aktualizované: 02.03.2017 14:45:13 

S veselou mysľou na večné časy a nikdy inak!

Sypké písky
Loading
Ďalšie podsekcie zobrazíte kliknutím na titulky v záhlaví stránky

Ludmila Brožíková

                                              S y p k é     p í s k y

Nic není jen tak.

          

            Lidský život je neopakovatelný. Skládá se z náhod, nečekaností, pošetilostí i ohromujících poznání. Potkají se dva neznámí lidé a zajiskří. A jiní dva si ani nepovšimli, že někdo kolem nich prošel. Jak kdo a jak s kým. I za jakých okolností. Některá do Vás navždy vrostou, a jiná byste chtěli co nejdřív zapomenout, mnohá – především ta, do nichž jste byli násilně vtaženi – přímo vymazat z paměti. Něco o tom dobře vím. Jak o těch nádherných, okouzlujících, tak těch prachmizerných. Měla jsem pohnutý život, často jsem si myslívala, že ta krásná jsou malá odškodnění za neřádnosti, jimiž byl život přímo prošpikován. Postupem let jsem přišla na to, že není jedno, zda jsem někoho potkala, či se s někým setkala. Už obě slova něco vyjadřují. Potkat někoho mohu při cestě do práce, na nákup, jen tak, v městské hromadné dopravě, kývneme hlavou, zamáváme na druhý konec vozu, že to jsme opravdu my, nebo se zastavíme na ulici na pár všedních vět. Za chvíli o epizodce nevíme, nebo nevzrušeně zmíníme „potkala jsem tuhle toho a toho, strašně zestárnul…“  Začneme-li ale vyprávět, že jsme se setkali s tím a oním, už trochu napovídáme, že to bylo příjemné, ty chvíle nás potěšily, na setkání rádi i po letech vzpomeneme. Aspoň u mne to tak je. Potkání se je něco jen tak, mimochodem, možná ve spěchu, bez vzruchu. Ovšem setkání nabudí chuť se někam na kousek řeči posadit, zavzpomínat „pamatuješ…?“, nebo „jestlipak ještě víte, že…?“. A jdete domů, slova doznívají, atmosféra je ve Vás milá, příjemná či přímo okouzlující. Dokonce zalitujete, že jste třeba nebyli lépe upraveni, nenacházeli se právě v nejjiskřivějším stavu mysli. A opravdu nehraje roli, šlo-li o ženský či mužský protějšek, rádi se k milým chvílím budete vracet. Třeba až bude liják bičovat skla oken, v ohavný den, kdy se Vám nic nedaří, začne navíc ještě pršet, vítr v sídlištní zeleni bude naříkavě ohýbat kmeny štíhlých stromů, nebo Vás někdo zcela nesmyslně a zbytečně naštve… Až Vaše unavená mysl bude potřebovat záchranné lano, které Vás vyvede z pustoty beznadějné chvíle.

 

             Postupně jsem si našla únik z takových mračnových chvil. Když nemohu spát, nezůstávám v horkém, zváleném lůžku. Vstanu, jdu k oknu, odhrnu záclonu a dívám se do bezedných hloubek noční oblohy. Má své neopakovatelné kouzlo, je vnímavá k mým myšlenkám. Hledám v té spoustě jiskřících bodů svou hvězdu. Ptám se na další cestu. Kladu jí otázky, proč přišlo tehdy to a odešlo ono. Proč se nesplnilo, co jsem si horoucně přála. Hledám své chyby, čekám pochopení. Nevadí mi, že neodpovídá jako lidé, že tajuplně mlčí. Učí mne číst jinou abecedu, tu nesdělitelnou a přece pomáhající. Měla jsem třikrát v životě věrného čoklíka, nějak jsem u všech zmeškala výuku lidské řeči a nápravu už nestihnu. To oni mne naučili číst slova, jež nikde nikdo nevytiskne a přesto jim porozumím.  Žiji příliš dlouho sama a přesto jsem komunikativní typ, tak mluvívám sama  se sebou. V duchu, okolí o ničem neví, a mně se takovým hovorem čistí mysl. Stejně se dorozumívám se svou hvězdičkou. Někdy se stane, že není-li noční téma příliš chmurné, beznadějné, ten jiskřící bod výrazně zabliká, snad s mými názory souhlasí, i měsíc jako by pokýval svou rozpůlenou hlavou. Vrátím se do teď už přijatelně teplých lůžkovin, a protože bůh spánku se mezitím někde zapovídal, začnu vzpomínat. Na to hezké především. Jak jinak? Je to ta nejpříjemnější cesta ke zklidnění, ukolébání rozjitřené mysli.

