aktualizované: 02.03.2017 14:45:13 

S veselou mysľou na večné časy a nikdy inak!

L.Brožíková; Spomienková próza I.
Loading
Ďalšie podsekcie zobrazíte kliknutím na titulky v záhlaví stránky
Spomienková próza Ludmily B....
Internetová priateľka...

Internetová priateľka
(Exhavo)

1

    Moja vzácna internetová priateľka pani Ludmila Brožíková mi poslala slová zhudobneného diela českej autorskej dvojice Šíp – Uhlíř: Ani k stáru... Jeho obsah privedie do rezonancie vnútro iste každého báčika.

     S láskavým súhlasom autorky reprodukujem ukážku štýlu jej hutnej a citlivej spomienkovej prózy „Jsem celý z křídel...“ Na prosbu o súhlas s uverejnením mi pani L. Brožíková napísala: „...dnes, po přečtení s akcentem na všimnutí si toho, o čem jste se zmínil, jsem přikývla hlavou. Ano, je to výřez z obrazu tehdejší, poválečné doby, včetně těch nekonečně vyhlašovaných brigád na to či ono. Dokonce jsem se zasmála popisu pivem omámených mládenců, čůrajících za odsouzeníhodného nočního halekání, do městské kašny. Dnes by to hned prolítlo televizními šoty, bulvárním tiskem jako důkaz neúcty k uměleckému dílu a chuligánství. – Ano, internetová přátelství jsou přínosná (ne vždy, někdo se za ten internet pěkně schová a baví se).
  

 

Motto: Jsem celý z křídel, z rozpjatého peří - a v rovnováze hřímot hran a hudba...

                          Ano, tak jsem si představovala svůj příští život. Šly jsme do neznáma, ale ničeho jsem se nebála, mé srdce  bylo dychtivé a mysl odvážná, na svůj věk jsem už ledacoś  prožila. Když jsme se v Chodově u Karlových Varů ubytovaly v jedné místnosti v Nádražní ulici, věřily jsme, že snad už nás nic horšího, než co jsme měly za sebou, nemůže potkat. Během jediného dne přihlášení na národním výboru, vyřízení formalit s přijetím v inzerované porcelánce,  uložit ve dvou  skříních pár svršků a nastal běžný život. Matka nastoupila jako dělnice k přežahovým pecím, já, v bláhové představě uměleckého malování na porcelán, do malírny. Matčina práce byla chlapská rasovina, ale do party plné mužských, neodsunutých  Němců zapadla rychle, němčina, již se kdysi, jako dívka učila a kterou za války patřičně vybrousila, se teď náramně uplatnila. Moje představy o kyticích, žánrových obrázcích a krajinkách na džbánech, talířích či šperkovničkách vzaly za své hned první den. Realita byla víc než tvrdá - vysokánské štosy talířů, šálků a řady cukřenek, konvic a mís kolem každého malíře,  dlouhatánský stůl po délce celé dílny, u každého místa otáčecí židle, hromada různých štětců, spousta všelijakých flaštiček a šajba na centrování dekorovaného porcelánu. A všudypřítomná vůně terpentýnu a něčeho, co vonělo po hořkých mandlích -  tekutého zlata. Všechny stěny dílny byly zasklené do kovových čtverců až téměř ke stropu, zajišťující dostatek světla na práci a nad každým malířem ještě stahovačka, aby si mohl přisvítit. V zasklené kukani kancelář mistra s nejnutnějším vybavením, o patro níž vypalovací pece, kde  se tekutá hnědá barva měnila na blýskavé zlato a barva všech linek a zakončení  okrajů se teprve stávala nesmytelnou. Oddělení vládl  pan Vágner. Přísný,  náročný, svědomitý Čech, kterého sem zavál konec války odněkud z Teplic. Národnostně jsme byli v menšině, vzal si tak trochu nade mnou patronát. Pousmál se nad mým povzdechem, že jsem o své malířské práci měla jinou představu, zanedlouho věděl, že umím nejen německy, ale z jednoročního nástavbového kurzu po měšťance ovládám i těsnopis a psaní strojem, nechal si ukázat vysvědčení a vzal si mne do té své minikanceláře. Vedla jsem docházku, výkazy, dělala propočty výkonů, chystala podklady pro účtárnu. Měl velice příjemnou paní, už byli starší, bezdětní, když zjistil, že mi dechovka nic neříká, pozvali mne na operu do amfiteátru v Lokti. Byla jsem nadšená, takže vzali za samozřejmost, že jim budu dělat při těchto výletech společnost. Tehdy tam žádné autobusy s návštěvníky nezajížděly, šlo se hezky tam i zpátky mnoho kilometrů pěšky přes Nové Sedlo, ale za čas se k nim přidala další manželská dvojice a už nám bylo při zpáteční cestě kolem hřbitova veseleji. Pak Vágnera napadlo požádat  vedení  továrny o  přistavení  náklaďáku, jistě by se sešlo víc lidí,  nebude-li se muset šlapat pěšky, vedení usoudilo, že by pro zaměstnance mělo něco udělat a auto s řidičem povolilo. Stáli jsme na korbě náklaďáku našlapáni - zájemců bylo kupodivu dost, ale stačilo, aby šofér musel vzít nějakou zatáčku ostřeji nebo škrtnul ve tmě o patník podél cesty a popadali jsme všichni na zem jako shnilé hrušky. Pak někoho napadlo, že by nám to cestování za kulturou mohli přece jen malinko zpříjemnit. V pátek po skončení směny natloukli na bočnice  náklaďáku  neohoblovaná prkna, k nim  provazem  přivázali různé židle  -  a parádně jsme seděli. Odpadlo vyválení se ve zbytcích uhlí či kaolinu,.

Na sedadla přírodního hlediště jsme usedali čistí. Ale párkrát trvalo představení déle, řidiči se už nechtělo v noci po pozdním návratu odmontovávat židle a v pondělí ráno se strhl křik, že nemohou jet pro materiál na nádraží, když se dělá pohodlíčko jankům, co jezdí za „vrzaninami“ do horoucích pekel. Takže zase hezky po svých, ale byla to dlouho jediná kultura, která se nám zamlouvala, zvykli jsme si. Mistr mi časem dovolil, abych zůstala v práci když pracoval na svých výkazech a mohla jsem usednout k šajbě, barvám, štětcům. Z té doby je talíř, vzadu s věnováním mé mamince, zobrazující růži a snad dodnes visící v kuchyni ve Frýdlantu, porcelánový obrázek s mořskou, rozbouřenou hladinou a plachetnicí, kterou jsem nemohla ale nechat vypálit, tak vysoká vrstva barev by se v peci odloupla a já to malovala přímo pastózně, jako olejovými barvami, šlo mi o projev, ne o zachování na věčné časy,  který snad jednou zůstane na památku mé vnučce Haničce, také jsem ho odvezla  k Ivovi do pokoje k jiným miniaturám. Se stejnou představou jako já, umělecké malování, se do malírny dostal Bulhar, jmenoval se Titirinov,  krásně kreslil a byl výborným portrétistou. I mne jednou  zpodobnil. Obrázek mám dodnes. 

