aktualizované: 02.03.2017 14:45:13 

S veselou mysľou na večné časy a nikdy inak!

Bože jak hluboko...
Loading
Ďalšie podsekcie zobrazíte kliknutím na titulky v záhlaví stránky
Bože jak hluboko......
Ludmila Brožíková
 
 
                        Bože, jak   hluboko jsem klesla!
 
      (Nevinné vyprávění o tom, čím taky v nestřežených okamžicích může být žena)
 
       Před mnoha lety byla mojí oblíbenou četbou outlá knížka inteligentního, vtipného autora, moderátora, herce etc. etc., -  Miroslava Horníčka - o dobře utajených houslích jeho ženy. Bylo to svěží, nápadité a bezesporu neobvyklé vyznání obdivu a lásky, vyslovení faktu, že muž nikdy neví, co dělá jeho polovička, když se zničehožnic ocitne v určité náladě  (bez ní to nefunguje)  sama doma.
 
        U mne to nastartoval slušivý, ale na  dobu těsně po válce výstřední klobouček v balíku od příbuzných z Chicaga. A protože mi bylo do kolíbky dáno, že vyčnívání z řady mi nebude dělat potíž, s přirozeností mládí jsem ho nosila. My, pamětníci víme, co to v těch  letech znamenalo. Kam nás to společensky, politicky, řadilo. Ale nátura je nátura. Hodně jsem v té době všestranně sportovala,  a  tak  kloboučky postupně ustoupily do pozadí.
 
        Ovšem hluboká inklinace k něčemu se nedá - jen tak - vymazat. Tím spíš, že jsem v té době vedle řádného zaměstnání dělala i módní návrhářku soukromému módnímu salonu ve Varech. Nic jsem v té době nevěděla o anglických zvycích tamních celebrit, vzít si na koňské dostihy na hlavu něco, co byla ztvárněná fantazie modistky. Na první návštěvu varského závodiště jsem - tehdy jediná, nepoučená - přišla v nádherném slaměném, na svou dobu provokativním - „florenťáku“. I můj svatební klobouček s miniaturním závojíčkem byl všechno, jen ne fádní, tehdejší době poplatná hučka.      
                     
        Pak přišli třináct měsíců a týden za sebou na svět dva synové a to už bylo o něčem jiném. Jedno mimino v zavinovačce a druhé, příliš čilé batole, s jediným úmyslem, vylézt z kočárku, kde mu bylo s bráškou příliš těsno. To kloboukům v poryvech větru nadlouho odzvonilo. Ruce jsem měla jenom dvě.
       
        Z batolat se stali deváťáci, gymnazisté, vysokoškoláci a vrátka pro klobouky se sama znova otevřela. Pořád jsem si sama oblečení a doplňky navrhovala i šila, pletla, klobouky tedy odpovídaly celkovému pojetí. Musely ladit s šátkem na krk, bižutérií, botami, rukavicemi, páskem i kabelkou, punčocháči, celkovým stylem. Chtěla jsem kdysi studovat buď knižní grafiku, nebo oděvní výtvarnictví, nevyšlo ani jedno, ale geny zůstaly.  Pak došlo konečně k mé definitivní žádosti o rozvod (to už byl starší syn prvním rokem na vejšce a druhý ho měl za rok následovat), k existenční změně zaměstnání a celkovému přešaltování životního stylu. Obě porozvodové práce mi přinesly osobní setkávání s řadou celebrit z obou stran železnou oponou rozděleného světa - a vyžádaly si automaticky i jiný styl.  Klobouky se teď plným právem přihlásily o své.
 
