšlím, na kterou misku vah je přihodit. Neřídit se jimi, mohla jsem si mnohá trápení a kopance ušetřit. Přežila jsem je s mnoha nezapomenutelnými šrámy, ozývajícími se na pohled neviditelnými jizvami, ale ukázaly mi směr, který rezonoval s mojí náturou. Takže vlastně vím. Rozhodla jsem o nich už tenkrát, kdy jsem se jimi řídila, bez ohledu na výsledek. Každým lapsusem osudu jsem sílila. Stávala se odolnější. Vyhraněnější.

 

                         Matce se ani po roce úporných snah nepodařilo získat zpět majetek, o který byla tetčiným bezohledným mamonářstvím po mém narození při dražbě připravena a rozhodla, že odjedeme někam daleko, kde nebude potkávat přeochotné vrstevnice s věčnými radami, jak zdolat vychytralou, všemi neoblíbenou příbuznou. Někam, kde nebude denně chodit kolem svého rodného domu, chtěla být náhle pryč od všeho, co jí  připomínalo, kam ji zavedla láska k modrookému fanfarónovi ze vzdálených Čech. Snad doufala, že víc protivenství, než jakými nám bylo dosud dopřáno projít, už osud v záloze neschovává. Samozřejmě se krutě mýlila.

 

                        Průběh všeho, co jsme si musely obě prožít, byl neradostný. Jako by sudičky věděly, že - oproti své těžce zkoušené a už unavené matce - neházím jen tak flintu do žita, naložily mi pěkný ranec. Promíchaly dobré i zlé, nachystaly vrcholy i pády,  nezarazily se ani před dvojím ohrožením holého života, nechaly mi poznat hořkost bezmoci, zklamání, ztráty mnoha ideálů. Snad přímo sadisticky gradovaly situace, jež jsem nemohla vyhrát, dostaly mne párkrát na samé dno. Na to dno, od kterého bych se, nemít dva hodné, zdravé, šikovné kluky, už nikdy neodlepila. V těch nejhorších chvílích, kdy se všechno proti mně spiklo, jsem, věčný optimista a zastánce života, měla několikrát moc, moc černé myšlenky. Nemilovat tolik své syny a nemít vůči nim tu velikou zodpovědnost, už bych tu nebyla. Naštěstí ta životadárná síla ve mně včas zvítězila - tu radost přece těm hajzlíkům neudělám, rozhodně jim to neusnadním. Neviděla jsem sice pěkně dlouho žádné spásné, blikající světýlko, jimiž dobré víly na poslední chvíli vyvádějí zoufalce z temných míst beznaděje, ale znova se poučila.  Ověřila jsem si, že když je mi nejhůř, bývám nejsilnější. Zdvíhala jsem se jako bájný Fénix z ohořelišť neuvěřitelných příběhů a dokazovala, že přece jen někdy, byť sporadicky, zafunguje spravedlnost a slušnost. Chvíle na  potřebné vydechnutí. Celý život jsem nevýslovně toužila po obapolné, čisté lásce, po smysluplné, partnersky se doplňující  dělnosti, naplňování společných tužeb. Šťastné rodině, místu pro obohacující soudržnost všech jejích členů. Místo toho jsem narážela na vyčůránky, lehkomyslné poživačníky života, bezohledné citové kejklíře, i vyděračské, samolibé šéfy. Snad ve mně podprahově cítili mou patronku, která nedokázala odehnat nikoho, kdo v dané chvíli potřeboval pomoc. I druhou její tvář – nechala si mučednicky kolem krku utáhnout smrtící šál. Já se však bránila, přesvědčena, že tenhle šál by mi „neslušel.“ Byl na můj vkus příliš ordinérní.


Teď už jde o skutečný život a otázku, zda osud je, nebo není, jen vymyšlenost.                        
(„Zdvíhala jsem se jako bájný Fénix z shořelišť a dokazovala, že někdy, byť sporadicky,

zafunguje i slušnost a spravedlnost,.“)

 

Abych podpořila tradovanou pravdu, že nic nemůže být tak strašné, aby to bylo lidsky vydržitelné, přežitelné, nacházela jsem i já postupně sporadické milníky zastavení, vydechnutí,  světlušky vysněných okamžiků,  kdy mé srdce i mysl nacházely aspoň drobečky toho, o čem kdysi důvěřivě snily. Nepadlo to z nebe, bylo uloženo v té osudové loktuši společně s mou neselhávající pamětí, ve víře v nějakou, třeba značně pofidérní spravedlnost. Po své matce jsem zdědila pracovitost, poctivost, po mé patronce touhu po vědění, dobírání se pravdy, hledání krás života. Touhu po paloučku klidu mé zkoušené duše. A tehdy přicházeli ti moudří muži, kteří instinktivně zasahovali vždy, když všeho bylo už „neúrekom“,  a věděli, že já nejsem z těch, kdo chodí prosit. Zasáhli sami, dali věci „do latě“, nečekali na odměnu, díky. To byly okamžiky, které mne opětovně stavěly na nohy a dávaly mi sílu do dalších životních šarvátek. Nevyhledávám je, ale přijdou-li, zachovám se jako středověký gentleman. Tu vhozenou rukavici zdvihnu. Šíře mých zájmů mně dala krásnou práci,  jež mi přinesla mnohé chvíle čistého štěstí,  zapomenout na vše, co bylo kdysi vnucené, nestravitelné. Staly se mou součástí, překryly to ohavné, na co jsem už odmítala myslet, k čemu se nechtěla vracet. Určily i tok mých myšlenek, dávaly mi odvahu začínat znova, umět být chvílemi i hodně šťastná, když se něco mimořádně podařilo. A ještě něco důležitého: pomáhaly mně duševně nestárnout. Nejkrásnější dar, který může člověk pokorně od života přijmout.

 