                               Občas jsem se vydala v neděli odpoledne do Karlových Varů. Kousek nad poštou visel na domovních dveřích nápis, že advokátní kancelář v patře hledá koncipientku, uvedli požadavky. Zkusila jsem to o několik dnů později a byli ochotni mne přijmout. Když jsem se o myšlence na odchod zmínila panu Vágnerovi, zavrtěl hlavou. To ne, kam budete  komplikovaně  jezdit, paní Wiesnerová z osobního se konečně dočkala, čekají rodinu, zmíním se řediteli. A už jsem tam seděla, bylo nutno mne zapracovat. Tehdy jsem přišla na to, že mi mimořádně funguje paměť. Zanedlouho mi stačilo, aby přišel někdo z dělníků něco vyřídit a podruhé jsem už věděla, na které dílně a co tam dělá, ale především si pamatovala jeho jméno a často i narození. Stal se mi z toho koníček. Procházela jsem kartotéku, zásuvku po zásuvce, namátkou sáhla tam či onam a zopakovávala si při zavřených očích, kdy ten člověk spatřil světlo světa. Výborná paměť se osvědčila jak na divadle, tak při recitacích.  Pak se mi taky moc líbilo, když jsem musela něco s někým vyřídit, nezavolat si ho továrním rozhlasem do osobního, ale zajít za ním osobně na dílnu a nassávat  krásnou, mokrou vůni syrového porcelánu. Takové kalolisy nebo točírna či sádrovna mi voněly, mimo samozřejmě malírny, ze všeho nejvíc. Ale bez zvláštní vůně nebyla ani expedice, kde se do dřevité vlny balily zásilky, jdoucí mnohdy až za moře. Nejen to navlhlé dřevo, rozřezané na uzounké nudličky, ale i kotouče lepících pásek,  kterými se obalovaly série talířů, hrnků a dalších kusů, jdoucích na běžný trh. Zvláštní pach klihu  se míchal ve vzduchu s dřevitou vlnou, místnost byla plná prachu, hned toho byly plné oči, ústa i nos, ale mně se to moc líbilo.

                               V kanceláři byla výborná parta mladých lidí, jediný starý muž byl pokladník, pan Bláha. Pamatoval lepší časy, pracoval kdysi v bance v Praze, ale pak se mu nějak zašmodrchal život a on začal hrát karty. Samozřejmě hazardně. Dlouho se to nevědělo. Žil  sám, tak všichni mysleli, že se schází partička starých panů a při mariáši si vykouří viržinko a vypijí svou dvojku vínečka a hrají o haléře, jen tak, pro zábavu. Věděl o mé slabosti pro výtvarné umění, a tak mi jednou nabídl ke koupi obraz. Byl to akvarel, stará stodola někde za humny, autorem byl akademický malíř. Chtěl za něj jakousi směšnou částku. Samozřejmě jsem ho koupila. Pak nabídl bibliofilské vydání vzpomínek akademického malíře J.Alexe s rytinami,  číslovaný exemplář, a příště i jeho obrázek malého cikáněte před plachtovým žebřiňákem s vyhublým koníkem. Zase jsem to koupila. A zanedlouho kolorovanou kresbu hlavy Aloise Jiráska. Opět to bylo moje - věděl, že toužím po krásných věcech a tuctové šmejdy v obchodech mne nelákají. Ještě když jsem pracovala v malírně, dělal se veliký soubor pro  zákazníka, který přesně stanovil, co a jak bude uděláno. Ozvaly se rodové geny po babičce Veronice, která vedla bohatý dům, blahobytnou domácnost, schraňovala cennosti, krásné věci. Zaujalo mne to, bylo mi tehdy něco kolem sedmnácti let, vlastně ještě žabec, ale  nechala jsem si do výbavy udělat jídelní, kávový a čajový servis pro dvanáct osob, ke všemu navíc  po rezervních mísách, talířích, pamětliva toho, že se časem dekory mění a pak se už těžko nechávají chybějící kusy dodělávat. Vybrala jsem široký purpurový pás a na to z malých čtverečků v razítku decentní, moderní, nadčasový zlatý dekor.  Pak, když už jsem byla na osobním, nastoupil po absolvování keramické školy ve Varech Pepík Sviták. Měl  hlavu plnou novinek, zkoušel nové glazury, pracoval i s uranovou rudou, vymýšlel barevné pásy glazury v bílém porcelánovém střepu, co chvíli přinesl něco ukázat. Byl obdařen velkou fantazií, už nevím, kde zůstaly všechny ty moje avantgardní vázy s krystalickou  glazurou, zato vím, že všechny popelníky, které zpracoval ve všech nových modifikacích jako umělecký doplněk, odtahal Brožík do starožitnictví ve Varech, když jsme začali šetřit na auto  a na ty poslední úložky vinkulovaného vkladu strašně spěchal. Nepovažoval za vhodné se mne na to odnášení mé výbavy vůbec zeptat. Společně s nimi tam odnesl i čajový purpurový servis ze vzpomínaného souboru, samozřejmě tím snížil cenu  toho rozsáhlého celku,  na své tři kousky broušeného skla, které jsme dostali od jeho svatebních hostů, nesáhl, odnášel jen moji výbavu. Stejný osud v té době stihl i moji moderně pojatou, ručně rytou výbavovou likérovou soupravu s žolíkovými kartami z olovnatého křišťálu a cenné historické figurky ze slavkovské porcelánky, které jsem si přivezla z jedné kontrolní cesty do Horního Slavkova. Když jsme se rozváděli, své  dvě broušené misky a  jeden košíček, si samozřejmě vzal, byly přece jeho. Moje věci, mající nejen uměleckou hodnotu, padly na oltář auta. A už mi je nikdy nenahradil, ač měly postupně skončit jako rodinné stříbro u mých synů.

                               Ale zpět k Bláhovi - opustila ho Štěstěna, prohrával postupně i své zařízení v bytě,  sáhl na služební peníze. Pak na svůj život. Když ho v prázdném bytě našli, neměl na sobě už ani košili, zpod saka čouhal  naškrobený límec na gumičce kolem krku a na  tkaničkách ke šlím přivázané tuhé manžety. Vedoucím kanceláře byl starý Baťovec, pan Vlk. Uměla jsem psát na stroji, ale s formulací dopisů to bylo horší. Strohá, úřední, jaksi neosobní, odtažitá mluva mi nešla. Když si mne jako sekretářku k sobě vytáhl starý pan Hladký, ředitel s úžasným  přístupem k lidem, většinou mi jen nadiktoval v kostce, o co se jedná, ostatní nechával na mně. Jednou mi tak přes rameno nakoukl  Baťou vycepovaný úředník Vlk a povídá  „Ale, Lídy, tohle se přece nelíbí jistě ani Vám, podíváme se na to párkrát spolu, hlavu máte dobrou, ale chce to praxi, cvik.”  Tak jako kdysi paní učitelce Vodákové, i jemu vděčím za mnoho. Ukázali mi cestu. Nedovolili mi spokojit se s průměrem. V kanceláři pracovali jako účetní dva „hradečtí votroci,” Ríša Linka, chodící neustále oblečený do americké uniformy. Lodičku, frajersky nasazovanou na přirezlé vlasy pěkně na stranu, odkládal jen v místnosti,  Mirek Slavíček, tichý, usměvavý mládenec s dolíčky ve tvářích a pečlivě učesanými kaštanovými vlnitými vlasy, a další účetní, fanfarón a sukničkář Ota Lanc, seriózní úředník pan Procházka, který si vzal malou, šikmookou Rusku z jedné asijské republiky, jmenovala se  Taisa, a nerozlučná dvojice zamilovaných Moraváků  - Évi a Tonda Bruštíkovi. Co chvíli přiběhl Lanc s nějakou brigádou, byl jako uragán, „všichni jdou povinně, výmluvy se nepřijímají, omlouvá jen vlastní funus.“ Jednou ztropil společně s Jirkou Prášilem, mistrem v točírně a dalším mládencem, Milanem Zevlem, mistrem ze zalévárny, pohoršení, když v noci čůrali za mohutného halekání, v rozverné náladě, do  kašny na náměstí... To byl celý on. Když  občas něco přehnal, prohrábl si prsty svého narezlého „baryka”, jak říkal svým kučerám a řekl „no, tak popojedeme, ne?” Byl to nezkrotný samorost. V té době ještě žil pokladník Bláha, byl to náš firemní veršotepec, když bylo po nějaké brigádě, hned druhý den visela básnička na dveřích, kde pěkně každého vykreslil, co a jak se kdo měl k práci. Lanc byl milovník snad všech pěkných žen, co chvíli se někde zapomněl, ale svou Dobřičku, zdravotní sestřičku, nechtěl ztratit, tu miloval. Měla jinou představu o lásce, bydlela ve Varech, ale občas se k ní nějaký jeho průšvih přece jen donesl  a tak když mu bylo ouzko a Damoklův meč se nad ním divoce a nebezpečně houpal, ptal se, zda nepotřebuji něco vyřídit na pracovním úřadě ve Varech, mohla bych zajít nahoru na Vyhlídku do zahradnictví a ve sklenících vybrat tu nekrásnější kamélii pro jeho rozzlobenou  milou. I když jsem cestu neměla, nenechal nic náhodě, řekl Ríšovi Linků, ať nastartuje motorku, mne posadil za něj a vyslal nás do Varů načerno. Nakonec jeho nátlaku podlehla, vzali se, ale manželství skončilo rozvodem, Ota byl nejen nezkrotný sukničkář, ale i nezodpovědný fanfarón, rád se napil a i trpělivost jeho milé ženy měla své meze. S druhým hradečákem, Mirkem Slavíčkem, jsem často vzpomínala na své cesty za nákupy do hradeckého ASA v čase války. Nebyla to žádná legrace, několikrát náš vlak mezi Hradcem a Jaroměří napadli kotláři, letící snad centimetry nad stropem železničních vagonů, strojvůdci brzdili, až se kolem okének míhaly dlouhé jiskry a my měli srdce až v krku, zda z náletu vyvázneme živí. Byl to pro mne čas rozkoukávání, oťukávání a poznávání - a byl to krásný čas.  Už nikdy jsem pak nepoznala takovou soudržnost, otevřené vztahy. Krásný, nenapodobitelný a neopakovatelný čas mládí.

