aktualizované: 02.03.2017 14:45:13 

S veselou mysľou na večné časy a nikdy inak!

Ďalšia kolecia do galerrie L.B.
Loading
Ďalšie podsekcie zobrazíte kliknutím na titulky v záhlaví stránky
Najnovšia  kolecia do galerrie L.B....
Poznámka administrátora 
Všetky doteraz publikované aranžmá sú dostupné kliknutím na nápis  
 

 

 
 
 
 

 
Ludmila Brožíková
                                             
                                                         Č t r n á c t k a…

 
Jsi nahá víc
než bývá strom
když na podzim jej vítr svleče
          Jsi palčivá jak horečka
         když roztřeští rtuť teploměru
          jsi nekonečnější než pád
          Jsi
                      Zníš po vábničce z ulity
                      až trne v míše
                      K tobě přibitý
                      krvácím slastně  a tiše
                                    Tvůj nehet na mou kůži píše
                                    čím jsem já tobě        
                                    čím mně ty            
       
                                                                                             (Báseň   JSI
                                                                                                Ze sbírky Znamení lva)
 
Básník má pravdu. Nádherných čtrnáct nám bylo stráááášně dávno, svět jsme měli před sebou, nádherný, plný překvapení, dobrodružství, lásek, plánů, chtivosti to všechno naplnit, prožít, mít. Jenže sny jsou jen sny. Nic víc, nic míň. Korekce dělají  souhrny náhod, konstelace nečekaností. Ale my dnes spolu opravdu po čtrnácté jsme, buďme vděční za tu chvíli, kdy nás semkne dohromady dálka, řeč, porozumění, lidská soudržnost. V čase obrácených hodnot  dvounásobně potřebná.
 
Projdeme kolem pár věcí, jež zkrášlují život, domov, myšlení. Zapomeneme na chvíli na trápení, nemoci, mrzutosti, schválnosti, prostě „vypneme.“ Jak? Právě začínám:
 
Pod číslem 20 a rozměrech 36x80 cm je to   R ů ž e   v   p a l i č k o v e n é   k r a j c e.
 Snad ještě i po těch dlouhých letech zdobí pokoj pro hosty na chatě našeho někdejšího tenisového reprezentanta Pály. Objednala ji jejich dobrá známá jako dárek pro svůj příjezd na návštěvu. Krajka je skutečně ruční práce, napoprvé mne nenapadlo, že by mohla vytvořit soulad s ostatním, různorodým materiálem. Ale když se rozhlédneme kolem sebe, často kdekoliv zjistíme,  že symbióza tak odlišných komponent vytvoří soulad. A všimněte si fantazie dodavatele sušiny, jak zajímavě se uplatní vybělené a preparované dubové listí. Je to všechno o míře fantazie a odvahy.
 
I další vazba je neobvyklá svým materiálem, ztvárněním. Dodavatel přivezl celou bednu různě dlouhých a širokých „šál“ z hrubého, neběleného i barveného jutového vlákna. V první chvíli se člověku mihne myšlenka „proboha, co s tím?“ Chvíli se jimi probírá, různě je začne tvarovat, a najednou ho osvítí právě ta fantazie. Nemám ty ostatní bohužel zachycené na snímcích, ale na některé nemohu dodnes zapomenout, tak zajímavé a neobvyklé byly! Když jsem dělala tuhle, vykukoval na mne potměšilý satyr, tančil v kruzích, tu nabízel, tu odtahoval velikou mašli s květy ze sušiny, chvíli si ji podkládal na krk jako svádivého motýlka -  no, uhranul mne. A nejen mne, až přijdeme na Souznění, už nebudu muset říkat, že si ji k němu vzala zákaznice, i barevnostně spolu harmonovaly. Nemohla jsem aranžmá nazvat jinak, než
 
 
 
 
 
 
 