                         Pak se jednoho dne dostaly na samé dno moje úspory nákupem pár věcí do domácnosti jež už nesnesly odklad, a já silně pociťovala, že přišel čas opět „trhnout oponou.“  Udělat něco, co mne vyvede z té slepé uličky. Pro zdánlivě neřešitelné chvíle mám svůj, neselhávající recept. Něco krásného, v té chvíli zoufale nepotřebného, si koupím. Jen tak, pro radost. Nebo se vydám na poznávací cesty. Kdysi jsem tlumočila skupině hostů našeho ministerstva a náplní programu nemohlo nebýt ani město v Pohroní, jež jsme tehdy navštívili. Možná mne tam i nevědomky táhly staré vzpomínky. Teď, při rozhodování o cíli cesty jsem si řekla „a proč ne právě tam?“ A vyrazila. Dost se toho návratu do starých míst obávala. Ta moje zatracená paměť na imaginárním stole rozprostřela desítky let staré vzpomínky. Bezkonkurenčně v nich figuroval  ten vyčáhlý mládenec. Miro. Ani ve snu by mne nemohlo napadnout, že by tam ještě žil. Bůhví, kde je mu konec. Zda se mu splnily jeho smělé, nevšední sny. Třeba mne už čeká jen závan vzpomínek, cizí lidé, jiné ulice, zbořené domy. Nevadí, ale kdysi, tenkrát, jsem se tam cítila šťastná. To rozhodlo. Snažila jsem se vrátit  do starých časů, zkoušela svou paměť, hledala  milá místa. Procházím městem, prohlížím výlohy, zakláním hlavu, abych dohlédla až špičky zvonice kostela… a tu do mne někdo zcela nevybíravě vrazil. Nějaký muž, který se právě ohlížel po nějaké švarné ženě, jdoucí jiným směrem. V první chvíli mně přišlo urážlivé, že kvůli cizí ženě vrazí nevybíravě do jiné… a v tom momentě mně ztuhly rysy. Náhoda, zázrak, věci mezi nebem a zemí?! Dívala jsem se do tváře mého někdejšího dětského kamaráda ze svých poválečných prázdnin! Nějak samozřejmě jsem vzala, že ho už nezdobí tmavé vlasy a vystřídaly je stříbrné zbytky kdysi bujné kštice, jen jsem se vpíjela do těch nezměněných, hladících očí.

Mění se konstelace, příběh nabývá na nečekaných překvapeních.

(„V jedné chvíli se v slunci zaleskl jeho snubní prsten, jen ale jako by se zdálky zaleskla hladina rybníka.“)

                         „Odpustite mi, prosím, nechcel som“ omlouval se ten nezdvořák dřív, než jeho pohled spočinul na mé maličkosti. „Bože, tá tvár…“ jektal mezi zuby a bylo vidět, že úporně hledá v paměti vysvětlení. Vzápětí ze sebe vychrlil „Milá Mila, myla Mila, až pokým ho neumyla!“ Byla to jedna věta z diktátu, kterým si před šedesáti lety procvičovali Milka s Mirem vědomosti ze slovenské gramatiky. „Milka, dievčatko, snívam, alebo ste skutočná?“ Rozhodil paže, jako by mne chtěl sevřít do náruče. Mžiku ale zvážněl a nespouštějíc zrak z mé tváře, políbil mně podávanou ruku. „Príjmite pozvanie, buďte mojim hosťom! Obaja už máme času dostatok. Aspoň dúfam, že aj Vy - Ty. Prepáč mi to vykanie, Milka, ale nesmierne si Ťa odvtedy vážim a tak dlho o sebe nič nevieme.“ Vzal mně z ruky moji cestovní kabelu a vedl si mne jako vlastní dceru  k zaparkovanému autu. Pomohl mi zaujmout místo na předním sedadle a ještě po čas startování auta pokračoval, nepustíc mne k jedinému slovu. „Vtedy u nás na prázdninách si pod svoje kresbičky dávala veľké eM. Vytvoril som si z nej zdrobnelinu Emi, ktorou som Ťa v duchu intímne oslovoval. Žiaľ, potom vulkán času chŕlil udalosti jednu za druhou a ja som to vzdal. Rezignoval som. Môžem Ťa tak občas ešte osloviť?“ Bylo mi příjemné, že si pamatoval takový detail, včetně mého věčného čmárání, jak jsem říkala svým kresbičkám. Vděčně jsem k tomu důvěrnému oslovení kývla, přiblížilo mne k němu. Podíval se mi letmo do tváře, odbočil z hlavní ulice a dodal: „Dosť často a dlho ma  mrzelo, že som Ti nenapísal. Teraz ľutujem ešte viac. Pôsobíš veľmi dobrým dojmom.“ „Děkuji, i Ty jsi mne příjemně překvapil.“

 

                          Úvodní společenské oficiality jsme měli za sebou. Nechtělo se mi v nich setrvávat déle, než bude nezbytně nutné. Chtěla jsem na pár krátkých chvil být zase s tím někdejším mládencem, aspoň v drobných náznacích zachytit, jak se moc změnil, co v něm z dřívějška zůstalo. Teprve teď jsem se z toho rychlého zvratu situace začala vzpamatovávat. Už to, že jsme se vůbec na konci života potkali, byl zázrak. Snad ještě větší o to, že v místech, kde jsem kdysi byla jeden prázdninový měsíc šťastná.  Začala jsem ho vnímat jako muže, ač se mi do myšlenek stále vtíral ten tehdejší kluk „samá ruka, samá noha.“   Potěšilo mne, že byl naprosto přirozený. Jako bychom se viděli co chvíli a teď si jen udělali hodinku na popovídání. Tenhle pocit ve mně byl pro celý další vývoj situace velice důležitý. Skutečně jsem se nějak „usadila“ v současnosti, vnímala vedle sebe muže, jenž ve mně kdysi dávno probouzel první dívčí nesmělé milostné představy. Tím, že nebyl nervózní z nenadálého setkání, překlenul svým chováním propast desítek let, snad i všeho, co se v životě každého z nás událo v mezidobí, kdy jsme o sobě naprosto nic nevěděli. Podvědomě jsem vnímala, že si s řízením auta rozumí, že příjemně mužsky voní, že je setkáním potěšen. Že se s ním zase, jako tenkrát, cítím dobře. V jedné chvíli se v slunci zaleskl jeho snubní prsten. Vzala jsem to jako samozřejmost, jen jako by se v dálce zableskla hladina rybníka, pro naše setkání nic podstatného. I já byla přece před mnoha lety vdaná. Setkali se dva vzdálení příbuzní, dva dávní známí. Posedí, povzpomínají, nikomu se neublíží. Normální situace, jako by se setkal s kamarádem. Přestala jsem myslet na čas, který jsem si původně na procházku městem určila, pomalu se ve mně usazoval pocit, že vše naváže na tehdejší pobyt, všechno bude jako tehdy, budou z nás na pár hodin zase ty okouzlené duše. Čas v takových okamžicích ztrácí na důležitosti. Najednou jsem si přímo horoucně přála, aby se ten nemilosrdný ukazatel plynutí života nějak zázračně zastavil a nechal jen na nás dvou, jak s ním naložíme. Překvapilo mne, jak vůbec nepřemýšlím kam jedeme, kde skončíme, o čem budeme ze všeho nejdřív mluvit, dokonce ani to, kde budu spát. V hotelu jsem si u představy, že městem jen vzpomínkově projdu, nocleh neobjednala. V jakémsi snovém oparu jsem si řekla „ponech to na něm, je to zralý muž, nech se překvapit.“ A jako bych skutečně putovala časem, nechala jsem všechno, co se na mne během života nabalilo, postupně od sebe odplouvat a vracela se, jako Alenka v říši divů, do časů opojení samozřejmostí všeho, co ten, vedle mne sedící muž, s naším setkáním udělá. Dokonce jsem se, jako tenkrát, drobně zachvěla. Možná i proto, že zmínil, jakým dojmem jsem na něj zapůsobila. Protože to vyslovil zralý muž, hodnotil mne jako zralou ženu, složil mi galantní poklonu. Najednou mne obešla chvilková pochybnost, zda jsme ještě schopni se vrátit nepoznamenaní desetiletími odmlky do někdejších nádherných časů, jistě oba zjizveni svými životy. Podívala jsem se ze strany do jeho obličeje a naše pohledy se střetly. S úlevou jsem zaregistrovala, že se na mne dívá můj někdejší Miro, jen vějíře vrásek kolem očí připomínaly, že mezitím nemilosrdně pracoval čas.