***

Z Kanady od bývalej (dnes externej a už vydatej) členky literárneho klubu LITERA 2 v B. Bystrici, od Zuzky, som dostal audiovizuálny súbor „Tuleni.pps (772 kB)“. Je to protest, proti neuvážene intenzívněnu lovu mláďat tuleňov. Šokujúci obsah vyvolal naše odsúdenie a u pani L. Brožíkovej aj spomienku na jej každoročnú pomoc drozdím párikom. V e-maile napísala: „Rok co rok se mi na balkoně uhnízdí párek kosů, někdy vyvedou mladé i dvakrát. Kyž se to poprvé stalo, volala jsem na magistrát-odbor životního prostředí, aby mi dali telefon na ochránce přírody, potřebuji vědět, zda v době hnízdění mohu chodit na balkon věšet prádlo, zda je mohu přikrmovat a čím.Bezradně mi sdělili, ať zaolám asi za dvě hodiny, pokusí se mi to zjisit, když jsem to nenašla ve Zlatých stránkách!!!!!! Tak jsem se zařídila podle svého, uvařím natvrdo vajíčka, nastrouhám, koupím nastrouhaný tvrdý sýr, piškoty, a když samice či samec odlétnou na chvilku pro mouchy či žížaly, (jsou to sexuální maniaci a místo obvyklých tří mláďat mají každoročně pět a těch pět věčně hladových krků nestačí uživit) honem to naskládám do mističek, uložených vedle hnízda, přidám vodu, zabezpečením proti převrhnutí a celou tu dobu pěti týdnů prostě suším prádlo nepohodlně a dlouho v koupelně. Navíc se většina lidí z domu vzdává v době jejich hnízdění jízdy výtahem a chodí pěšky, aby se mohli zastavit u okna a mezi květinami se potěšit tou drobotinou i starostlivými rodiči. V Praze je Ústav pro matku a díte v Podolí, moji mladí liberečtí to nazvali Karlovarské Podolí pro kosí matky. Kosi jsou asi estéti, udělají si vždy hnízdo v truhlíku mezi květinami.“

 

***

ANI K STÁRU..

Mám ploché nohy po tetě
a fantazii po svém strýci.
Už dlouho šlapu po světě
a nevím, co mám o něm říci.

Kdysi jsem sníval o Nilu
a pak se plavil po Vltavě.
Já věřil spoustě omylů
a dodnes nemám jasno v hlavě,
nemám jasno v hlavě.

Ani k stáru ani k stáru ani k stáru
nemám o životě páru, nemám páru,
třebaže jsem dosti sečtělý, sečtělý.
Až mi tváře zcela zblednou, zcela zblednou,
dal bych si ho ještě jednou, ještě jednou.
Třeba s vámi, třeba s vámi, chcete-li. 

Už dlouho šlapu po světě
a čekám, co se ještě stane.
Mám pořád duši dítěte
a říkají mi starý pane.
Já citově jsem založen,
při smutných filmech slzy roním.
A měl jsem taky málo žen,

teď už to asi nedohoním,

už to nedohoním.

***

Internetová priateľka 2...

Internetová priateľka 2

      Prvým poznávacím znamením, ktoré umožnilo naše stretnutie cez internet bola amatérska tvorba spomienkovej prózy. Táto záľuba, možno skôr vnútorná potreba, vyviera v nás z podobných zážitkov a pravdepodobne sleduje rovnaký cieľ.

   Pani Ludmilka Brožíková žije v Karlových Varoch, ďalej ako som predpokladal, no tým väčším prekvapením bolo zistenie, že sa narodila na Slovensko – Moravskom pomedzí, na našej strane, v obci pod Kýčerou (884 m). Presvedčte sa sami, v nasledujúcom úryvku z jej cennej prózy:

exhavo

­­   Motto: Jen málokdo unese celou pravdu o svých milovaných.

(Rochefoucauld)

Ludmila Brožíková

PUTOVÁNÍ ZA TYMIANEM

2

           Jak se připozdívá a v dlouhých zimních dnech a večerech se vynořují vzpomínky, slova, útržky prožitků a vůbec, jako ve zpomaleném filmu, celý můj dosavadní život, cítím stále naléhavěji potřebu udělat dlouhou, otevřenou zpověď pro své syny. Celý život jsem se snažila, aby to, čím já procházím, jejich životy  ovlivnilo opravdu jen v nezbytné míře. Tak se stalo, že jsem pro ně - v mnoha situacích a životních etapách - možná cizincem. Najdou-li čas a především sílu podívat se se mnou zpět proti toku času, možná ledacoś dodatečně pochopí, možná jim pomůže najít to, co hledám touhle výpovědí i já - své místo v posloupnosti rodu a vnitřní klid.  Já sama, díky všemu, co ovlivnil můj otec a můj muž, se cítím vytržena z té krásné sounáležitosti, kterou nacházím v románech z Anglie, u severských národů, i starých rodinách v mé vlasti. To, že někam  patřím, že mne formovaly rodinné zvyky, tradice, historie rodu, vzájemná láska a pochopení, pevné zázemí, zděděné schopnosti a talenty, bytostně  vnímané osudy s návazností na život můj a mých blízkých. Toužím po pevné rodinné pospolitosti, nerozdělené na dva tábory. Miluji zfilmované  romány Rosamundy Pilcherové. Ne pro jejich happy-endové, sladkobolné příběhy. Miluji v nich především záběry na zahrady, založené předky jejích hrdinů, staré kamenné domy s jejich neokoukanou architekturou, krásný nábytek, v němž se rodily, žily i umíraly celé generace rodu, celý ten nezaměnitelný rukopis  životního stylu,  sounáležitost, pro kterou se - byť žijí dlouhá léta ve světě, vzdáleni stovky kilometrů - vracejí naprosto samozřejmě domů, aniž by museli vysvětlovat, proč ne častěji, proč až teď. A domov je vždycky přijme do své náruče. Schraňuji výstřižky z článků, v nichž lidé popisují své zážitky z mládí a k prožitkům se vracejí jako ke své kolébce - je to jejich jistota, že tam byl skutečný domov, že je měli jejich blízcí rádi, aniž se o tom denně pateticky hovořilo. Prostě to lidé, vyrostlí v takto pevných rodinách, cítí. Donekonečna se vracím ke knížce Jindřišky Smetanové „Ustláno na růžích a pod nebesy”. Tam taková rodinná jistota byla. Spisovatelka ji měla zarostlou pod kůží, z ní se odvíjel její pohled na okolní svět.  A když už žila svůj vlastní život, řešila situace tak, jak se řešívaly v její původní rodině, kontinuita trvala dál. Když zjistila, že životní partner není schopen s tou návazností splynout, rozešli se. I mně se to kdysi, při cestě na dovolenou do tehdejší NDR, stalo. Postihly nás mnohem závažnější situace, hned v samém začátku  manželství se stalo něco neodpustitelného, něco, na co se prostě nedalo  zapomenout a co od samého začátku ve svých důsledcích způsobilo rozpad svazku, a přesto tento zážitek byl jako světlo blesku. V té chvíli jsem věděla, že se sešly dvě neslučitelné povahy. Že už spolu  půjdeme kus cesty jen proto, že tu jsou děti. Náš pohled na svět byl ve všem tak odlišný, že se nikdy nemohl sejít ve stejném bodě.