        Nové podmínky práce přivedly do mé blízkosti i lidi, s nimiž bych se předtím nemohla nikdy potkat. Jedním z nich byl pražský neurolog, vyznamenaný anglickou a tuším norskou královnou za práce v jeho oboru. Daly mu to černé na bílém, zarámované. Všestranný člověk podle mého gusta. Téměř sám při své vědecké práci postavil nad podolským koupalištěm patrovou vilu s velkou zahradou, zdolával hory, obeplouval moře i neznámé ostrovy, ovládal několik světových jazyků, byl sečtělý, měl až encyklopedické znalosti. Výborně vařil. Pasovalo na něj už v knižním světě použité „Tulák po hvězdách.“ Miloval výtvarné umění, dělal si radost koupí neobvyklých věciček. Nadšeně vzpomínám času, který jsme při mých sporadických návštěvách trávili po starožitnictvích, vernisážích, věhlasných i zastrčených maličkých galeriích, dílničkách výtvarníků.  Jeho nejsilnější vlastností byla ale muzikálnost. Nechal v té neobvyklé vile postavit od krnovského výrobce pro své hudební seance varhany. Kvůli akustice je umístili do uměle vytvořené jeskyňky z přírodního kamene s malou, funkční kašnou. Byl vynikajícím pianistou, pro své hudbymilovné přátele vytvořil ve zvýšeném podlaží i hudební salón s nádherným černým křídlem. Stěnu za ním tvořila po celé délce pokoje celozasklená plocha. Hrával zpaměti se zavřenýma očima, lustry zhasnuté, intimitu večerům dodávalo jen pár svící, o to úchvatnější byl pohled na nočně osvětlené údolí pod vilou.
 
     Proč jsem věnovala tolik času popisu té osobnosti? Prostředí, v němž žil? Protože v něm byl umělec každým coulem. Včetně ocenění výtvarna, smyslu pro neobvyklé myšlení. Jednou jsem už odjížděla domů - a na Václaváku jsem zahlédla ve výloze klobouk. Byl to snad zlomek vteřiny. Údiv, zablokování myšlenek. Tma v podvečeru velkoměsta. Spěchala jsem sama -  přítel měl přednášku a taxíky z jistého důvodu nesnáším. V tu chvíli mi byl odjezd dálkové linky Praha-Vary ze stanice  Florenc úplně „šuma-fuk.“ Samozřejmě jsem z obchodu vyšla s tou nepředstavitelnou věcí. Jako malá holka jsem co chvíli nakukovala do velké firemní kabely, v níž byl klobouk uložen. Neříkejte ukvapeně, že jsem blázen! Pamatujete ještě na kouzelný italský film s názvem „Bože, jak hluboko jsem klesla?“ Ten klobouk tam měl nepřehlédnutelnou roli. Dal vlastně scénáři z velké části děj. Česká modistka měla odvahu i fantazii, malinko něco okopírovala z toho, co sedělo hrdince rozkošného filmu na hlavě, když se nečekaně ocitla uprostřed lánů polí v kupce sena, ale bylo to něco nádherného. Smetanově béžová barva, do níž, jako by někdo téměř nepatrně, na špičku malířského štětce, přidal nádech jemného pudru, snad se tomu pelu a množství nedalo ani říci růžová. Kolem dokola dýnka nepravidelně několikrát omotaný závojíček stejné barvy. S velikými, nepravidelně geometrickými oky. V místě, kde se konce závoje protnuly do mašle, seděla ve stejné barvě jedna nadýchaná, průsvitná růže, vedle ní malinko našedlo-kávová druhá. To nebyl klobouk, to bylo mámení. Impresionistický sen.  
 
       Když pořádal v Domě umělců jeho přítel-varhaník koncert, pozval mne neurolog na tu slávu také. Vyrazila jsem mu dech. Ušila jsem si na tu slávu černé šaty s krásným krajkovým vrškem, sahajícím v princessovém stylu jen vpředu těsně pod prsy, s dlouhými rukávy. Navozovaly tím vrchním, předním, řídce krajkovým dílem, pikantní záhadnost. Pojmenovala jsem je Hříšná světice. Proč? Protože jsem k němu na svůj tehdejší precizní blonďatý drdol posadila takové malé, černé NIC, připomínající kněžskou čtverhrannou pokrývku hlavy.  Mělo na boku naaranžovanou mašli z černého tylu, v jejím středu jen v lesku světel koncertního sálu chvílemi zasvítily černé kamínky postříbřeného rokajlu. Celek dotvářely náušničky barvy mořské, zelenomodré laguny. Mého fantazií obdařeného společníka to doslova nadchlo. Když druhý den uviděl - šli jsme na vernisáž - výše popsanou „italskou nádheru“ a uslyšel mé pojmenování té nevídané krásy, řekl, že se ještě nesetkal se ženou, která by vydařeným kouskům svého oblečení dávala tak výstižné a neobvyklé názvy. Pojmenování klobouku „Bože, jak hluboko jsem klesla“ byla zároveň moje malá, nepostižitelná vzpoura tehdejší sešněrovanosti. Název by mohl svádět k výkladu čehosi lascívního, opak byl pravdou. Vypovídal o tom, že jsem už natolik sama sebou, že s tak zajímavým, nezvyklým kloboukem dokážu vyjít do šedivých ulic průměrnosti, „zglajchšaltování.“ Vědomě jsem riskla, že si vším možným sešněrované, ustrašené, poslušné dušičky poklepou významně na čelo.
 