 

                          „Emi, nemôžem Ťa zaviesť do rodičovského domu“, pokračoval Miro, jako kdyby četl opravdu moje myšlenky. „Ten dom už nám nepatrí. Rodičia zomreli, brat žije na východe Slovenska. Ja som sa priženil, však sa tomu tak hovorí, do rodiny učiteľa v okresnom meste.  Vzala si ma ich jediná dcéra. V rodnej obci sa mi podarilo udržať, ba aj zveľadiť otcov vinohrad. Nad vínnu pivničku som pristavil oddychovú časť.“ Teprve teď, při řeči o rodině mne napadlo, že mne třeba bude chtít přestavit své ženě. Upřímně řečeno, netoužila jsem po seznamování s nikým, měla jsem jen jednu představu. Že se někde posadíme, v přírodě, s výhledem na stará, známá místa, a budeme, jako tenkrát, spolu jen my dva. Máme si toho jistě tolik co povídat. Zaúčinkovala telepatie. Nevzrušeně, s naprosto neutrální intonací v hlase řekl „Ľutujem, manželka musela zostať doma. Pomáha dcére v pokročilom štádiu tehotenstva.“ Spadl mi kámen ze srdce. Nechci poslouchat a říkat společenské banality, už se nikdy neuvidíme, tohle setkání nesmíme zmařit. Měla jsem nutkavou představu, že se s podvečerem nerozloučíme, že nás rozloučí až ráno, měli jsme si toho tolik co vyprávět. Že právě noc v nás uvolní staré bolesti, nespravedlnosti, chybné kroky a my se z nich jeden druhému vyzpovídáme. Očistíme se tou zpovědí ze všech nežádaných nánosů, zklidníme duše, očistíme své myšlení. Budou to naše Lourdy. Bez zázraků, zásahů vyšší moci, očistíme svou mysl, aby byla zase, jako tenkrát, svobodná, volná. Tyhle úvahy mne ovládly ve chvíli, kdy jsem si uvědomila, že se nezeptal na délku mého pobytu zde. Oba jsme nějak nostalgicky mysleli na to, že necháme plynout čas a využijeme ho ke vzpomínkám, vyprávění, opětnému přiblížení. Tehdy nás okolnosti nemilosrdně od sebe odtrhly, i to rozloučení bylo bleskové. Měli bychom dopsat načnutou kapitolu života, v níž jsme si byli tak blízcí.

 

                          Auto se pomalu prodíralo úzkou a strmou uličkou. Pod námi jako na dlani svítilo v červencovém slunci náměstí s křižovatkou cest. Miro prohodil „Sme na úrovni kláštorného kostola. Pamatuješ, Emi, ako sme sa tajne dostali na vežu ku zvonom?“ Opravdu, v polovici protějšího vrchu se vyjímal komplex kláštera, s kterým mne Miro seznamoval kdysi velmi důkladně. Tak i on už je vzdálen přítomnosti, přenesl se taky do minulosti… „Vzpomínám si, že jsme museli přeběhnout přes nádvoří kláštera do křížové chodby a z ní do ponuré kostelní lodě. Dál pak nějakým točitým schodištěm, jestli mne paměť neklame, bylo dřevěné.“ „Máš vynikajúcu pamäť, vôbec nedúfam, že si zabudla na niektoré príkoria z mojej strany“ – pokusil se o úsměv. Vrátila jsem míč na druhou stranu hřiště „Miro, o příkořích si něco povíme, jestli nevymyslíš něco lepšího.“

 

                         Ujal se funkce průvodce ženě, jež tu nebyla přes  půl století. Možná si teď v mé přítomnosti rád i nerad myšlenkově zopakoval vše, co kraj jeho obyvatelům přinášel, čím je formoval i deformoval. Už tenkrát se mé svobodymyslné duši zdálo, že toho druhého, mocenského, je víc. Rozhovořil se až unáhleně, jako by to téma v něm léta vřelo a teď se mu naskytla příležitost vyslechnout  názor někoho, kdo není zatížen místními, nepřekročitelnými, až tabuizovanými  zvyklostmi. V té chvíli ani jeden z nás netušil, že brána vnitřního smíru se vším, co máme za sebou, je doširoka otevřená. A že taková nabídka neklepe na dveře dvakrát. „Naše mestečko leží približne v ťažisku troch okolitých okresných miest. Prvé pred nimi dostalo listinu výsad, ešte od Ondreja II.. Napriek tomu sa vyvíjalo ako praobyčejná obec církevného zemepána. Márne sa dožadovalo rešpektovania privilégií. Nie, tamten kláštor nebol požehnaním pre tunajších ľudí“- nad očekávání tvrdě  prohlásil Miro. Výhled na církevní  komplex mně připomenul, že jeho stálým obyvatelem se měl stát právě „můj“  Miro. Nevědomky jsem zakroutila hlavou nad něčím tak absurdním. Zadívala jsem se do krajiny, byla plná osvěžující zeleně, stráně porostlé ovocnými stromy a vinnou révou. Barevné zahradní chatky vypadaly jako vlaječky na tibetských vršcích.

 

Neviditelný tvůrce příběhu se začíná činit. Předvádí se, provokuje, svádí.