                               Narodila jsem se  na moravsko-slovenském pomezí, v pohoří smavých Javorníků. Tak blízko bylo do obou regionů, že mládenci a děvčice z obou stran „čáry” chodili tancovat do vyhlášených vesnic. Tam také zhusta nacházeli své budoucí muže a ženy, přinášeli do starých, vyčerpaných rodů novou krev.  Smíšených manželství nebylo právě málo. Přesto tam kvetl až hysterický nacionalismus. V mém rodišti bylo dost bohatých rodin, protože na začátku století přišla i sem  silná vlna emigrace do Ameriky. Většina se za mořem dobře uchytila. Mnozí se tam stali váženými občany, hodně z nich zbohatlo. Menší část vesnice, ta opravdu chudá, nečekala, až „Pánbožko” udělá zázrak a vydala se také do světa. Časem se místní drotári stali uznávanými zachránci děravých hrnců a puklých zadělávacích mís i mléčných kameninových krajáčů. Nebyli to ladasjací dráteníci, rovnianský a dlhopolský drotár, to byla brzy uznávaná profese po celé Evropě i v dalekém Rusku. Když mi bylo kolem padesáti let, chystala jsem v lázeňském ústavu výstavu o jarních zvycích a velikonočních kraslicích, jejich zdobení, historii. A čirou náhodou jsem objevila v nějakém časopise článek s barevnou fotografií, který o vzniku drátenického řemesla v Rovném psal. Za nějaký čas proběhl na toto téma - tehdy ještě československou  televizí - i dokumentární pořad. Jinde jsem objevila informaci, že se dráteníci sdružovali a zakládali na různých částech světa dobře prosperující družstva i továrny, které svým, už strojním zařízením, umožnily rozšiřovat širokou škálu výrobků. Už nešlo jen o spravování nádobí, dělalo se tam kuchyňské náčiní a posléze i moderní bytové doplňky, malá výtvarná dílka ze stříbrných a zlacených drátků. Neobvyklá technika lidové tvořivosti  mne lákala zvědět o těch poutnících světem něco více. Už i proto, že v článku byly zmíněny jako kolébka tohoto řemesla dvě obce, jež měly něco společného s mým rodištěm - Velké Rovné a nedaleké Dlhé Pole. Až asi po deseti letech jsem někde při listování časopisy objevila periodikum, nazvané UM. I to koupené číslo se dost dopodrobna zabývalo pro mne dosud neobjasněným tématem. Lépe jsem pochopila těžký život statečných ženiček jež zůstávaly doma a staraly se o většinou početné rodiny. Věřím na génia loci, který předává svým obyvatelům některá specifika. Jsou místa, kde se rodí usilovní, cílevědomí lidé a místa, kde čekají, až co spadne do líného klína z nebes. Už to zámořské vystěhovalectví naznačovalo, že se tu rodí převážně pracovití, hrdí lidé. V době, kdy muži obcházeli za každodenním chlebem svět, staraly se ty pracovité ženy o dřevěná stavení, kravičku, kousíček pole, slepičku. A po každém návratu muže přibývající počet dětí.

                              Rovnianský kroj nebyl barevný - na to to byl příliš chudý kraj, ale ženy ho nikdy nesvlékly, byl součástí jejich každodenního života. Nezbytný černý šátek na hlavě, několik nařasených spodních bílých sukní, vrstvených na sebe, jupička i ta svrchní sukně také černé, kožené šněrovací krpce na nohou. V plátěné loktuši se nosilo jak seno, tak čerstvě pokosená tráva, vojtěška ale i soušky a oloupaná stromová kůra na topení z lesa. Když se nesl žencům či vypomáhajícím podomkům na pole „olovrant” (odpolední svačina),  skrývaly loktuše velice chutné zelné  placky  „kapustňáky”  které ženičky pekly v peci, když po dopečení chleba sálalo už jen potřebné teplo. Nechyběl kousek slaninky, někdy chléb s kouskem másla či tvarohu, když kravička dala mléka víc, než stačilo jen pro rodinu domkáře. Kdo měl i ovečku, zapíjelo se žinčicou. V téměř každé předsíni stála díž na výrobu másla a popíjení toho, co zbylo po stloukání, byla opravdová lahůdka. V rodinách se velice šetřilo. Co šlo z doma vypěstovaného oželet, odneslo se do nedaleké Velké Bytče na trh. Návraty mužů byly nepravidelné, ať už živili rodinu drotárstvem, nebo pracovali v nedaleké Ostravě v hutích a železárnách. Vesnice měla svá nepsaná, ale striktně dodržovaná společenská pravidla. Ti nejbohatší, nejváženější z vesnice bydleli na protáhlém náměstí, poblíž kostela a fary. Ani ve stánku božím nebylo možno usednout, jak člověk přišel. I Bůh, který prý miluje všechny své ovečky stejně, dovolil, aby  místní honorace měla svá  stabilní místa poblíž oltáře a kazatelny i křtitelnice.

                            Matčina rodina patřila mezi vyvolené. Její tatínek odjel brzy po svatbě za  příbuznými do Ameriky. Všem se dobře dařilo, pozvali tedy i jeho, aby ukázal, co dokáže. Byli rozeseti po celých Státech, on zůstal se strýcovou rodinou v Novém Orleánsu  ve státě Illinois. Brzy  vlastnil zlatnictví. Zbohatlí farmáři vybavovali své výstavné domy atributy  bohatství a tak šly na odbyt nejen šperky, ale i celé sady jídelních zlatých a stříbrných příborů, stolní nádobí, konvice, cukřenky, mísy, podnosy, šperkovničky, mnohoramenné svícny. Dodnes mi zůstala památka - stříbrná vidlička s vyraženými iniciálami zámořského výrobce WM. Rogers a Son AA a kávová lžička ze stejného kovu.  Moje babička za mužem jezdila sama, aby nepřišel delším odjezdem do vlasti o zaběhané zákazníky. Když dospěli oba chlapci, Jozef a Alois, vzala je s sebou a už tam zůstali, obchod jen kvetl a rodina přece jen majetek lépe ohlídá. Téměř po každé její cestě za manželem přijela s outěžkem. Porodila svému muži dva chlapce a čtyři děvčátka. Dlužno říci, že jí jiný stav svědčil. Na fotografii, kde sedí uprostřed svých šesti dětí, má jemné, oduševnělé rysy a z celé bytosti dýchá vnitřní vyrovnanost. Zároveň s jejím návratem se s ní vždy do Rovného přivážely bedny mnoha krásných věcí z nového světa za mořem, peníze ukládaly do nově kupovaných polí, luk a lesů. A poctivě dělily mezi jednotlivé členy rodiny, jak o tom vypovídají zápisy z pozemkových knih.  Děti vyrůstaly v naprostém blahobytu, vychovávala je moudrá  žena, na níž ležely všechny starosti velké rodiny, prosperujícího  majetku. Všechna čtyři děvčata vedla tak, aby se i ony jednou mohly ujmout spravování velkého domu. Učily se jazyky, chodily do kurzů  vaření. Jedna z nich, Ludmila, po níž a kmotře, jmenovkyni,  mám jméno i já, se odmalička lišila od svých vrstevníků. Rychle chápala, snadno se učila, měla mnoho neobvyklých zájmů. Zatímco ostatní si hráli, ona vyrážela do přírody a vracela se s kamínky, větvičkami, květinami, a ty pak doma studovala. Když byla větší, objednávala si knihy o všem možném, bavilo ji malování, krásně vyšívala, hrála na harmonium, výborně zpívala.  Místní sudičky od jejích dětských let říkaly, že brzy umře, tolik nad své okolí vyniká, že tělo nemůže unést tak bohatou duši. Bohužel, věštba se vyplnila. Smrt zastihla i další sestřičku dřív než dospěla a ani třetí sestra se nevyhnula studené náruči. Ta zemřela brzy po porodu svého druhého synka. Z jejího, prý velmi harmonického manželství, se narodili dva chlapci - Jozef a Richard-Stanislav Kochovi. Takže najednou zůstala moje matka  v domě sama, nepřipravená na nečekaně tvrdý náraz.