     Bez přehánění mohu říct, že opravdu s každým kloboučkem jsem prožila neobvyklý příběh. Jako by tou svou nevšedností přivolávaly i nevšední děje. Už bylo po „sametové“, můj nevdovský důchod po celoživotní poctivé práci přímo volal po pomstě příslušnému ministrovi i celé vládě, když mne v krátkém časovém období několika měsíců jeden za druhým opustily finančně nákladné domácí elektrické přístroje, záclony, koberec… Nezbylo moc času na nářek. Nastoupila jsem pár let po šedesátce do známého květinářství jako vazačka květin. Především z Holandska sem pronikly tzv. suché vazby z exotických květin, travin, lastur, přírodních artefaktů. Majitelé firmy mne poslali na mezinárodní německo-rakouský kurz, ukončený certifikátem i pro živnostenský list a mně najednou v hlavě začaly místo snů naskakovat představy vlastního ztvárnění těch neobvyklých materiálů. Opravdovské autorské vazby, žádné plagiáty. Žádné série, vykrádání cizích nápadů, maloduché „opisování“ od zdatnějších. Přihlásily se, roky a událostmi odsunuté, spící umělecké sklony. Před Vánoci uspořádal pro podnikatele zdejší Grandhotel Pupp přehlídku všeho možného, luxusním spodním prádlem počínaje, přes porcelán, sklo, šperky, boty, kabelky, kožichy a klobouky, i ty naše neobvyklé, novátorské suché vazby. Měly dokreslit úspěšnost i nový design vil „podnikatelského baroka“ a luxusních obchodů. Naše firma seděla kousek od konce přehlídkového mola. Najednou pár žen v sále doslova vzdechlo. Dodnes nevím, z čeho byl zhotoven nádherný kožich, který předváděla blonďatá manekýnka. Měla jsem přesně tentýž pocit, jako kdysi u obrazu malíře Jana Samce. Je můj, řekla jsem si i teď v duchu. Bylo před Vánoci, peníze jsem vydala za dárky synům, dokoupila horkovzdušnou troubu, žehličku, na cenu klobouku exkluzívní pražské firmy to, co v peněžence zbylo, nemohlo stačit.
 
     Jako když sešle anděla strážného, přistoupila ke mně majitelka té pražské kloboučnické  firmy, sejmula manekýnce klobouk z hlavy a řekla „Mohu poprosit? Nechci na Vás nic víc, než abyste si ho zkusila.“ Jako ve snu jsem si ho předpisově, hluboko do čela, posadila na hlavu - a ozvalo se zatleskání. Jedna z žen, spíš jen pro sebe v hloučku ostatních zašpitla „Jestli ho nevezme, udělala životní chybu.“ Teprve teď mi došlo, že je sál plný mladých, atraktivních žen, proč ho nabídla majitelka právě mně? Protože to byl klobouk temně-vínové, lomené barvy se širokou, nepravidelnou šerpou, zpodobňující jak dokvétající zahradu, tak vyzrálý sad, v němž začne co nevidět k zemi neslyšně padat listí tlumených, nádherných podzimních barev. Klobouk elegance ale i zralosti, obojího tak akorát, aby v něm zazářila poslední možnost předvést, co si i žena příslušného věku může bez obav dovolit, aniž poruší dobrý vkus a podtrhne tu životem vytvořenou nepostižitelnost.
 