(„Už jsme oba tušili, že si dnes v noci sáhneme na samé dno duše. A že na takový rozhovor máme nezadatelné právo.“)

 

                          „Nenarušila jsem Tvůj program? Nezdržuji?“ „Nie, Emi. Ani sa Ťa nemusím pýtať, či chceš vidieť viničnú stráň po mojich rodičoch, či by si sa chcela vrátiť do starých časov. Vidím na Tebe, že áno. Vôbec si sa nezmenila.“ „Uhádl jsi, bude mi to opravdu příjemné. A už se na nic takového neptej, nechám se vést a překvapovat, jsi režisérem tohoto odpoledne.“ Stáhl ruku z volantu a lehce se dotkl mé. Nebylo to nic, a přesto to bylo důvěrné. Umocnil to i další větou „Emi, si velice múdra, urobíme si malý návrat do čias, keď nám spolu bolo dobre.“ Touto větou naznačil, že o návratu domů večer vůbec nepřemýšlí. Své nenadálé, zázračné setkání si musíme hýčkat.  Jako když někdo ve mně opravdu našteluje hodinový strojek na zpáteční chod. Každou zatáčkou jsem se blížila místu, na něž jsem nikdy nezapomněla. S mužem, který mne už tehdy silně zaujal a pro nějž jsem asi byla a zůstala velkou hádankou. Měla jsem najednou pocit, že všechno zapadá do děje. Zastavil před brankou svažité zahrady, v níž převládaly sazenice vína. Sledovala jsem jeho ruce, jak šmátraly po kapsách, aby vylovily klíče od branky, jak ji doširoka otevřel, aby se protáhl s mou  cestovní kabelou kolem planými růžemi obrostlých sloupků vrátek, jak automaticky zevnitř zavřel a řekl „Emi, vítaj.“ Jako bych šla domů, připadlo mi všechno normální, běžné, milé. Zastavila jsem se u prvního vinného keře, promnula lehce v dlaních jeden z jeho listů a přivoněla k esenci, kterou zanechal na mých prstech. Uždíbla jsem několik dozrávajících bobulí. V tu chvíli tu byla vzpomínka na to, jak jsem přes jeho varování trhávala nedozrálé kuličky vína a zaháněla jimi žízeň. I na to, jak jsem si vždycky tajně přála, aby mi Miro plody vpouštěl z dlaní jeden po druhém do úst a za tím posledním… Věděla jsem o tom, že ho rodina zaslíbila službě Boží, jeho rodiče to zkraje u večeře párkrát výstražně připomenuli, zvlášť, když jsme se při prvním stmívání vydávali do luk, podél břehů a vlastně skoro od začátku vyráželi na výlety přírodou sami. Ale brzy se zklidnili, byli jsme v jejich očích pořád ještě jen děti. Tenkrát jsem se nad tím nezamýšlela, považovala to za jakýsi omyl, který se časem vyřeší a zruší. Možná i to dráždivé, že by mi první pusu dal budoucí kněz, ve mně probouzelo takové představy. Začínali jsme zase, jako tenkrát, podobně myslet. Utrhl nejzralejší hrozen, vpouštěl jednu kuličku po druhé do mých úst (napadlo mne, jak ví o mém někdejším nesplněném přání), ale ani teď mi tu pusu nedal. Malinko jsem se stáhla. Možná má šťastné manželství a už i jen toto by považoval za nevhodné provinění, budu muset některým vzpomínkám ukázat červenou kartu.

 

                          Naučeným způsobem po paměti otevřel chatku, moji kabelu postavil na lavici pod oknem. Sáhl na věšák a podal mi pracovní oblečení. Jeho, ne jeho ženy, uvědomila jsem si ve zlomku vteřiny – a byla za to vděčná. Usmál se tomu, jak jsem nezaprotestovala, vše opravdu připomínalo vymazaný čas. Jdeme zase spolu, jako kdysi, splnit rodiči zadaný úkol, volno na toulání podél řeky dostaneme až po večeři. Když jsme vyšli z přítmí chatky ven, byla stráň najednou plná slunce. Jako když mne vítá domů. A mne napadlo, že jdeme jako biblický muž a žena společně obdělávat vinici Páně. Jsem ateista, nevím, proč zrovna tenhle příměr se vynořil v mých myšlenkách. Snad se znovu přihlásila někde na dně myšlenek vzpomínka na to zaslíbení řádu. Bylo mi jedno, co tu představu evokovalo, byla jsem obyčejně, lidsky a žensky šťastná, že spolu jdeme pracovat právě na tu vinici. I v Mirovi se uhnízdila myšlenka na ten biblický obraz. „Neviem, prečo ma to napadlo práve teraz, Emi. Zvykaj si. Ak to nepoviem hneď, možno si už nespomeniem.“ „Zvyknu si, mluv, k našemu setkání to patří.“ Pokračoval, zatímco začal s okopáváním. „V prvej knihe Biblie, v Genezis, je dôležitá správa o tom, že obaja, Adam i Eva, nadobudnú schopnosť poznať dobro i zlo, čiže rozlišovať, čo je dobré a čo zlé. Znamená to, že nepotrebovali vykladačov morálky, ani sprostredkovateľov pred Bohom. Tvorca vstúpil s nimi do priameho vzťahu, s každým osobitne. Dal ím úplne rovnakú dispozíciu pre vlastné svedomie. Urobil ich rovnocennými. Prečo potom celé tisícročia muži utláčali ženy? Chcel by som to nejako napraviť. Aspoň symbolicky. Cítim to ako nutnosť, ak sa mám konečne na svet pozerať  slobodne a ničím neovplyvňovaný.“ Odmlčel se a nevypadalo to, že očekává nad tímhle nečekaně nastoleným tématem moji reakci. Překvapil mne, byť jsem vůbec nic nevěděla, jak šel životem po našem rozloučení. Zamyšlený se opět sklonil a motykou odstraňoval nízký plevel mezi řadami vína na drátěném vedení. Ještě jsem si pamatovala, že téhle práci tehdy doma v žargonu říkali „šintování.“

 

                        Mírně jsem se zapotila, zadýchala, občas na mne po očku kouknul, zeptal se „Stále ešte nemáš dosť, nemáme to ukončiť? Urobím to zajtra.“ „Ne, moc se mi to líbí. Kde by mne napadlo, kde a s kým skončí moje dnešní vycházka městem! Od tehdejšího odjezdu odsud jsem se k takové práci nedostala.“ Usedla jsem na kámen před chatkou, rukavice položila vedle sebe, rozhlédla se po krajině. Miro přinesl sklenici vody, byla krásně studená, na skle se okamžitě udělaly perličky, stékaly pomalu v potůčcích do dlaní, posadili jsme se na chvíli do trávy pod jabloň. Dívali se do kraje – a mlčeli. Občas se dlouze po mně podíval, občas jsem v jeho obličeji, na jeho rukou se zbytkem hlíny za nehty a perličkami potu nad horním rtem, zapátrala já. Nepamatuji se, kdy jsem naposledy zažila takovou vnitřní pohodu, zklidnění, uvolnění, jako v těchhle chvílích. Prosté, člověčí štěstí. Vrátili jsme se ještě dodělat řadu, když se náhle posadil na kámen pod zídkou a řekl „Emi, dnes už vážne dosť. Zaslúžiš si jedlo. A naozaj nie si slečinka z mesta.“ Byla to pro mne poklona.