***

Ludmila Lukášová

3

Příliš váhavý střelec
                                 Pokud moje paměť sahá, neuvědomuji si, že by mne skoro pořád nepotkávaly neobvyklé příběhy. Jako bych je přitahovala zvlášť silným magnetem. Někdy z toho byl malér až na půdu, jak se lidově říká, když to opravdu stojí za to, jindy se ze setkání vyklubal nezapomenutelný děj, který ani dlouhá desetiletí nemohou nové události vymazat. Právě tenhle je jedním z nich a na jeho rozuzlení jsem si musela hodně dlouho počkat. Tím spíš mně téměř vyrazil dech.
                                    Moje manželství bylo všechno, jen ne svazek dvou zodpovědných lidí. Když nestravitelnosti a stálé lapsusy překročily hranice únosnosti, požádala jsem potřetí za dvacet let jeho trvání o rozvod. Podle doktorů snad v poslední vteřině, zdraví se poroučelo, provokováno tolik roků  neúměrným stressem. První, co moje lékařka udělala, bylo, že mne vyslala na léčení se slinivkou břišní. Podstoupila jsem léčbu doma, Vary jsou na tyhle záležitosti jako dělané, cokoliv budu eventuelně pro pobyt  potřebovat, mám po ruce. Vešla jsem do přiděleného pokoje a tam už vybalovala své kufry -  moje téměř dvojnice. Zadívaly jsme se na sebe s rarášky v očích – a rozesmály se. Potkaly se dvě doživotní přítelkyně, každé další lázně jsme si časově přizpůsobily tak, abychom byly spolu nejen po ten čas, ale využila jsem svých známých, abychom i spolu bydlely. Lidé si nás téměř pletli, ptali se, zda jsme sestry.

                                    Jarmila pracovala na ředitelství Státních lesů, nosila v práci a na hony mysliveckou uniformu, uměla střílet, milovala stejně jako já přírodu, podnikaly jsme dlouhé výšlapy po okolních stráních, lesích, pamětihodnostech. Při jednom návratu nás zastihla už v městě doslova průtrž mračen. Jen tak, tak jsme doběhly do první kavárny. Netrvalo dlouho  a k nám si přisedli dva východní Němci. Neodbytně se snažili navázat známost, byli dotěrní. Začala jsem se zoufale rozhlížet po obsazených boxech, jestli tam není někdo z „mých“ pacientů, kdo by nás zachránil. Nenašla, takže jsme urychleně opustily místo našich častých posezení nad dobrou kávou a nedostižnými zákusky. Rozkládaly jsme u východu naše skládací deštníky, když nás oslovili dva muži, zda nepotřebujeme pomoc. Jeden z nich, krásný černovlasý, urostlý muž, kterého jsem při tom hledání záchrany zaznamenala, se zeptal, mohou-li pomoci, všimli si těch dvou Sasíků, ale neodvážili se zakročit, nevěda, zda nepatří k nám a jde jen o momentální výměnu názorů. Slovo dalo slovo, představili se, shodou okolností patřili k pacientům „mého“ pracovního ústavu, zeptali se, zda chodíme na vyhlášený štrůdl či pstruhy nahoru do lesní restaurace Linhart. Ano, zítra to máme v plánu. Neřekli nic, ale druhý den se náhle vynořili z postranní stezky. Byli příjemní, přirození, nevnucovali se, jeden z nich co chvíli odběhl do stráňky aby přinesl sameťáčka, lišku či klouzka, růžovku. Můj košík byl za chvíli plný. To už jsme o sobě věděli, že  jsou oba nimrodi ze záliby, pracovali spolu na ministerstvu a znali se řadu let, vždy jezdili do lázní, stejně jako já s Jarmilou, společně. Stal se z nás v jejich profesní terminologii „výsadek.“ Všichni za jednoho, jeden za všechny. Parta lidí se společnými zájmy, dodržující nepsaná pravidla takových setkávání. Jarmila jim brzy svěřila, že jsem v těžké situaci, protože mi bývalý manžel přestal platit na dva vysokoškoláky výživné, vybrakoval důkladně byt, vybral vkladní knížky, k nimž jsem neznala hesla. Je i hodně ouvej. Od té chvíle se stali všichni tři mými celoročními Ježíšky a Mikuláši. Zjistili, že dělám ráda svíčkovou, někde na půli cesty mezi Prahou a Vary objevili alej jedlých jeřabin – a už byly dva plné koše u mne doma. Celou neděli jsme věnovali jejich zavařování, totéž se dělo s nekonečnými koši hub, jablek zavařených na štrůdl, hrušek, nasušených jako křížaly. „Takoví dva kluci něco spořádají, musíme Ti nadělat zásobu. Víš, jak to praktikovali Karafiátovi Broučci se zásobami na dlouho zimu.“ Nadešel den mých pětačtyřicátin. Vzali si do to režie, Jarmila mlčela jako hrob. Dárky už měli nakoupené, ale chtěli vědět, jestli bych si něco extra přála. Ano, moc jsem toužila po pravém, lístkovém, máslovém, taženém štrůdlu. Na slovo tažený jsem kladla zvláštní důraz. Před odchodem na společnou slavnostní večeři mi volala recepční, že musím dolů, návštěvu na pokoj nesmí pustit. Dole, jako dva novoroční králové, stáli Jaroslav s Karlem, a v ruce třímali tak dlouhou a širokou krabici, že se nevešla ani mezi vstupní dveře, museli ji prostrčit na štorc. Odkryli víko a recepční i ostatní pacienti v hale údivem jen vydechli. V krabici byl tažený štrůdl, voněl vším, co k němu patří, a co bylo nejzajímavější – bylo z něj vytvořeno moje jméno – LUĎA.  Dodnes jsem nepochopila, jak se to cukráři podařilo nepolámané dostat z trouby a přenést do krabice, písmena L a Ď byla vysoká téměř půl metru. Nemusela jsem se ptát, zda byl opravdu při přípravě tažený, oba se s vypjatým hrudníkem pochlubili, že ta druhá spodní krabice bránila prodření dna, protože ten štrůdl opravdu táhli kolem kolonády a budili u kolemjdoucích úplné salvy smíchu. „Chtělas ho taženej? Tak ho takovej máš. V tažení po asfaltu jsme se oba vystřídali, máme stejné zásluhy.“ Byla jsem překvapením zcela mimo, jen jsem náhle cítila, že zatímco ukrajuji kousky pro recepční a přihlížející pacienty, tečou mi po tvářích slzy vděku a štěstí. Tolik upřímné snahy udělat někoho šťastným, mne zcela odrovnalo.