S a t y r o v o   s v á d ě n í, možná mi to neodbytně šeptal, až jsem poslechla.
 Na délku ta jeho frajerská mašle měřila 95 cm.
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Teď je na řadě to  S o u z n ě n í  s  číslem 66. Délka dřevěného podkladu je l,36 cm, i barevnostně si se Satyrem rozumí.  Navíc jsou tam ta samá menší kvítka, vyrobená ze stromových šišek. A celá vazba mírní tu Satyrovu rozevlátost, bezstarostnost. S o u z n ě n í   je uklidňující, řekla bych, že pacifikuje toho roztančeného  blázínka.
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Drobnost   P a t ř í m  d o  k u c h y n ě   pod číslem  68 o velikosti ( do výšky) 28 cm nepotřebuje moc vysvětlování. Jde  umístit v té přípravně dobrůtek kamkoliv, okno, skříňka, polička, roh kuchyňské linky i jiná místa ji ráda přijmou.  
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Další vazba si sama řekla o pojmenování. Ke známým přijel na návštěvu  Holanďan. Mají v bytě ode mne řadu malých i  velkých věcí. Chodil od jedné ke druhé  a v předsíni si vzpomněl, že nemá  ve svém bytě v téže místnosti mimo odkládací stěny, zrcadla a košíku na paraplata nic víc. Přivedli ho, sedl poblíž mne na židličku a na vazbu si počkal, zajímalo ho, jak se taková věc dělá. Nebylo třeba vymýšlet název – takže podle skutečnosti: číslo  69, průměr kola 60 cm a název?  No, přece   H o l a n d s k o .
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
  K o š í k  v  b o r d ó  - byla  to zároveň taková malá slovní hříčka. Má číslo 73 a rozměry 40x40 cm 
Když jsme u toho zahraničí, nemohu nepřiložit košík, který si odvezla dívčina, odstěhovaná  do Francie. Bydlela v kraji dobrého vína, přála si mít něco, co to bude při každém pohledu připomínat. Tak se zrodil dívčí  
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Tak jsme dnes tu větší prohlídku v pohodě zvládli a za týden co? No, přece  „Nashledanou!“                                                                        
 
                                     

 
Magická třináctka…
 

 
 
 
  Mně přinesla Tvůj úsměv pošta ranní.
Je po dešti a slunce plápolá.
V bronzovém září vítr šmejdí strání
a palácem je náhle stodola
kam před úpalem jsme se uchýlili
kde ze všech koutů dýchá vlídný chlad.
Líbám ten den, líbám tu šťastnou chvíli
kdy začalas mne milovat.
    Měsíce pádí… Jednou k Tobě vejdu
      a docela se v Tobě rozpustím.
      Vniknu Ti do žil
      vniknu do pohledu
      u okna s Tebou budu stát jak stín
      až budeš nocí hledět v oněmění
      jak černé město v bílý sen se mění.
 
                                                                              (Ze sborníku Den poezie
                                                                                                                            mladých básníků)
 

Věřím i nevěřím na čísla. Víme, že každé číslo provází nějaký den v měsíci a jeho posouzení je odvislé od toho, co nás v něm potkalo. Ani číslo, provázející den narození nás samých, nebo někoho blízkého, nám nezaručí den plný štěstí, úsměvů, výhry, krásného setkání. Takže dnes jsme spolu, bez ohledu na to číslo, po třinácté. Snad většina v pohodě, zdraví a dobré mysli. Kéž je to tak pokaždé – už ty tři hodnoty zajišťují, že se nám svět bude líbit. Protože ne každý den je „svátek“ - bohužel
 
 
Začínám vazbou číslo 21, s názvem   N o s t a l g i e. 
 Tvoří ji nenápadný věneček o průměru 34 cm. Nic bombastického, opravdu jen tiché zamyšlení, konejšivé pohlazení. Dělala jsem ho mým mladým do ložnice. Zklidňuje mysl poslední chvilky před usnutím, uzavírá proběhlý den. A svým kruhovým tvarem mluví o koloběhu života – něco začíná, jiné končí.
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Druhým kouskem dnešní prohlídky je   Z a m y š l e n í  
 s číslem 52 a rozměrech 67 x 30 cm. Podkladem je dřevěná, bílá deska a dominantou vazby je druhý kousek dřeva, přírodní tmavý artefakt, samorost z nějakého stromu. Zjemnění vazby z těch dvou odlišných dřevin tvoří jediná, velká růže, kapradiny, romantické trávy, uschlý, přírodní lišejník. Ozdobí stěnu klidného, příliš barvami nehýřícího pokoje, navodí pocit   odpoutání od hektického dne.
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Třetí zastávku uděláme u podobného materiálu, jen jsem ho pojala dekorativně. Podložku aranže   P r o t i k l a d y  
 s  číslem 53 a rozměry 67 x 28 cm tvoří glazovaná keramická matová podložka, světlý samorost bizarních tvarů, připomínající hlavu nějakého zvířete, tmavá přírodní zeleň trávy, listí, jež milují roztomilé, chlupaté, medvídkovité koaly, a drobounké trsy kuličkových plodů mně neznámé botanické provenience. Je malý dodatek, že i věci mají svůj osud. Tu bizarní větvičku mi kdysi přinesl jeden náš pacient. Náruživý sběrač přírodnin, kamenů, především samorostů. Nasbíral jich během třítýdenního léčebného pobytu tolik, že jsem mu z nich udělala výstavu. Na ní jsme si ověřili, že člověk chodí, kouká, a přesto nevidí. On šel lesem a viděl. V té době jsem neměla potuchy, že za pár let budu aranže dělat profesionálně. Bizarní hlavička (mně připomínala hlavu srnčího kolouška) u mne celé ty roky zůstala jako připomínka, jak vidět to, co jiní nevidí. A pak přišel den, kdy jsem si na ni vzpomněla. Dotvořila neobvyklým způsobem tohle aranžmá, bez ní by nebyla tím, čím ukázka je.  
 