      Šéf i jeho žena pochopili příležitost k reklamě našeho podniku. „Já to platím, paní ho dostane jako dárek za krásnou prezentaci naší vánoční nabídky.“ Klobouk stál na tu dobu přímo padoušské peníze - a přesto byl můj. Uplynula od té doby zase pěkná řádka let, ale především tyhle dva klobouky jsou i se svými příběhy jedny z nezapomenutelných. Snad se mi do nich nedají v tom nastalém dlouhém klidu nepoužívání moli! Chtělo by to se v nich nechat aspoň vyfotografovat. A ještě jedno musím říct. Přes všechny ty neobvyklé příhody, které v letmém, zběžném pohledu téměř navozují obraz sladkého, bezstarostného života jedné, všestranně opečovávané ženy, byla skutečnost místy až nelidsky tvrdá. Mám jen to, o co jsem se sama pracovitě zasloužila. Nikdo mne nezanášel udivujícími dary, náručemi růží či kamélií. Znám bez příkras obě strany jedné mince. To jsou ty Havlovy „paradoxy života.“ Kdysi se sudičky někde předaly, musely to svými neobvyklými, fantazijními vsuvkami odškodnit. Napravit nelehký obraz, který kdysi v mé kolébce vytvořily. Nepátrám, kdo za to může. Z velké části asi i já. Ale být děj jiný, bylo by to už vyprávění o jiném životě. Možná nudné, bez espritu, k nečtení. Nezajímavé, jako nákup rohlíků.  Život je někdy jako velkolepé divadelní představení. Před oponou je nádhera, lehkost, špatné charaktery zamaskované, všechno jako z partesu. Za kulisami změť všeho, co tam rekvizitář ve spěchu pohodil, tam stojí láhev nedopitého piva (na kuráž) nonšalantního prvního milovníka, kterého už urgentně volali na scénu, tam ometené koště kulisáka, na klice visí nedožehlená spodnička krásné hrdinky pro druhé jednání. To jen povrchní divák má dojem, že co vidí, je vše v ceně vstupenky „na jedničku.“  
 
    D o s l o v:  Až Vás někdy, pánové, přepadnou myšlenky na to, že dobře znáte své ženy, jak je máte do detailu „přečtené“ - dovolím si malé varování. Muži jsou z Marsu, ženy z Venuše. Až budete před plánovaným výletem u domu nakvašeně pokukovat po hodinkách, podupávat nervózně a myslet si něco mírně nelichotivého o šminkách, puštěných očkách na punčochách či nerozhodnosti své choti, které boty si vzít, pusťte to z hlavy. Vaše milovaná polovička třeba zrovna v hloubi skříně narazila na klobouk, kabelku, šálku, perličky, rukavičky,  kapesníček s pradávnou, už téměř zapomenutou vůní, možná našla svatební prádélko, do něhož se dnes už (bohužel) nevejde, ale tenkrát, těsně po svatbě, kdy jste si nevěděl rady s knoflíčkem, třesoucíma se rukama se dotýkal oblých ramen své vyvolené…Už o tom třeba ani nevíte, ale my ženy, máme - většinou na všechno, na to prosím velký pozor!!! - sloní paměť. A tak tu chvilku (pokud Vám zrovna neodlétá linka na letiště v Orly či Anchorage) spěchu a nervozity nechte doznít, dolů se Vám vrátí milostně naladěná bytost, s níž budou nadcházející kilometry jako sen. Vzpomeňte moudrosti zkušeného muže – Miroslava Horníčka.
 
       Ženu, jež žije desítky let vedle Vás, stejně nikdy zcela nepoznáte. Stejně tak spoustu jiných věcí, mužům nepochopitelných. Jak chcete s jistotou tvrdit, že to samé stvoření, které dělalo dusno pro banální maličkost před Vaším odchodem před dům, teď nestojí u otevřeného okna a nehraje na nějaké, Vámi nepoznané, dobře utajené housle? Nezaříkejte se - ten Mars a Venuše už mají ledacoś za sebou!
 
                                                                    x   x   x                        
 
TOPlist