                                    Takových příhod bylo mnoho, ale tuhle jsem musela zmínit, aby bylo lépe pochopeno, co následovalo v dalších letech. Karel měl doma velmi těžce nemocnou ženu a jediného syna. Jaroslav byl silný kuřák, nedal na naše domluvy a varování,  „opustily“ ho nohy a asi po třech letech náhle zemřel. Výsadek se ale nerozpadl. Spíš se utužil. Oba, Karel i Jarmila, se mi snažili pomáhat jak to jen šlo. Když se oba synové nemohli na začátku příběhu kvůli otci (byl pro špatné manželské soužití a opakované majetkové delikty propuštěn z učitelských služeb) dostat na vejšku, vzburcoval Karel všechny možné veličiny z okruhu svých známých, svým jménem se za nás zaručil, pomáhal shánět pro syna studujícího v Praze, bydlení, protože při pozdním povolení studia už nebylo místo na koleji. Kdykoliv jsem jela služebně do Prahy a zavolala, že někam skočíme na kafe, přitáhl balík zvěřiny, nedostatkových banánů či mandarinek, abych ušetřila peníze na nutnější výdaje. Už byl v důchodu, když umřela jeho paní. Zůstala po ní stará maminka, vzal si ji na starost a dosloužil i jí k smrti. Obětavec, jakých je málo. Člověk s otevřeným srdcem, přímý, poctivý chlap. Úžasný kamarád, přítel, pomocník, záštita. Naprosto nezištný, za všech okolností, jako muž k ženě, korektní. Cítila jsem, že má ke mně trochu jiný vztah než k Jarmile, ale přičítala jsem to k našim rodovým znamením. Já, Váha, byla přitahována jeho vzdušným, variabilním myšlením, i merkurovským rozumem, jímž se pyšní Blíženci. Vycítila to i moje přítelkyně a jednou nadhodila „Luďko, jsi sama, Karel už taky, co kdybyste to dali dohromady? Nosil by Tě na rukou, vynahradil by Ti všechno, čím špatným jsi musela projít.“ V tu chvíli jsem zapojila do přemýšlení rozum. A s jeho pomocí bylo rozhodnutí na světě, co by luskl prsty. Nejsem „na prodej“, byť tohle přirovnání kulhalo na obě nohy, už jsem popsala jeho obětavost.

                                   Ano, všechno, co Jarmila  uváděla jako přednosti, jsem uznávala. Přemýšlela prakticky, možná podvědomě  atavisticky, žena si většinou vybírá svého partnera podle schopnosti zabezpečit děti, rodinu, být jí záštitou. Přála mi z duše jen to dobré, a Karlova starostlivost by to naplnila. Ale já už byla v té době přes dvacet let sama, mohla se věnovat svým koníčkům, milované práci, a to především: tento muž by mne - paradoxně - usurpoval svou starostlivostí, ovlivňoval moje rozhodnutí, jsa zvyklý doma všechno řídit vedle té nemocné ženy podle svého, ne, to by nedělalo dobrotu. Jeden chomout jsem s obtížemi stáhla z krku, do druhého, byť pozlaceného, bych se měla nerozumně vsoukat? Už jsme byli oba v důchodu, když mne pozval na neomezeně dlouhý pobyt k sobě do Prahy. V tu chvíli jsme zpanikařila. To není společné kamarádské odpoledne na Petříně či procházka uličkami staré Prahy - měl by dost času mne postupně zpracovávat - ne. Jednou provždy a jednoznačně NE. Nikdy mu za vše, co pro mne a kluky udělal, nepřestanu být vděčná, nikdy bych mu to nemohla nahradit - a on by nějakou materiální náhradu nepřijal - ale platit svojí těžce vydobytou svobodou prostě nemohu.

                                   Loňské Vánoce mi došel místo obvyklého přání dopis. Jako většina mužů nerad psal, už ty dva archy v obálce napovídaly, že se něco neobvyklého děje. Ano, teprve teď, naprosto otevřeně mi svěřil, že mne celá ta dlouhá léta skutečně miloval,  věřil, že se naše cesty jednou sejdou a život dožijeme spolu. A protože v našem věku už člověk nikdy neví co přinese zítřek, cítí nutnost napsat, co mi nikdy přímo neřekl. Kdyby se něco nečekaného stalo, nechce si to vzít s sebou na tu dlouhou cestu. Má právo to vědět.  Četla jsem těch jeho pár závěrečných slov s lítostí, bolestí, výčitkami, otázkou, zda jsem něco důležitého ve svém životě nepokazila. Slzy mi pomalu stékaly jako krůpěje rosy po tváři, rameny otřásal pláč, ruce svíraly list papíru s jeho nenapodobitelným písmem. Bylo to jeho pozdní, láskyplné a uznalé vyznání: „Luděnko, přes vše, co se za ta léta událo, nezapomínám na to nejhlavnější - poznal jsem v Tobě skvělou ženu, příjemnou, chytrou, velmi kultivovanou, dobrou matku  Tvých synů i dobrou dceru své matky. Nikdy nezapomenu na naše společné „výsadkové“ radosti, někdy i drobné nepříjemnosti.“ (Nezapomněl na jedinou hádku nás dvou, jíž Jarmila a Jaroušek udiveně naslouchali. Když jsem jim promítla svůj osmimilimetrový film z příjezdu „bratrských“ armád, vyletěl jako čert z krabičky a dost zle jsme si naše názory vyříkali. A už se k téhle epizodě nikdy nevrátili. Ani teď na ten jediný rozkol nezapomněl. Ale ani já. Tehdy jsem si poprvé uvědomila jeho dominanci ve vztahu muž-žena, a snahu uznávat jen své stanovisko, možná k němu dospěl tím jejich nevyrovnaným manželstvím, ale bylo tu a já ho citlivě zaznamenala jako velké vztahové mínus.) Odstavec zakončil něčím, co dřív nikdy nevyslovil „Objímám a líbám a stále vzpomínám – Karel.“

                             Od přečtení těch od srdce psaných řádek často myslím na to, zda si člověk po štěstí šlape nebo nešlape. Nedá se to přesně zodpovědět. Zvlášť u mne. Každý považujeme za štěstí něco jiného. Pro mne, po těch strašných dvaceti letech občanského svazku, je nejvyšší hodnotou moje duševní svoboda. Nemohla bych ji vyměnit za život v závětří, v dostatku všeho, co život příjemného přináší, svázaná křídla nejsou pro mne pozemským rájem. Zlaté klícky mne upřímně děsí. A ještě jedna vzpomínka se opakovaně vynořuje. Všichni tři mí přátelé byli nimrodi. A o Karlovi tvrdili, že má nejpřesnější mušku, střílí v pravý okamžik. Z mého hlediska je asi dobře, že s nastřelením tohoto cíle tak dlouho váhal, až bylo pozdě. Člověku, který pro Vás nezištně tolik udělal, se těžko říká tvrdé NE.

                                                                                  4

 

Ludmila Brožíková

                       
M o s e r o v s k ý   K L U B   O B Ř Í C H   Č Í Š Í

              

 