 
 Další vazbou pod číslem 59 o rozměru 40 cm na délku je K a r i b i k .
 Lze jej umístit jak do moderně pojatého bytu s převahou skla, chromu, vnese do „studeného“ prostoru teplo jiných i našich zeměpisných šířek, stejně dobře si porozumí se starým nábytkem, který má patinu staletí, který jsme zdědili po rodičích či dokonce prarodičích.
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Posledním kouskem dnešního setkání je bordovozlatý luxus. Jmenuje se D i o r ,
 mám ho vedený pod číslem 76 a celá vazba obnáší 140 cm. Dělala jsem ho v době návštěvy této světově známé kosmetické i oděvní francouzské firmy, která vyrazila na pracovní „výlet“ do našich světových lázní. Cílem byla prezentace líčení v tehdy pojmenovaném hotelu Grandhotel Moskva. Původně Grandhotel Pupp, podle dávných zakladatelů. Mnozí z Vás, především asi ženy, možná viděli ukázky v časopisech styl zařízení jejich výlučných, módních přehlídkových salonů, obložených i na stěnách drahocennými brokáty, těžkými drahocennými závěsy s těžkými, masivními střapci, nádherné židle, jež samy o sobě byly uměleckými unikáty. Zlato na vazbě je patinované, nic lacině blýskavého, už bylo takto upraveno v dílnách dodavatele výlučného materiálu s tím, že bude stejně luxusně pojato.
 
 
 
 
 
 
 
 
Dnešní exkurze do aranžérského výtvarna končí, slibuji, že za týden se sejdeme znovu.
   
                                                            x     x     x      
 


  Ludmila Brožíková
 
      D n e s  s e s c h á z í m e  p o   d v a n á c t é


Pavol Bunčák                       V y z n á n í
Potřebuji lásku jako chléb
každodenní
Nevím ani proč ji poutám
jménem ženy
Potřebuji lásku jako spánek
sny i léčiva
            která tupí ostří bolesti
            jež se zařezává zaživa
            do míst nejněžnějších
            jež mám v duši
                              Potřebuji lásku
                              co mne uspává
                              která v hrdle buší
                                            Potřebuji lásku  která vede
                                            která srdce drásá
                                            možná je to láska
                                            možná krása
                                                        Potřebuji lásku velkou jako slunce
                                                         která po vítězství jásá
                                                                           Je to moje obrana
                                                                            i spása.
 
Souhlasíte? Jít životem bez lásky je možné, vidíme kolem sebe bezpočet příkladů. Možná stejně tolik, jako je dvojic, jež si jako jí neobdařené neumíme představit. Ti  šťastní jsou jako dvojčata, patří neodmyslitelně k sobě. Jen málo lidí spravedlivě řekne, že mu nejkrásnější lidský cit nechybí. Chybí, jen to nepřizná, hledá náhražky, výmluvy, obelhává sám sebe. Desítky let opatruji útlou knížečku Jindřišky Smetanové Ustláno na růžích a pod nebesy. Kolikrát mne její moudrá slova přenesla přes bouřlivá období, těžké etapy,  bezpočtukrát jsem u ní hledala radu, jak dál bez „ztráty kytičky.“
 
Dovolte mi dnes naplnit svou někdejší představu  o hudbě či tichém vyprávění v šerosvitu čajovny. Ocituji kousek velké moudrosti té života znalé autorky: „Tak jsem chtěla vyprat baldachýn u té postele, co mi darovala za padesát roků věrných služeb kněžna Savojská, než se odstěhovala do Vídně. Taková bledě modrá nebesa z hedvábí – víte, že z nich nezůstala nitka na nitce? Rozpadly se mi v neckách.“ „Tak, tak“ řekla s účastí druhá babička. „A že jste si na ty nebesa vzpomněla zrovna dnes?“ „To je počasím. Vždycky, když je takhle bez mráčku., vidím ten baldachýn v neckách. Škoda ho…“ „Ale zase je hezky“, utěšovala ji sousedka. Měla pravdu, kterou bych si chtěla pamatovat:
 