 

                       Přinesl z chatky obložený chléb, nějaké ovoce a pramenitou vodu, porce byla připravená jen pro jednoho, ale podělil se se mnou, dosytili jsme se zrajícím vínem. Přesunuli jsme se k chatce, nechal dveře otevřené, posadili jsme se na dřevěný práh, ruce složili do klína a zase mlčeli. Srovnávali své myšlenky, pocity, už jsme oba tušili, že dnešní rozhovor bude dlouhý a opravdový. Že si při něm sáhneme až na samé dno duše, srdce. A že na takový rozhovor máme nezadatelné právo. To, že v ničem nespěchal, mne utvrdilo v myšlence, že dnešek mezi námi nebude dnem rozloučení. Neodveze mne k nějakému dopravnímu spoji jako tetičku z povinné rodinné návštěvy. Že zůstaneme spolu, Miro a Emi, a vrátíme se jako z nějakého tehdejšího, dlouhého výletu. Uvědomila jsem si, jak jsme kdysi při našich toulkách podél lesa sledovali bažantí rodinky, snad cítili, že jim neublížíme, přibližovali se nebojácně na dosah našich rukou. Jako by se otevřel přírodní amfiteátr, jako by nás vycítili i teď, přišli až k brance, chvíli postáli, když nikdo neotevíral, odcupitali zpět. Takže nás přišli zase pozdravit, byť to už byla dávno jiná generace. Zářivé slunce měnilo postupně barvu, blížilo se k horizontu, seskupilo kolem sebe nejneuvěřitelnější barvy mraků, všechno slibovalo klidnou, odpočinkovou noc. „Neni Ti chladno? Zapálim v kozube.“ „Ne, prosím Tě, zůstaňme tady, cítíš, jak nádherně začíná vonět tráva s kapičkami rosy, jak pomalu utichají ptáci, jaký poklid se snáší nad krajinou? Bůhví, kdy mne něco takového ještě potká.“ Atmosféru ještě podtrhl kouř, stoupající z komína vzdálené chatky. „Máš pravdu Emi, ostaneme tu, je to nezvyčajne krásny večer.“  Opět jsme se ponořili do mlčení, všechno nasvědčovalo tomu, že dnešní noc bude v našich životech přelomová, ovlivní naši další cestu za životní horizont. Nespěchali jsme. Příroda jako by společně s námi připravovala kulisy pro něco, co by se dalo přirovnat k zážitkům svatojanské noci, kdy se nemožné stává skutečností. Pohladil mne po ruce, chvíli zaváhal a pak mně ji něžně do otevřené dlaně políbil „Emi, dievčatko…“ Než stačil doříci, čím chtěl pokračovat, ozvali se noční muzikanti – cvrčkové. Byla to snad jejich nejkrásněji provedená serenáda pro dvě blízké duše. V dálce, nad již ztemnělou zelení stromů, se několikrát oslnivě zablesklo. „Na lepší časy…“ vyslovili jsme oba současně. Zasmáli jsme se, že opravdu val času nic neznamená, už zase myslíme stejně, někdejší Emi a Miro. Krajina, místo aby se postupně ukládala ke spánku, začala předvádět svá večerní kouzla. A my, v té předzpovědní náladě, byli vděční, že můžeme ještě pořád mlčet, sbírat odvahu k tomu, co budeme dnešní noci muset oba vyslovit. Někde z konce chatek a zahrad se ozval táhlý nápěv heligonky, na chvíli se ho kdosi pokoušel doprovázet, ale ztratil notu a zmlkl. Pomalu se vkrádal noční chlad. Náhle, jako by se v Mirovi něco zlomilo, vstal a řekl, že půjdeme pořádně povečeřet, zve mne do nedaleké restaurace. „Kedy si naposledy bola v takom podniku? Keď je dnes všetko výnimočné, pokračujme, súhlasíš?“ Nevzpírala jsem se skryté kompozici toho obdivuhodného dne, poddala se všem nečekaným zvratům, náladě, očekávání, chtěla snad i zahnat odchodem mezi lidi smutek, že se zítra rozejdeme navždy, náš dávný příběh se dnešní nocí uzavře. Vyjdeme ráno z chatky očištění od všeho, co nás léta zavalovalo jako neprostupný jíl, zasouvalo vzpomínky na to, co jsme kdysi, idealističtí blázínkové, chtěli se svými životy udělat? Zatím jsme téměř nic neřekli, snad čas, strávený u večeře v restauraci na chvíli zažene obavy, že k něčemu z toho, co bychom při té pravdivé zpovědi sobě navzájem měli říci, nenajdeme odvahu. Mírně jsem se zachvěla. Chladem, nebo tou poslední obavou?

 

                         Cítila jsem, že duši plnou nezodpovězených otázek má především Miro. Jsem už tak dlouho sama, že mi nezbylo nic jiného, než se s řadou problémů tvrdě taky sama v duši srovnat, byť ten nejhlavnější, zásadní pro můj ženský svět, mne nikdy neopouštěl. Ale takové téma se nevypráví každému. Vybavil se mi pohled na klášter, i ta úvodní věta o knize Genesis a nějak intuitivně jsem vycítila, že Mirova Achillova pata je ta dusící atmosféra jeho dětství, dospívání, dospělosti. Zásahy do života, které ho svazovaly, ale nedokázal se jich asi zbavit. Nebo pro tehdejší poměry v jeho rodišti nemohl. Chyběl mu tou zdejší atmosférou neovlivněný pohled někoho, komu věřil jako sobě samému. A najednou tu vedle něj sedím já, jeho Emi, schopná ho pochopit, vyslechnout, říci svůj otevřený názor.

 

                         Miro přinesl z chatky můj balonový plášť, sám se také zabezpečil proti sílícímu chladu, podal mi ruku. „Ideme na tú večeru, súhlasíš?“ Napadlo mne, jak moc se Miro – a vlastně i já – bojíme toho na krajinu padajícího večera a noci, jak oba ulehčeně myslíme na to, že jsme na chvíli obelstili příběh.

 

                         Scházeli jsme k brance mírně svažitým terénem, vlhká tráva už trochu prokluzovala, podal mně, tak jako kdysi u řeky, ruku. Bylo to milé, jako by mne pohladil. Taky mne to gesto k němu víc přiblížilo. Prošli jsme chodníčkem pod jednotlivými zahradami, několikrát ukázal na chatku, řekl jméno, mně povědomé ještě z mého někdejšího pobytu. Takže se všichni nerozprchli. Pomalu, procházkově, jsme stoupali mírnou serpentinou do vršku, co chvíli se někdo z nás zadíval do krajiny a upozornil druhého na něco krásného. Několikrát mne důvěrně vzal při tom ukazování kolem ramen, pocítila jsem k němu silnou příchylnost. Jakýsi magnetismus. Za zatáčkou se před námi objevilo stavení s přístavbou, obrostlé vínem, budova měla jedno zvýšené patro, které zakončovalo krásně tepané, železné, jistě uměleckým kovářem zhotovené, zábradlí. Vesele na nás jukly barevné slunečníky, až k nám byla slyšet nevtíravá, melodická hudba.

 

Tohle už  nemůže skončit banálním odvozem na nádraží.