 

Vzpomínky – léčivé bylinky s vůní mateřídoušky.

 

            Všechny události mého života prožívám naplno, nic neprojde kolem mne lhostejně, razí si cestu srdcem (pak nemá být nemocné), tu pohladí, tu nečekaně švihne, až do hloubi duše ostře zabolí, jednotlivé etapy mého života si jednou na pitevně na něm se zájmem prohlédnou. Budou jako výrazné stromové letokruhy, jako geologické vrstvy ve skále. Těch nádherných bylo míň, budou však i po té spoustě let zářit jako démanty, některé jen jako zlatonosné žilky ve vytěžených slojích, ale nepřestanou i těmi pár ryzími zrníčky svítit na dálku. Budou tam taky hrbolaté, „kvetoucí“ rzi se zdviženými, krabatými okraji, i neurčitelné směsi železa, těžkého olova, patinou matoucí mědi. Všechny dohromady budou mapovat co mne dusilo, trápilo, ničilo, deptalo. Nebo dojímalo, dělalo na chvíli šťastnou.  I k tomuhle popisu bych mohla přiřadit svá setkávání i potkávání.

 

              Probírám se kulisami svých příběhů, každá přesně vystihuje atmosféru, v níž se děj odehrával. V těch krásných příbězích jsem vnímala nebe, šumění listoví, zurčení spěchající vody, svist větru ve vysokých, kvetoucích travinách letních luk, roztodivné vůně lánů zrajícího obilí – tenkrát v něm ještě krásně kvetly chrpy, vlčí máky i koukol – natrpklou příchuť čerstvě pokosených trávníků, tetelivé chvění slunečního světla v korunách stromů zalidněných ulic, křaplavé, suché zvuky křídel rozletujících se holubů, ozývání se vodního ptactva v rákosí rozčeřené hladiny rybníka, drolivý praskot písku a malých kamínků, doprovázející každý krok na sluncem vyhřáté polní cestě, tíhu předjarního horského sněhu na vyjížďce daleko od hlučícího davu lhostejných lidí, zmrzlá voda tvořila nad břehem horského potoka křišťálové rampouchy. Pozadí mým příběhům nevytvářel žádný renomovaný scénograf, ale harmonická, kouzel schopná příroda. Dodnes vidím zářivě modré nebe a duchničky sněhových mráčků nad hlavou, nikdy nezapomena na dramatická oblaka Tater, měkkost jejich dolin, divokou rozeklanost úbočí. Nekonečné nebe nad hlavou. Jako by to bylo dnes, mohu popsat i krásně barevně vyladěné zařízení hudebního salonku v Piešťanoch, stejně tak  atmosféru, plnou očekávání v pražském Domě umělců na jednom z hudebních svátků, girlandy pouličního osvětlení pod vilou Na Klaudiánce, v jejíž smyslné tajemnosti tichu nocí jsem naslouchala brilantně hrané Eroice, francouzským romantikům… Nikdy nevymažu z paměti napulírované auto, vířící neproniknutelný prach polní cesty, vezoucí mne k absurdnímu divadlu neuvěřitelné události.  Pamatuji si dodnes vůně, dráždivost či konejšivost okamžiků, detaily situací, ve vzduchu znehybnělá slova, záblesk očí, špatně maskovaný, zlo věštící úsměv, ale i předměty, nemající s dějem nic společného, byly to jen dekorace, vyplňující prostor životního jeviště. Tvořily zároveň akustiku pronášeným slovům.