Jsou mnohé necky s rozpadajícím se osobním baldachýnem. Ale jsou navzdory tomu i nezničitelná a znovu a znovu přicházející jasně modrá nebesa!“
Je to velké poznání - v někom se spleteme, nepátrali jsme, proč se stalo to či ono, je pohodlnější přijmout obecně hlásané „pravdy“,  když jsme se nesnažili mít dost dobré vůle pro svůj vlastní názor. Naše mínus! Pravidla stáda jsou vždycky ošidná. O to cennější je jistota, že ten druhý znovu objeví neselhávající jasná, nadějná, modrá nebesa.  
Obohaceni o životní moudrost můžeme se dnes opět věnovat  jiným hodnotám. Vztahům k práci, tvorbě, lidem, kráse přírody v jejích rozmanitých formách. Letošní bláznivé počasí mne včera překvapilo – při cestě domů zdaleka zářily na sídlišti okolíky dozrálých, červených kuliček podzimních jeřabin!!! Uprostřed léta!!! Letos už snad nemůže přijít nic, co by mne překvapilo. Pomalu si zvykám na nová poznání i nečekané deziluze. Říkám si „lidi jsou pořád „jen“ lidi.“ Ale ta nádherná, v srpnu nečekaná červeň mne donutila na dnešek vybrat mezi ukázky už i jedno podzimní téma  se stejným pojmenovanáním. Košík, který možná ozdobí Váš byt, třeba s jinou výzdobou, ale uděláte si ho sami, zapojíte představivost, vezmete si kus té čarující přírody domů.
 
Tak se na něj podívejme –
číslo 30, délka i s travinami 72 cm, a název   P o d z i m.
 
  
 
 
 
Další vazbou  je   P o h l a z e n í . Má číslo 72 a rozměry 25 x 18 cm. 
Košík je optimistický,příjemný na pohled, vidím ho ve světlé koupelně, v kuchyni  i v dívčím či babiččině voňavém pokojíčku. Ale i na terase mezi borůvkovými koláči a hrnečky s kávou či čajem, vystřídá jindy čerstvě natrhané  barevné luční kvítí v odpovídající vázičce. 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Posledně jsem slíbila, že se k těm tyčím, jež mi vnukly nápad na použití při aranžování, ještě vrátíme. Tak tady jsou:
Vazba   V o d a j e   ž i v o t  má číslo 64, délka tyčí je l,35 cm. Byla objednána ve dvojím
provedení do reprezentační „zasedačky“ na delší stěnu s decentní malbou a krásným tmavým nábytkem.
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Nezůstalo jen při těch dvou, doplnila je na kratší straně protější stěny třetí.
 U okna byla  rozložitá tropická rostlina, zabírající celý roh, a z druhé strany dveře do další místnosti. Takže na tu kratší stěnu poblíž dveří z tónovaného masivu jsme umístili doplňující aranžmá, jen ho zavěsili na výšku.
Vazbu  jsem  pojmenovala   P e r l e n í.  Jak vidíte, kapky vody nahradily kroužky k záclonové tyči, uvázané na přírodní, režný provázek. Délka tyčí byla totožná s dvěma předchozími aranžemi.
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Tak pro dnešek dost a pomalu se budeme připravovat na menší objekty – drobnosti, jež nezaberou moc místa  a  přesto místnost oživí, vhodně doplní. Těším se na shledanou!
 
 
                                                               x   x     x                  
 
 
 
Ludmila Brožíková
 
 
             Sedíme v kruhu spolu už po jedenácté…
 

 
Ladislav Stehlík                         Bertramka
 
Až luna noci
rozvoní jasmín na Bertramce
zašumí v břízách dávné tance
tak něžně, jako poprvé
když hrával tady sladké chvály
a slavíci mu zpívali.
 
                                    V té chvíli duše zachytí
                                    zas kouzlo hudby Mozartovy.
                                    Ať zní dál. Slovo nevypoví
                                    tu krásu, křehkou po kvítí.
                                    Flétnovým hlasem si ji spínám
                                    a na mladost v ní zavzpomínám.
 
 
Léto je ve své astronomické polovině. Tušíme, že druhá se překulí rychleji, než si budeme stačit uvědomit, jak tichými krůčky začne přicházet takzvané „indiánské léto.“  Kalendář to svou pranostikou nemilosrdně připomíná – „svatá Anna, chladna z rána.“ Mlhy za svítání, červánkové stmívání, studenější noci. Ale léto tu ještě je - se svým letos bláznivým počasím -  to jen chvilková venkovní nepohoda nás svedla dohromady s touhou nepromarnit odpoledne a ukrýt se před vodou, padající z nebe. 
 