(„Byla jsem najednou strašně na měkko, chtělo se mi Mira pohladit, políbit, něco hezkého mu říct. Kývl hlavou k parketu  a zeptal se „Emi, možem prosiť? Po prvý raz v živote?“)

 

                       Miro se vyznamenával. „Emi, pozval som Ťa na večeru, aj keď sme už niečo pojedli, ale teraz je čas na chvíľu príjemného posedenia, rozprávania, spomínania, pri poháriku dobrého vína.“ Vešli jsme dovnitř a ze dveří kuchyně nám vyšla v ústrety žena, jejíž rysy mně byly povědomé. „Emi, ak sa pamätáš na môjho brata, toto je jeho dcéra. Ona sa stará o reštauráciu, jej muž, pekný, temperamentný Španiel, má na námestí malý, útulný bar. Možno si si stačila pri prechádzke mestom všimnúť, má tam ozaj veľmi pekný vývesný štít s medenými viničnými listami a nápisom „Granada“. Je to rodený obchodník, svojmu odboru rozumie.“ To už nás ale ta příjemná žena vedla do útulné místnosti, tak akorát pro pár párů. „Miro, však sa na chvíĺku zdržíte, musíš svojmu hosťovi predviesť našu špecialitu.“ Miro se k ní naklonil a něco jí pošeptal. Kývla hlavou, že rozuměla. Byla tam v koutě místnosti jen  dvě volná místa, jako by vyčarovaná pro nás, posadili jsme se. Než jsem si stačila prohlédnout vkusně dřevem obložený prostor a zaposlouchat se do reprodukované, tiché hudby, už před námi stály dvě štíhlé, nablýskané sklenky  a zelená láhev s vínem. Miro kývnul hlavou, že je to tak dobře, natáhl ke mně přes stůl obě ruce a vzal moje do svých. „Tak, Emi, ešte raz, vítaj. Som šťastný, že sme sa stretli.“ Bylo toho na mne najednou všeho moc, v hrdle se něco zadrhlo, jen jsem pokývala hlavou, že jsem na tom stejně. Začali jsme vzpomínat, jednotlivé děje vyskakovaly ze vzpomínek jako barevné korálky, tu jsme se vesele zasmáli, tu ztichli a dívali se jeden druhému do očí. Víno bylo vynikající, projevila jsem zájem zvědět značku. Mirův úsměv byl tajemný, z druhé strany místnosti se zvědavě po nás dívala majitelka.  Jako by si mezi sebou morseovkou vyťukávali zprávu. Miro vzal lahev opatrně do rukou a otočil nálepku před moje oči. Z prostoru viněty zářilo krásně vykrouženými písmeny EMI, po stranách ji lemovaly viničné listy a pod názvem vína byla vyobrazena postavička mladinké dívky. Abych celý ten obrázek lépe viděla, přiblížila jsem láhev k očím. Bože, to není možné – byla tam moje podobenka z času, který jsem tady tehdy měsíc žila. Nepamatovala jsem si, že by někdo u nich v rodině měl fotoaparát, a toto byla vtipně zachycená momentka. Ani jsem nemusela vyslovit otázku, Miro s úsměvem přiznal, že tenkrát poprosil kamaráda, aby mne někde nenápadně vyfotografoval. Pořád to ale nebylo všechno. „Vieš, Emi, že sa otec venoval vinárstvu, šľachtil odrody, a túto, veľmi vydarenú, na moje želanie pokrstil Tvojim menom. A odvtedy sa tu tak ponúka. Dodávame ho aj do toho baru na námestí, nepotrebuje reklamu, fajnšmekri si ho berú na rôzne slávnosti domov. Aj tu si mnohí zahraniční hostia pýtajú niekoľko flašiek so sebou.“ Byla jsem najednou strašně na měkko, chtělo se mi Mira pohladit, políbit, něco hezkého mu říct. Kývl hlavou k parketu a zeptal se „Smiem prosiť? Po prvý raz v živote?!“ Nepustili jsme své ruce, jemně mne vzal do náručí – a se mnou se zatočil svět. Je tohle ten někdejší Miro? Kde jsme se to toulali, že jsme na sebe ztratili kontakt? Bylo mně v jeho náruči lehko, bezpečno, krásně. Několikrát se naše pohledy střetly, cítila jsem, jak se mi podlamují kolena, zazdálo se mi, že se mi situace vymkne z rukou. Režii jsem přece nechala na něm, nesmím mu to ztěžovat. Vycítil mé rozpaky a nabídl mi rámě na cestu zpět ke stolu. Celá nálada byla okouzlující, něžná, vzpomínková. Už u nás ale stála paní domu, aby nás pozvala na prohlídku celého objektu a ukázala nám malý vinný sklep, patřící k podniku. Sklepmistr nám nabídl k ochutnání i další značky, bylo to příjemné místo pro menší společnost. Vrátili jsme se ke svým místům a vzpomínání. Dopili lahvinku, když chtěl Miro platit, odbyla ho příbuzná vážně míněným odmítnutím „No, prosím Ťa, čo to tu zavádzaš za novinky, však si rodina, nie?“ V ruce držela další láhev, zabalenou do hedvábného papíru a podala nám ji na cestu. „Nech si Milka v pohode vychutná svoju vlastnú značku a v dobrom na nás spomína.“ Byla jsem z celého večera rozhozená, kde by mne na odpoledním náměstí napadlo, co se z dnešního dne vyklube. Miro mi přes ramena přehodil plášť, poděkovali jsme – a šli „domů.“  Měla jsem pocit,  že opravdu jdu domů, do známého prostředí, s blízkým člověkem. Miro mne zasvětil i do vymoženosti chatky, chatkové sprchy, kvitovala jsem s úlevou, že ze sebe smyjeme jak odpolední pot, tak prach cesty i malý odér cigaretového kouře z pohostinského podniku. Vylezla jsem ze sprchovacího koutu osvěžená, vonící, jakoby omládlá. Miro, stojící za závěsem, mi podal nejdřív ručník a pak mne zabalil do velké ovčí kožešiny, posadil k plápolajícímu krbu, kde už stály dvě sklenky a „moje“ víno, i pár hroznů, nově vyšlechtěné, ranné odrůdy.  Zatímco ke mně doléhalo šumění vody ze sprchy, kde byl teď Miro, sedla jsem si v té kožešině na zem, natáhla ruce k plápolajícím plamenům. A zase mne přepadl ten ohromující pocit vnitřního klidu, pohody, štěstí. Byla jsem v té chvíli víc malou Emi, nebo zralou ženou, co se přijela rozloučit s místy, kde byla kdysi šťastná?