 

             Všechny ty věci, vjemy nálady i vůně tvořily neodmyslitelnou součást mým setkáváním. Toulala jsem se, možná chvílemi nesmyslně snila, ale naštěstí i moudřela, poznávala svět z jiné stránky.  Neobvyklá setkání přinášela pocity, že snad i sem-tam nějaká lidská spravedlnost existuje. Že jsou i jiní lidé, než ti, co se mnou občas ošklivě „zacvičili.“  Znovu jsem po takových setkáních zdvihla hlavu, nadechla se, uvěřila, že bude líp. Člověk stejně věří jen tomu, čemu sám chce. Musí si spálit párkrát prsty, aby věděl, čemu se příště včas vyhnout. Jsou mezi námi i nepoučitelní. Občas k nim patřím, dám na prvotní intuici a pak se nestačím divit.

 

Lidský život se někdy podobá nevypočitatelným dunám v poušti – a oázy? Občas jen fatamorgány. Životadárnou vodu musí člověk střádat v sobě, ve své duši… a šetřit s ní. Protože v životě přichází i chvíle, kdy jediná pomoc končí v našich rukách.

 

            Mám přemýšlivou, moudrou snachu. Když ve vzácných chvílích volna přečetla moje životní kotrmelce, pojmenované Putování za tymiánem, poctivou zpověď pro oba mé syny, v níž jsem se nevyhnula naprosto ničemu, čím jsem prošla, připsala k nim své dojmy. Pochopila přesně  jemné nuance životních setkávání a potkávání: „…Memoárové postavy – ač to někdy až nevypadá – jsou zcela reálné. Ludmiliným životem prošly, proběhly či prožily se, nechaly se obohatit, zapůsobily, odešly či odpadly, nebo se i rozplynuly…“

 

            Život mi personifikuje moře. Miluji jeho věčnou proměnlivost, rozbouřené, vzedmuté, hučící hladiny i jemně šumivé převalování vlnek s ladnými křivkami letu racků, křižujících ukřičeně oblohu za každého počasí. V jemném písku chladného, krásného Baltu jsem dlouhé hodiny sledovala málem nepostižitelné mechanismy pohybu miliard mikroskopických zrníček, omletých mořskou vodou, vypálených žhnoucím sluncem, ohlazených ničivými zimními větry. To prosakování, propadání, mizení a nové vynořování, přeběhl brouček a za vteřinu nebyl, vsákly ho pod povrch ty téměř nezachytitelné přesuny. Nikdy jsem nebyla na Sahaře, ale filmové záběry na neuvěřitelné přemisťování suchého písku, vytvářejícího neskutečně rychle fantazijní nové útvary, mne znovu a znovu udivují. Něco mnou samého v životě poznaného ve mně silně evokují. Rychlou změnu děje. Prořezávají vzduch, vzbuzují až nepříjemné pocity. Jako životní nenadálé situace, v nichž nemůžete ději zabránit. Pro mne mají přímo magnetickou, osudovou přitažlivost. Přijdou a Vy s nimi někdy nemůžete nic dělat, jsou tady, musíte se jimi prožít, probolet, prošílet, proplakat i prosmát, promilovat, proštěstit, protrpět, projít, proploužit i proletět – jen cesta zpátky není. Na konci příběhu jste o něco jinačí. Něco do Vás vstoupilo a něco odešlo. Skutečně člověk nevstoupí … ale to už znáte.

 

            Záleží jen na nás, jak po jejich odeznění budeme působit na své okolí. Co v nás zůstane, rovno pečeti, zvyšující či snižující naši skutečnou cenu. Myslím pochopitelně tu vnitřní. Pokud jde o tu vnějškovou, někomu sluší nejen pár pih, ale i ty – kdysi bolestivé jizvy, vepsané do rysů, jednání, přístupu k druhým.

 

                                                                 x    x    x

 

TOPlist