V naší čajovně nás čekají tři další suché vazby.
 
Tou první v pořadí je C a p u c c i n o   s číslem 12 a rozměry  63x38 cm.
  Vazba je silně fantazijní i moderní. Vynikne jen tehdy, bude-li mít na stěně dostatek volného prostoru, bude-li ladit barevnostně s ostatními předměty a nábytkem v místnosti. Nevznikala lehce, obsah dodané krabice byl na první pohled z větší poloviny nepoužitelný. Co s těmi  hnědými, různě dlouhými, pokroucenými suchými  „klacky“? Pruty se nedá říct, byly zoufale neohebné, tvrdé. Nakonec se ukázaly, lehce posvazované vhodným materiálem, neobvyklým podkladem pro extravagantní nástěnný „obraz“.  Florista (člověk, zabývající se vazbami ze sušeného, různě upravovaného, či čerstvě ořezaného přírodního materiálu všech možných proveniencí) se postupně naučí vybírat k sobě ladící jednotlivosti z mnoha krabic. Dokonce v tom kombinování barev a prvků najde postupně zalíbení. Stane se pro něj výzvou jeho představivosti. 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Druhá v dnešní ukázce je oproti předchozí jen „drobností“, ale nezničitelné trávy jí dodají potřebnou dimenzi. 
 Nazvala jsem ji    N a t r a j   s   r ů ž í.  Právě ty dlouhé, pružné, temně zelené exotické trávy ji  prodloužily až na 80 cm,  ač sama vazba není velká.  Podklad tvoří pálená, glazovaná keramická miska a téměř jednobarevně řešený levý okraj  s růží, sametovými pružnými listy a preparovanou snítkou kapradiny,  vše doplněné drobnými kvítečky pro zvýraznění shluku těch několika červených odstínů.  Zajímavě vše zvýrazňuje právě ta skořicově světlehnědá suchá větev. V katalogu se skutečně jmenuje natraj. Volně splývající trávy vazbu zjemňují.
   
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Třetí aranžmá  má název   H o j n o s t .
 Je uloženo pod pořadovým číslem 55 a zaznamenané rozměry jsou   67x26 cm.  
Snoubí se tu na podkladě z nám už známých listů, obrácených sametovým spodkem nahoru (vršek těchto listů totiž vypadá jako naleštěná jemná kůže a zbytečně by pohledově potlačoval ostatní materiál), spousta makovic, růže i různé traviny jako ukázka pestrosti přírody na polích, lukách i v zahradách. Dlouho jsem přemýšlela, na co umístit samotnou vazbu, aby získala na neobvyklosti. V obchodech nabízené koše i kulaté podložky všech možných provedení mne spíš odrazovaly. Vazba sama byla podlouhle oblá, to by nešlo dohromady. Pomohla náhoda.  Dělala jsem si právě přepažení v pokoji, kam skryji svůj koutek pro počítač, šanony, tiskárnu. Po uříznutí potřebné zakoupené záclonové dřevěné tyče na nařasení závěsů jsem najednou věděla, že musím do obchodu s nábytkem ještě jednou. Pro stejnou tyč, jen tmavě namořenou. Domácí pilkou jsem získala potřebné délky, v některém z dalších pokračování uvidíte, že se mi nápad jako podklad nejen zalíbil, ale dokonce u dalších vazeb kompozičně hodil.
 
 
Už teď vím, na co se společně podíváme příště. Do té doby se mějte příjemně.
 
 
                                                  x     x     x                
 

 Ludmila Brožíková
C o   s e   n á m   v y b a v í   p o d   č í s l e m   d e s e t ?
 
Petr Musílek
 (nositel Čestného uznání za poezii)
 
Někdo přijde a neřekne slovo
A víme
Stalo se cosi obdivuhodného
Něco tiše velikého
Kouzelně prostého
Jako když se zasadí strom
Nebo vypustí holubice
        Jako když přeskočí jiskra
        Mezi zemí a oblohou
        Jako když housata
        Přinesou žluté jaro
                  Jako když vítr pohne větvemi
                  Větvemi unavenými
                  Větvemi pokroucenými
                            Někdo přijde
                            Neřekne ani slovo
                            Ale na rozdíl od těch
                                      Kteří nás ukřičeli
                                      Svým naléháním
                                      Víme
                                      Stalo se něco obdivuhodného
 