 

                         Když se Miro vrátil, nastalo na chvíli rozpačité ticho. Před námi noc, jistě spousta vyprávění, i  pocit někdejší blízkosti, který nás obejmul při tanci. Miro své rozpaky skryl do rovnání dřeva v ohništi, pak si zřejmě uvědomil, že jsme „v pasti“ a sedl si na kožešinu vedle mne. Najednou se, bez jakékoliv přípravy, rozhovořil. „Emi, keď si po prvom prázdninovom mesiaci odcestovala, ocitol som sa v kruhu sebaobviňovania z totálnej neschopnosti. Boli sme dovtedy spolu každý deň, ochotne som Ťa zasvecoval do mojich záujmov, vodil som Ťa  do prírody, kúpavali sme sa v Hrone spolu s kŕdľom vrieskajúcich deciek i sami, predvádzal som sa pred tebou počas zasvätených výkladov o živote rastlín a živočíchov, len jednu tému som stále odkladal a nakoniec vôbec nenastolil. Bola pre mňa životne dôležitá a nemal som ju s kým rozoberať. Ty si mi priniesla nádej z iného sveta, bola si nezaujatá. Pre Teba neplatilo množstvo TABU, ktoré zväzovali moje spolužiačky a spolužiakov, žijúcich v tieni kláštora, vo sfére záujmov presahujúcich jeho múry. Počas dospievania som si uvedomil duševné i telesné rozštiepenie, jeho nepríjemné dosledky. Dve mocnosti si robili nárok na ovládnutie mojej duše a tela: cirkev a príroda. Cirkev mala prevahu. Tvoj príchod sa stal nádejou, že zvíťazí príroda. Z Tvojich reakcií na moje „hriešne“ pohľady a fingované náhodné dotyky som cítil spojenectvo. Žiaľ, nevedel som urobiť samostatný krok. Bol som rozdvojený. Mesiac, čo si tu bola, bol pre mňa krátky na to, aby som Ti povedal, že si príťažlivá, že si Ťa nesmierne vážim, ctím a že vo mne prebúdzaš prvú, vytúženú lásku. Bránila mi v tom náboženská výchova, ktorá v mojej citlivej a vnímavej duši zapustila hlboké korene. Nadchla ma idea Boha a vystrašila teória hlásanej nízkej hriešnosti s možnosťou zatratenia vo večných pekelných mukách.“

 

                         Odmlčel se, cítila jsem, že potřebuje vypovědět něco závažného, s čím se nedokázal dosud, alespoň vnitřně, vypořádat. Co asi vlekl za sebou celý život jako vězeňské okovy. Nevzepřel se něčemu, o čem sám často a čím dál víc, pochyboval. „Bože, koľko dľhých rokov som tomu bez výnimky a pevne veril!“ Bylo v tom tichém konstatování tolik lítosti, tolik smutku, že jsem vzala jeho ruku do své, přitiskla k ní tvář a řekla „Ještě je čas se vrátit do normálního světa, jestli Ti v tom mohu nějak pomoci, nikdy tě neodmítnu.“  Za chvíli pokračoval, už klidněji, snad to nejhorší už ze sebe vydal, ale téma v něm bylo příliš vrostlé, aby ho mohl odbýt několika větami, jdoucími ze srdce, ze svědomí. „Emi, predovšetkým nediferencovaný obsah náboženskej náuky pre deti znemožnil moju príležitosť stať sa sebou samým. Odtrhnuť sa od náuky, ktorá deformovala môj život. Po Tvojom odchode domov som sa už nepriblížil k žiadnemu dievčaťu. Videli vo mne, ako aj celá obec, božieho vyvolenca, budúceho kňaza. Verejná mienka ma poviazala ako obetného baránka. Tej stigmy som sa začal zbavovať až po maturite. Následky pretrvávajú dodnes. Cítim a viem, že mi bolo ublížené konzervatívnou náboženskou výchovou v prostredí bigotného katolicizmu. Hrubo bolo porušené moje právo na prirodzené detstvo a dospievanie. Bola mi vnútená prísna  katolická morálka a kritériá voľby partnerky pre manželstvo. Príroda bola vo mne pokorená, spútaná a uväznená.“ Znovu se odmlčel, jako by sbíral sílu na něco, co ho osvobodí, vzdálí tomu deformujícímu myšlení. Mlčela jsem s ním, cítila, že to, co teď řekne, bude pro jeho další život zásadní. Teď konečně promluvil muž, který zahlédl to pověstné světýlko na konci předlouhého, temného tunelu.  „Emi, pocitu krivdy sa zbavím, ak prírodu v sebe oslobodím a cirkvi vykážem miesto, aké si zasluhuje.“  To už mi po tvářích stékaly slzy účasti, okamžiku přerodu jednoho moudrého, vzdělaného muže, jenž bude od teď nahlížet na svět svýma vlastníma očima a uznávat takovou morálku, která nemrzačí. Téměř neslyšně se otázal „Emi, prinášaš mi opäť nádej?“ Kývla jsem, neschopná slova. Přisedla jsem si k němu,  naše boky se dotýkaly, vzali se oba za ruku a položili je na mé koleno. Měla jsem náhle přesně stejný pocit, jaký jsme mívala, když jsme kdysi, tenkrát, jako ještě děti, sedávali vedle sebe na březích Hronu a mlčeli.

 

Život přináší nečekaná řešení. Je jen na nás, zvolíme-li podlehnutí sebesilnějšímu citu nebo odpovědnosti.

(„Emi, dievčatko, už chvílu svojmu svedomiu načúvam, doteraz sa neozvalo. Žiadne výčitky, moja malá. Asi konečne zložilo skúšku dospelosti. Vieš, kolko lásky si ešte my dvaja dlhujeme?“)

                        ´

                        Miro se před mýma očima přímo proměnil. Zjemněly mu rysy, v očích měl  nádherný smír. Vypadal, jako by z něj spadl mučící balvan. Asi řekl vše, co považoval za nutné říci, aby ulevil své zkoušené duši. Vzal mne kolem ramen, maličko nás rozkýval, jako když  matka houpe své dítě ke spánku. Ten kývavý pohyb skutečně upokojoval. Protože už nic neříkal, cítila jsem, že teď jsem na řadě já, máme-li odtud ráno vyjít jako dva očištění lidé, s osudem sice smíření, ale už rozhodnutí jít dalším životem jinak. Vylíčila jsem, jak mne po třípapůleté známosti matka do sňatku přímo donutila, v době, kdy už jsme věděla, že můj chlapec není tím, s kým bych chtěla jít životem. Nemýlila jsem se. Pět týdnů po svatbě se na naší svatební cestě dopustil třídenní nevěry, jež měla nedozírné následky. Aby  příběh dosáhl patřičné dramatičnosti, dozvěděla jsem se to až po čtyřech letech, kdy už byli na světě ona naši synové. Nepoučen vrhal se můj životní partner do nových a nových malérů v práci i soukromí, změnil nám třem nadosmrti život, neřádi mívají štěstí, o něj se ty lapsusy mnohdy ani neotřely, umět včas uhnout, nás ale vnitřně poznamenaly. Když už bylo všeho neúnosně, podala jsem po dvaceti letech, v pořadí třetí, žádost o rozvod. Nastala pro mne nesmírně těžká léta, až neúnosná, drtící tělo i duši. Potkala se s několika muži, hladová po souznění a opoře, již jsem dosud nepotkala, ale žádný z nich mi štěstí nepřinesl. Byli inteligentní, zastávali vysoké posty, ale láska, ta skutečná, tvůrčí a nezbytná pro plně prožitý život, byla pro ně jen slovo.  A ta fyzická  pro ně byla jen  příjemné zpestření života, odlehčení, nepotřebovali k ní ani moc něžností, po kterých jsem toužila já. Když jsem teď v hloubce noci nemilosrdně zapátrala v paměti, věděla jsem zcela poctivě, že skutečnou lásku jsem nepoznala. Byly to jen náhražky. Vyplnění nějakého času, bláhové si namlouvání, že tentokrát… Ale kdež!  Nakonec jsem sama nad sebou vynesla ortel: už žádný mužský v mém citovém životě, mám tolik zájmů, že si vystačím. I já se na dlouho odmlčela, protože jsem musela vyřknout to podstatné, bez čeho naše životní zpovědi neměly význam. „Miro, přes všechny sobě dané příkazy jsem nevzdala touhu oddat se jednou muži, který bude mne a já jeho hluboce milovat. Dát se sobě navzájem celou duší i tělem, vším, co nás tvoří vnímavým, blízkým člověkem.“