                   Autorem mimořádně zajímavého, světově známého klubu, byl výtvarník František Chocholatý. Usoudil, že skladbou skla se pro jeho neobvyklý záměr může stát pouze sododraselný materiál proslulé, historické sklárny Moser v Karlových Varech. V naší vlasti bylo skutečně velké množství skvělých skláren, jež se zabývaly pouze uměleckou tvorbou, ale značka Moser mezi nimi byla nenapodobitelná. Mnoho skláren, především manufaktur, spolupracovalo nejen s uměleckými školami, jež byly líhní nadějných sklářských výtvarných umělců, ale i s tehdejším Ústavem bytové a oděvní kultury (ÚBOK)v Praze, Moser pořádal významná sklářská sympozia, kde se fantazie sklářských výtvarníků a řemeslná dovednost jednotlivých sklářů mohla plně rozvinout. František Chocholatý do detailu rozpracoval svou představu sady zcela nových, od ničeho dosavadního neopisujících šesti obřích, foukaných číší, jež měly zosobňovat jednotlivé lidské povahy. Svůj nápad rozvinul do krásné společenské hry, v níž  účastníci nebudou tušit, že výběrem té „své“ číše o sobě zároveň něco vypovědí tomu, kdo ceremoniál povede. Ano, podmínkou přijetí do tohoto mezinárodního, špičkového klubu, jenž měl i svou řádnou registraci, bylo absolvování regulí, jež jim vdechl autor té jedinečnosti. Nejkrásnější atmosféru vytvářely skupiny, protože skoro každý zapomínal na svůj výkon, sledoval partnery a podvědomě odkládal naučenou koženost, odtažitost, predikát své společenské důležitosti. Podlehnout uvolněné atmosféře nebylo těžké. Klub byl umístěn ve výrobním podniku Moser v Karlových Varech, takže co jiného se mělo do „tančících“ sklenic nalévat, než další proslavený výrobek lázeňského města, bylinná, léčivá (v malém množství, pochopitelně) karlovarská  Becherovka. A celá ta roztomilá hříčka se odehrávala v podnikové vzorkovně, uprostřed unikátních, velmi cenných výrobků, mezi nimiž nechyběly ani vzácné umělecké rytiny podle francouzského malíře Wattoa, i kusy, jež získaly na prestižních světových výstavách ceny a skvělá uznání. Mezi vystavené soubory patřil i dar prvorepublikového presidenta republiky Beneše, který daroval k svatbě anglické královně Alžbětě, rozsáhlý, brusem a dukátovým zlatem zdobený servis jménem Splendid. Byly tam i nádherné klasické či fantazijní rytiny na tenoučkém skle pro manželky králů, šlechticů, šejků, diplomatů, sběratelů uměleckých unikátů. Celé prostředí salonku bylo okouzlující. Pokud účastníci ceremoniálu splnili úkol, tj. podařilo se jim zvláštním pohybem obou rukou roztočit na velikém, širokém, dřevěném  stole vybranou číši na různě vysoké stopce a během jejího otáčení kolem její osy stihli vlít do kalichu ještě z úzkého hrdla lahve Becherovky část  hořce bylinně vonícího zlatavého obsahu, přiťuknout si se všemi účastníky na zdraví, poté byli vyzváni, aby si s tím, s kým si budou přiťukávat, hluboce, srdečně hleděli do očí na znamení toho, že se chtějí zařadit do společenství lidí, kteří neodmítají žádnou příjemnou příležitost k setkání a nakažlivou  radost ze života. Teprve po několikerém poťukání poháry a vyměněných úsměvech došlo na řadu vypití obsahu, následoval podpis do přísně číslovaných pamětních knih na znamení, že tu opravdu byli a zkoušce se úspěšně  podrobili. Každá číše měla jiný obsah, a ten, kdo využil ceremoniářem na ukázku postupu předvedeného roztáčení, se mohl dočkat neplánovaného konce. Největší z číší, Tlustá Berta, se nejsnáze roztáčela, měla masivní podstament a nejlépe udržovala stabilitu. I horní okraj číše byl úctyhodný, strefit se do tak velkého otvoru bylo dost snadné. A radost, že se to podařilo, otupila během hry skutečnost, že obsah se MUSÍ vypít, neexistuje upejpavé usrknutí a odložení nezkonzumovaného nápoje. Ceremonář je sice povinen před započetím ceremoniálu na tento důležitý fakt upozornit, ale eufórie z nečekaných zážitků je tak veliká, že se téměř každému během chvilky vykouří z hlavy. Navíc si málo kdo uvědomí, že před návštěvou Klubu jedl možná naposledy u snídaně a vypít na prázdný žaludek na ex to, co se oproti Štíhlé dámě vejde na široké dno Tlusté Berty, je skutečně velice riskantní. Párkrát bylo takového odvážlivce nutno vzít pod paždí mezi sebe a do auta před vzorkovnou ho víceméně odnést. Většina, bez ohledu na postavení,  to vzala s humorem.

                            Ze začátku to byla vysoce prestižní záležitost, pro skutečné společenské celebrity ze všech možných zemí. Ceremoniál byl tak jedinečný a skutečně jediný na světě, že došlo k otevření oficiálních poboček dále ve světě,nejdřív to ale byla podniková prodejna v Praze na Příkopech a prodejna  podniku v Bratislavě, nemohla postupně pochopitelně chybět Anglie s královskými příslušníky. Exkluzivita Klubu se postupně šířila i mimo kontinent. Za minulého režimu se jedinečnost klubu částečně zvrhla – funkcionáři všech  možných institucí a spolků i ředitelé podniků a další činovníci,společenské organizace a stranické výbory a špičky nevyjímaje, se začali u příležitosti vysílání delegací do Varů k exkurzím po porcelánkách, pivovarech a dalších regionálních exkluzivitách, vyznamenávání nejlepších pracovníků i celých Brigád socialistické práce,oslav dožínek i podzimních honů, zdůvodňování žádostí by bylo nepřeberně, obracet na ředitelství podniku se žádostmi, aby i tito lidé byli přijati do prestižního klubu a jak to nabralo tenhle rozměr, překážkou k přijetí už nebyl ani opravář čehokoliv v ředitelově bytě či na jeho chatě… Naštěstí tenhle nešvar zůstal tehdy ještě jen československým specifikem. Všude jinde se regule Klubu přísně dodržovaly. Autor celé té neopakovatelné hry už nežil a nedovolím si pochybovat o tom, že by jeho protest byl v těch časech vzat v úvahu. Klub obohatil i delegace Mezinárodního filmového festivalu ve Varech, to mívalo skutečně kumštýřskou atmosféru, neobvyklosti fám  o téhle krásné záležitosti neodolala ani firma Dior z Francie, která v té době zde sjednávala s Tuzexem své dodávky. Všichni byli, tak jako účastníci přijetí ze skupin filmových festivalů, obdarováni číší, kterousi předtím v Klubu roztočili.Představitelé Dioru byli tak francouzsky roztomile unešeni, že jako revanš předvedli v Puppu (tehdy Grandhotelu Moskva) společenskou událost – přehlídku líčení jejich špičkovou kosmetikou pro pozvané. V seznamech knih byla skutečně excelentní přehlídka osobností, vědeckých kapacit, umělců všeho možného druhu, státníků, diplomatů, zástupců renomovaných západních firem, hlav emirátů, korunovaných hlav, iránského šáha Páhlavího s chotí nevyjímaje, do Klubu byl přijat i generální tajemník OSN Kurt Waldheim s chotí a diplomatickým doprovodem.Vyjmenovaná skladba vypovídá o atraktivitě Chocholatého realizovaného nápadu.

                             Ale nešlo jen o neopakovatelnost excelentního ceremoniálu, jeho naprostou všestrannou vyjímečnost. Chocholatý do nejmenšího detailu promyslel výšku i šířku jednotlivých pohárů, propočítal u každého tvaru jeho přesné těžiště, jež zaručovalo roztočení i setrvání v otáčivém pohybu, potřebnou stabilitu při nalévání likéru. Při trošce citu pro křehký materiál se tak měl každému podařit očekávaný úkon. Nutno říci, že se našli i tací, jejichž  opakovaná snaha během ceremoniálu byla marná. Pak záleželo na ceremoniáři, aby decentně pomohl rukama těsně kolem obvodu číše udržet balanc na pár vteřin, než se „nešťastníkovi“ podařilo  aspoň pár kapkami tekutiny zkropit dno rotující číše. Samozřejmě, že u „pomazaných hlav“ či osob, na nichž byla předem patrná upjatost, společenská sevřenost, odstup od všeho lidského, se vynechalo, co jednotlivé fyziognomie číší v naturelu účastníků o nich vypovídají. Šlo by o neomluvitelné faux-pass.      

                           Podívejme se tedy na jednotlivé číše, aby se nám s nimi při předvádění dobře pracovalo, i abychom věděli, koho máme ve skupině před sebou. Ta psychologická nápověda, s níž pan Chocholatý číše utvářel, je důležitá. Ne náhodou je nazval číšemi fyziognomickými. Někdy je i nutné nenápadně, decentně „nasměrovat“ někoho, kdo se po nezdařených pokusech může i tzv. urazit, na tu téměř spolehlivou Tlustou Bertu, aby svým následným chováním nepokazil atmosféru radosti a uvolněnosti ostatních.