 
Já vím, jsou dny, které čarují a cítíme se šťastní. A dny, kdy máme slzy na krajíčku a musíme tu přeplněnou hráz v sobě zadržet, nedat nic na sobě znát. Přeříkávat si v duchu deset a jednu moudrost k získání vnitřní stability. Hledat ji v četbě Deseti malých černoušků či Deseti svatých přikázání – podle nálady a letory. Jenže je léto a jeho kejkle nás snadněji přenesou přes ledasjakou strázeň. Tak se mu věnujme – je tady, hřeje, pálí, prší, fouká, ale i konejší. Vyjíždíme na dovolené do všelijakých exotických dálek, nebo jedeme na venkov, pocítit, jaké to je, neslyšet při probuzení městský hluk, spěch, zlozvyky.
 
Dáme si dnes od každého kousek. Vyjedeme do rozpálených míst exotických zemí, abychom po návratu, znaveni všemi těmi dosud nepoznanými dojmy, zakotvili u směsice exotiky i   vůně našich tichých, voňavých, růžových zahrad. Jen tak, z nostalgie, do kytice přiložíme památku na převalující se vlny vzdálených moří malinkou, usušenou hvězdici. Jako pozdrav, jako vzpomínku.      
 
 
Zastavíme se u první aranže. Je jí   D j e r b a   s číslem 18, o rozměrech  86x65cm.
 Má neobvyklou vázu či koš, je to jen  
jiná, hutnější varianta té něžné modré přírodní stuhy z exotického stromu, se kterou jsme se už na začátku naší prohlídky v čajovně potkali Ale nádoba celým svým uspořádáním a barvou působí přirozeně, má svým širokým dnem značkou stabilitu, je rozhodně překvapivá. Uvidíme dnes dvě a uvědomíme si, jak mohou působit odlišně, jak si každá svým způsobem říká o jiné umístění. Napovím jen první variantu – vypadá dobře umístěná jak u paty schodiště - dřevěného či kovového - do dalšího patra bytu, ta druhá bude pěkná i na zajímavém koberci, vedle krbu, kdekoliv, kde potřebujeme v interiéru zvýraznit nějaké místo.
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Tou druhou je   T u n i s  s číslem 19 a rozměry 71 x 44 cm. 
 Nenechte se splést tím, že  kvůli fotografování stojí obě na bílých skříňkách, aby nic kolem nich nerušilo pohled na objekt, patří bez výhrad na podlahu. Jak výše uvedeno, shodnou se výborně s dřevem, kamenem i textilem.
Variabilitu stejného základního materiálu dvou předchozích dekorací, do něhož jsem exotickou tzv.“sušinu“ aranžovala, zaznamenáme při pohledu na koš, který lze právě tak položit dekorativně na zem, jako jej umístit na vhodný kus nábytku, zavěsit na zeď či do volného prostoru. Tento je dostatečně velký, aby vyhověl našim dekorativním představám, výrobce jej ale dělal v několika velikostech, včetně dárkového, asi dvaceticentimetrového provedení.  Náš, dnes zobrazený koš, je v té střední. Protože v něm není ani kousek něčeho, co by vyrostlo v našich končinách, nazvala jsem ho
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
T o v š e c h n o   j s o u   t r o p y .  Má číslo 56 a výšku 68 cm.  
 
Abychom si uvědomili rozdílnost obého pojetí, přidala jsem ještě „evropský protiklad.“
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Ta čtvrtá vazba patří jednoznačně zavěsit na zeď.  Pojmenovala jsem ji   S o u l a d.   
 
Její rozměry jsou 80 x25 cm, měřena je jen podkladová deska, aranžovaný materiál ji přesahuje všude. Kdykoliv se na fotografii podívám, zklidní se moje myšlení a opět zalituji, že jsem si ji nemohla ponechat. Tvořila jsem ji v době všeobecného rozmachu soukromého podnikání. I se vzorky v novém bytě použitých dekoračních látek a popisem dalšího barevnostního řešení místností  si dvě aranže přišla objednat manželka zdejšího úspěšného podnikatele, který rozšířil svou práci i na teritorium v Praze a k administrativním prostorám přikoupil zbytek volného patra. Ze starých prostor bývalého historického obytného domu vznikl nákladnou modernizací další byt a tam směřovaly obě vazby. Druhou z nich Vám nemohu ukázat, protože profesionální ateliérová fotografka neměla cit pro perspektivu a „vzala“ snímek z takového úhlu, že dominantou se stal jen bok podkladové desky a pár větví kapradin,  ne dominantní vazba. Snímek se tím stal bezcenným.
   