 

                         Během vyprávění jsem se zvrátila zády na kožešinu, bála se, že muž vedle mne vycítí, že neovládnu emotivnost chvil, které jsme ten večer spolu prožili. I Miro se položil, znovu jsme se vzali za ruce, propletli prsty, slyšeli jeden druhého dýchat. Na stropě fantazijně tančily stíny plamínků z krbu, bylo nám najednou lehko, něco ošklivého a dusícího odnesla odpolední společná práce na vinici a tma noci. Nemohli jsme se najednou nabažit toho poklidu, uvolnění po zpovědi, toho, že jsme zase spolu, jen o trochu moudřejší než tenkrát, ale zase ty dvě okouzlené duše. Možná okouzlenější o to, že jsme našli odvahu ten dusící balast vypovědět, odhodit, uvědomit si, že tak, jako dosud, dál už ne. Miro se po strašně dlouhé době ke mně otočil na bok a nesměle mne políbil. Něžně, a jako s prosbou o odpuštění. Čeho? Napadlo mne. Tenkrát se naše cesty rozešly, máme za sebou nejednoduchý život, ale na dně duše jsme zůstali těmi, kterými jsme tehdy byli. Těmi zpověďmi jsme to dokázali. Jako by se nad námi  rozprostřela duha, pocítila jsem, že jestli ke splnění mého snu nedojde teď, tady, té zázračné noci, právě s tímto mužem, mou dětskou láskou,  byly zpovědi nás obou jen řečmi, dobře míněnými, ale bez koncovky. Objala jsem ho pevně, jako bych se bála, že je jen přeludem, učinil totéž. Vyslovili jsme oba téměř najednou „tehdy nás neměl osud rozdvojit, patřili jsme k sobě.“ První promluvil Miro „Emi, moja malá Emi, chcem sa Ti tejto noci darovať všetkými zmyslami, celým telom, ako som po tom túžil vtedy, možno ešte nie celkom uvedomele. Si mojou spásou.“ Kývla jsem hlavou, stačilo jen náznakem, cítil, že i já po něm toužím. Dokončil svou zpověď. „Moja myseľ zalietla teraz do rokov toho čudného dospievania, mareného výchovou, nadirigovanou celibátnikmi. Vraciam sa k tej osudovej dobe a dúfam, že naozaj naposledy. Emi, dievčatko, toto Ti dľhujem od Tvojho prázdninového pobytu u nás.“ Vzal mou hlavu do svých dlaní a políbil mne nesměle na víčka očí. „Vtedy som to strašne túžil urobiť, len tie hrozby večného zatratenia mi to nedovolili.“ Najednou jsem pocítila nutnost ho vyzkoušet, jak poctivá ta jeho snaha po změně je. Tiše jsem se zeptala „A co svědomí, miláčku? Věřící přece nesmí porušit ani jedno z přikázání.“ Nedokázala jsem mu otevřeně připomenout, že má doma zákonitou manželku. Vlastně se ani o kvalitě jejich vztahu vůbec za celý den nezmínil. Ano, už byl jiným  mužem. „Emi, dievčatko, už chvíľu svojmu svedomiu načúvam, ale doteraz sa neozvalo. Žiadne výčitky, moja malá. Asi aj ono konečne zložilo maturitnú skúšku. Vieš, koľko lásky si my dvaja ešte dľhujeme?“ Byl plný krásné, mužné něhy. Takové, kterou jsem celý život toužila prožít.  Něžné, krásné hlazení, polibky i spojení dvou osvobozených těl v jedno nezůstalo té zázračné noci nic dlužno. Až nad ránem, snad přímo vzájemně něžně uhlazeni a uobjímáni, jsme pocítili, že je z nás někdo jiný. Moudřejší, přirozenější, očištěný, byť jsme se té noci stali důvěrně mužem a ženou zcela neplánovaně. Miro i Emi té noci konečně dospěli.

       

                        Když jsme opouštěli chatku, zářilo nad horizontem veliké slunce. Zamávala jsem mu, věděla jsem, že tu jsem naposledy. Miro mi na cestu dal do kabely hrozny téměř dozrálého vína, necítili jsme se jako hříšníci. Protože jsme jimi podle zákonů skutečného Života nebyli.  Nikomu se neublížilo, jen jsme se na chvíli vrátili tam, kde měla tenkrát začít naše společná cesta životem. Dva odbojníci, rebelové, si s osudem konečně vyrovnali účty. Udělali to nadmíru krásně a ve své podstatě i eticky.  Když jsme se u vlaku rozloučili letmým polibkem a stiskli pevně ruku, urychleně jsem nastoupila do vagonu a zůstala stát u dveří, nešla k oknu. Jako tenkrát, před desítkami let, jsem měla pocit, že udělám-li to, zkamením. Že už nedokážu odjet. Teprve, když jsem měla jistotu, že už je vlak z dosahu jeho očí, usadila jsem se k oknu a nechala stékat slzy. Jako dávná ozvěna mi duší zněla slova básně, jejíhož autora jsem si už nepamatovala. „Lesk mých očí neprozradí deštivé, mokré napětí. Nikdo se nedozví, že vzpomínám. To je to poslední, co zůstává po dechu, po krocích, které dozněly, po probuzení do čekajících dní, když noc pro štěstí nebyla dlouhá. Vzpomínky, složené do mozaiky, k jejímuž slepení chybí střípek lásky – ta mozaika je vše, co mám.“

***

                        

TOPlist