                           Bylo nezapomenutelné sledovat, kterou číši si kdo intuitivně vybere, ale i jak přistupuje k jejímu rozpohybování, kolik toho jen v těchto pár okamžicích o sobě vypověděl. A jak se s výsledkem, dokonce případným nezdarem uprostřed dalších lidí, dokázal vypořádat.

                          Celý ceremoniál byl ve své době přeložen do angličtiny, němčiny, francouzštiny i ruštiny včetně detailních  popisů a rozměrů jednotlivých číší, aby mohl být autenticky používán v zemích, kde v té době byly otevřené pobočky Klubu.

 Takže: Tlustá Berta – největší, nejširší, nejstabilnější.

Kdo si ji vybere, měl by být z kategorie věčných optimistů, jež tak hned něco  nerozhází. Rádi dobře jedí i pijí, bývají dobrosrdeční, ale i značně konzervativní. Neradi mění své zaběhané zvyky. A to do té míry, že dokáží tvrdohlavě, neústupně prosazovat to, co jim z jakéhokoliv důvodu vyhovuje, náhlá změna by je neúnosně iritovala.  Milují svůj bezbřehý klid, spořádanou rodinu, dobře fungující práci. Jsou zemití, na přílišnou romantiku si nepotrpí. Nic neřeší stylem hrr.

 Druhou v pořadí je Tlouštík – také řečený Pivní bříško.

Má také pevný základ na krátké stopce, pěkně kulaťoučké bříško, které se náhle prudce zužuje, připomíná trochu zavřený tulipán. Má povahově něco z Tlusté Berty, ale v jemnějším provedení, ovšem dokáže nečekaně překvapit. To nečekané zúžení konce poháru napovídá, že je to tak trochu tajnůstkář, člověk, který dokáže uprostřed výborné nálady otočit a ukázat svou odvrácenou tvář. Je to taky člověk, který se vyzná v tlačenici, povšimněte si, jak při tom otáčení dokáže hledat únik či cestičku mezi dalšími tančícími číšemi a tvářit se přitom, jako by to patřilo ke hře. Nikdy se s ním nebudete nudit, ale taky nikdy vědět, jak s ním na čem jste. To náhlé zúžení vstupu do vnitřku číše Vám napoví, že Vám řekne jen to, co uzná za vhodné, má rád svoji rezervu.

 Třetím je Měsíček.

Oproti svým dvěma předchůdcům už má menší základnu, vyšší stopku, celek doplňuje pravidelná koule, z níž je odkrojen vršek. Hladké tvary, oproti dvěma prvním číším, jež byly košaté a tvarově zajímavé, působí trochu unyle, nemáte se pohledem na čem neobvyklém zachytit. Ale tak je to i u lidí, tvůrce na to při své snaze po fyziognomickém ztvárnění  myslel. Představuje jedince, jež v mase davu téměř nevnímáme, ničím nepřitahují, jsou uzavřeni ve své skořápce, která může zrovna tak skrývat génia, jako člověka, který si vykoná své povinnosti a všechno ostatní mu může být tzv. ukradené. Neradi se s čímkoliv komukoliv svěřují, můžete vedle nich prožít kus života a nikdy nebudete opravdu vědět, jací uvnitř jsou. Nevybočují většinou z řady.Chtějí klid pro své zájmy. Své vlohy nevystavují na odiv, dokáží být k blízkým lidem milí, ale jaksi na dištanc. Nevyhovuje jim halas, velká společnost, masové akce.

Čtvrtá je Dlouhá tvář.

Zastupuje osobnosti par excellence. Inteligentní, decentní, moudří, citliví lidé. Zahloubaní ponejvíce do sebe, milují krásné hovory, umění všeho druhu,  filozofování o čemkoliv, poslech nehalasné hudby, dovedou o svých pocitech a zážitcích  výstižně, trefně hovořit, psát, ,nesnáší balast, potěmkinské vesnice, laciné efekty, jsou plni až nepraktických ideálů, zásad. Žijí pro své okolí nepochopitelným vnitřním životem, mnohdy na hony vzdáleni realitě, ale nechtějí na tom nic měnit, jsou ve svém mikrosvětě šťastní. Mohou být právě tak dobrými řadovými pracovníky jako vynikajícími vědci, umělci, bankovními úředníky či pokrokovými sedláky, ve všech profesích si zachovávají úroveň a odstup.Jsou rozenými diplomaty, snaží se vyhnout hádkám, rozporům, nepříjemnostem, narušují jejich auru, vnitřní harmonické uspořádání. Přesto nejsou snadnými partnery, jsou nároční k sobě  i svému okolí, takže nemusí být oblíbení, což jim ale vrásky nedělá. Jsou sami sebou a je jim jedno, co si kdo o tom myslí. Kdo je získá za přátele, může na tom vztahu stavět, nejsou mstiví, ale křivdu nezapomínají.

 Pátá je Štíhlá dáma.

Maličké, vratké kolečko jako základ, vysokánská štíhlá nožka, nesoucí něco, co připomíná štíhlé Pivní bříško, zakončené stejným zúžením, skoro opravdový tulipán, díky té výšce. Až ji bude někdo roztáčet, dá mu zabrat. Bude se otáčet podle své chuti, unikat a zase se vracet, bude mít tendenci spadnout, jako by si zlomila podpatek, až budete nalévat ty tekuté bylinky, zjistíte, jak se téhle rozmarné ženě není jednoduché dostat na kobylku. Životem obvykle protančí, tragédie ji neberou, pohodí hlavou a vyhlíží nové příjemné zážitky, starosti, jež nejsou tak zásadní, aby ji ohrožovaly na existenci či životě, hází za hlavu jako ten horký brambor. Je ozdobou večírků, dámských i pánských jízd, veselá, rozmarná, nápaditá, slzy nemiluje, lidem , kteří se utápí v problémech , se instinktivně vyhýbá. Bývá dítkem Štěstěny, nezkazí žádnou legraci, instinktivně nachází východiska z malérů či nežádoucích situací. Bývá výbornou partnerkou pro reprezentaci a nemusí jít vždycky o nejvyšší společnost, svým nosem na „správné lidi“ může dopomoci ke kariéře i méně průbojnému partnerovi. Tak jako i Pivní bříško své plány nerozhlašuje na potkání, vyrukuje s nimi v ten opravdu správný čas. Ve společnosti bývají tito lidé značně oblíbeni, snad i proto, že nevyžadují od těch druhých nic mimořádného. Zasmějme se, pobavme se, zítra je taky den.

 Šestým je Štíhlý pán, jinak také řečený Dlouhán.

Je obdobou Štíhlé dámy. Mají mnoho společného, jen člověk, jehož zařadíme do téhle kategorie, má vážnější, zodpovědnější přístup k životu a svému okolí. K problémům přistupuje se snahou je vyřešit, aniž se příliš zpronevěří svým zásadám. Je otevřený, nemá rád zákulisní boje, jen je trochu volnější v zábavě či přístupu k práci či svému okolí. Dává  tomu stejnou volnost, jakou žádá pro sebe, lidově se tomu říká „nejde o život, tak žádná křeč, ono to nějak dopadne…“ Je společenský, komunikativní, oblíbený. Ztřeštěné nápady, jimiž občas šokuje Štíhlá dáma, jej natolik nelákají, aby si jimi komplikoval život. Bývá dobrým kamarádem, partnerem.

Tak, jak jde život každého člověka, u někoho jsou vlastnosti výraznější, jinde méně znatelné, hlavní rysy jsou ale vždy markantní, byť některé až po čase. Záleží na tom, jaké povahy se sejdou, jak moc jsou schopny si některé vlastnosti vzájemně tolerovat, co jim na tom druhém imponuje, čím je pro ně neopakovatelným. Někoho milujeme právě pro vlastnosti, které by jiný vůbec nesnesl. I tak je nutno přistupovat k charakteristice jedinečných Obřích číší.  Kopírují lidský život. Možná i proto jsou znalci těchto číší jimi tak okouzleni. 

                                                                                     ***
                                 

TOPlist