 
Mějte se do dalšího týdne hezky prázdninově či dovolenkově a hlavně buďte zdrávi.
 
 
                                                             x   x   x
 
 
                   Č a r o v n á     d e v í t k a
 

 
 
Jana Rathouská                           Báseň pro Tebe…
 
              Je léto
              a člověk jak okvětní plátky skládá              
              den ke dni.
                          A když se setmí
                            přijde sám k sobě jako host.
                                  Rozsvítí malou, už zapomenutou hvězdu
                                  a ochočí ji pro malého prince
                                  kterého v něm ještě
                                  nestačila uštknout
                                                                l h o s t e j n o s t
 
 
Ano, takový je život. Té proloženě napsané vlastnosti je stále víc, omotává naše srdce a zastiňuje pohledy na základní věci života. Ztrácí se nám v tom pohodlíčku skuteční lidé, jejich hodnoty, vnímáme jen ty zfabrikované „pravdy,“ protože je to nenáročnější, pohodlnější. Podléháme té snadnosti vlastního nemyšlení jako opiu. Ztrácíme svou vlastní identitu, přestáváme být sami sebou.
 
Přes ten pyramidový efekt jsou mezi námi pořád lidé, kteří ctí i něco víc. Především poctivé vztahy, nelze z nich vyjmout ani přístup k práci, i k těm, kterých si váží, které obdivují.
 
Naše deváté setkání znovu přiblíží ty, kteří myslí na druhé, snaží se do svého života vměstnat co nejvíc znalostí, schopností, umu ve všech možných oborech a předávat je dál, učit jinému, bohatšímu pohledu na dění kolem nás. Trochu odmazávat to, co nás zrovna v očích druhých nešlechtí. Nabádají nás zamknout to nepěkné v nás na devět západů.
 
Zůstanu věrná předchozím řádkům a nabídnu něco  pořád lidsky přirozeného, jako je touha, čekání a klid duše. Nic, co by komukoliv z nás bylo neznámé. Tyhle tři „obrázky“ na bílém laminu jsem dělala jako odraz tehdejšího stavu své duše. Jsem pořád snílek, téma vazeb si samo řeklo o ztvárnění.
 
 
Č e k á n í   má číslo 50, rozměry 40x30 cm.      
  
 
 
 
 
Bílý podklad všech tří obrázků je totožný, výsledná čísla způsobují přesahy jednotlivých materiálů, nechtěla jsem přírodní materiál „useknout“, zkrátit, odříznout. Dílko by ztratilo na zajímavosti, připomínalo by svou unifikovaností věc, vyrobenou na běžícím pásu. Dvě rozřepýřené koule květu artyčoku, z  P o k o r y nám už známý „hrozen“ vína, i stromová stuha ve mně evokovala nedočkavost, zvědavost i radost, že vysněný děj se splní.
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 

Následuje   T o u h a   s  pořadovým číslem 49 o rozměrech 39x28 cm.
 
Patří mezi těch několik z mála, které by  potřebovaly nabídnout pohled in natura, aby vynikla sounáležitost materiálu, vyjádření myšlenky. Je z nich bezesporu nejkrásnější, lidsky nejvýstižnější. Představuje tuhle lidskou schopnost v té nejněžnější formě.
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
l Klid v duši si představuji jako ztišení všeho, co nám kazilo spánek, rozptylovalo myšlenky, odvádělo nás od rozumného  smýšlení. Bílá a zelená, ta dokonce ve třech odstínech, přecházejí jedna do druhé. 
 
Tak jsem K l i d   d u š e   tehdy (a dodnes je to tak, působí na mne stejně jako tenkrát, před mnoha léty) viděla já. Aranžmá má číslo 51, rozměry 37x28 cm a uzavírá jako pohlazení dnešní naši schůzku. Dali jste si při tom posazení pár doušků něčeho dobrého? Ať slouží ke zdraví!    
 
 
 
 
                                                                x   x   x  
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 

 
 
Ludmila Brožíková
 
              Mámivá, do kroužků tančící o s m i č k a…
Píseň skladatele Tiomkina z nádherného starého filmu „V pravé poledne“:
 
Buď pořád se mnou lásko sladká
ten slib Ti nevrátím
až prach se zvedne po šarvátkách
Tvé bude mým.
    Jak dobrý přítel pohleď se mnou
    vstříc možná trpkým hodinám
    a smiř se s pravdou nepříjemnou
    že i Tvůj milý
    má slabou chvíli
    že dostal strašnou chuť být sám.
             Přesto že vidím kamarády
             kterak se ke mně točí zády
             věřím, že třeba sám a sám
             dál pravdu mám.
                     V životě asi žádná víra
                     samotná zámky neotvírá
                     vím že se musím za ni prát
                      prát se i s tím co mne svírá.
                                Jen Ty buď se mnou lásko sladká
                                Tvůj úsměv je mé bázně štít
                                a tak tu stojím bez pozlátka
                                až jednou zmizí
                                co je mi cizí
 
                                                                jen pro Tvůj úsměv chtěl bych žít
                                                                        chtěl bych žít
                                                                               chtěl bych žít…..
 
 

 
 
Věřím, že pro vzpomínky na krásný film našeho mládí, pro slova, jež skladatel vložil do písně tak nadčasové, že je to až k nevíře, a že až skončí naše dnešní setkání, pochopíte, že jiná slova jsem pro dnešní setkání nemohla použít. Protože nejde vždycky jen o lásku v obecně vžitém smyslu, máme rádi, nebo milujeme tolik věcí a činností, někdy zcela prozaických, každodenních, i všemožných poznání ve svých životech, že je to zázračné slůvko pro všechny doslova spojovacím článkem krásného řetězu.                                                    
 
 
Slíbila jsem posledně ještě exotiku, viďte? Omlouvám se, život diktuje, i já jsem jen pěšák na jeho šachovnici…Udělám střih v plánech a nabídnu čtyři, trochu námětově nesourodé aranže, na něž se mělo dostat později.
 
První má číslo 32, měří 120 cm a nazvala jsem ji   R u s t i k á l n í. 
Přišli manželé středního věku a chtěli něco do nově vybudované chaty poblíž lesa, jež rámovala ze všech stran pole. Paní s nadšením vyprávěla, jak se z procházek vrací s pugétky trav, květin, větviček. A chtěla by se na něco takového dívat i při pobytu doma. Představila jsem si sebe v jejich situaci a pokusila se. I tenhle příběh je o slovech písně, jíž jsem začínala. Ti dva lidičkové se měli už od pohledu moc rádi, měla jsem pocit, že i stejně myslí, že jsou to, co se schovává pod rčení „jedna duše, jedno tělo.“
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Druhou v dnešním pořadí je vazba s číslem 54, rozměrech 48x26cm a názvem 
   Z n á t e  j e ?  Určitě ano, v době, kdy jsem tyhle věci vytvářela, je používal skoro každý, jen je třeba jinak seskupoval. Celek je obrázkem fantazie přírody jiné části zeměkoule, dokáže být milým společníkem při zimních večerech, kdy zabořeni do křesla čtete svého oblíbeného autora, nebo nového teprve objevujete, stejně takové aranžmá bez rozpaků můžete přinést jako dárek, tahle kytice opravdu roky nezvadne.
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Třetí je jen jako grafikem načrtnutých pár čar. Má číslo 60, měří 1,10 cm a jmenuje se lyricky H u d b a. 
 Jen pár kousků sušiny a ve vnímavé duši dokáže evokovat její oblíbenou melodii.
Jednoduchá, prostá, vlídná.
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
K ní současně byla na zakázku dělána  čtvrtá vazba č. 63, rozměrů 90x22cm,  měla doplnit předsíň s nádherným starým,   velikánským, řezbářsky v předminulém století zhotoveným zrcadlem,
  již jsem nazvala S l u n c e   v  d u š i. Obě navozujíklid a pohodu, proto ta jejich muzikální pojmenování.          
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Nenadále vstoupilo do mého života několik závažných událostí, která vyžadují všechny mé síly a vůli k jejich snad zdárnému zdolání. Těm, kteří se mnou, byť virtuálně a na značnou dálku navázali kontakt, něčím jsem je třeba i někdy potěšila, moc, moc děkuji. Byli pro mne v mnoha situacích tou pověstnou živou vodou, bez níž se nikdo občas v životě neobejde. Má mnoho podob, už jsem o tom mluvila nahoře v souvislosti s tou písní o lásce. Budete mi mnozí chybět, možná občas budu chybět někomu trochu já, ale život si s trably umí poradit. Měla jsem Vás ráda jako opravdové přátele a jako takovým, specielně Vám, těm nezaujatým, moudrým a lidsky krásným, podávám na rozloučenou malý košíček s čajovými růžemi.
 
Má číslo 77 a je tak akorát na podání jako dárek – 27 x 15 cm - Č a j o v é   r ů ž e.  
  
 
 
 
***
 
 
 
 
 
 
 
 
TOPlist