aktualizované: 02.03.2017 14:45:13 

S veselou mysľou na večné časy a nikdy inak!

Čas mezi váhami a střelcem
Loading
Ďalšie podsekcie zobrazíte kliknutím na titulky v záhlaví stránky
Ludmila Brožíková
 
        Č a s   m e z i   V á h a m i   a   S t ř e l c e m…

 

 Š e p t e m
 
Tiché dny, které sčítají se
Jak písně v starém špalíčku
Ty skrýváš skromně ve svých řasách –
Znamení času na víčku.
 
    Když dotýkáš se svými prsty
    Hodin a minut, které splývají
    Tu zastaví se přistiženy
    Jak slovo, které někdo tají.  
 
            A na všech tajných místech
            Jež voní po těle
            V tom překvapeném čase
            Má naděje si ustele
 
                                                  Petr Kovářík
 
Letos jsem si zvlášť silně uvědomila, že čas, kdy už vlastně není podzim a není ještě zima, má na mne roztodivný vliv.  Probouzím se i uléhám na lože téměř ve stejný čas, jen za okny je jiná tma než na jaře a v létě,  jiná, než ve vrcholícím Adventu. Když venku celé dny neúnavně  a protivně prší, obcházím byt, připomínám věčného hledače pohádkových pokladů. Tu vezmu do ruky sošku, očima bloudím po jejích dokonalých poválečných tvarech, tam sundám ze zdi obrázek a myšlenkami zatápám, ke kterým Vánocům mi jej daroval starší syn. Je na ní výtvarně suchou jehlou zpodobněna můrka-Zubokřídlec, celá miniatura je režno-šedo-hnědá, krásně ladí s okolní keramikou, jako by ji vytvářel jeden a ten samý kumštýř.  Sáhnu po dávno uschlé růži v nice skříňky, jemně ji v kolébce dlaně polaskám – ach ano, přinesla ji přítelkyně po mé operaci jako věno obnoveného zdraví do dalšího životního roku, položila jsem ji, když se z ní stala působením neúprosného času relikvie, na plechovou krabičku francouzských bonbonků od téže dárkyně. Připomíná moje dětství, je oválná, růžovobílá, možná tehdy na dovolené v dárkyni za výlohou romantické země vyvolala tytéž vzpomínky, čas mladosti,  který se už nikdy nevrátí. Pousměji se sama sobě, jak dlouho jsem váhala, zda ty neobvykle vonící pastilky sníst, nebo nechat vzpomínkám. Samozřejmě snědla, ráda občas mlsám. Obcházím pokojem jako bych tu byla poprvé, objevuji dávno zasuté drobnosti, zkouším paměť, odkud přišly, kdo mi je daroval, za jakých okolností jsem je před dávnými časy kupovala. Jako závoj mne obtáčí melancholie, dopadání kapek na okenní skla mne přinutí sáhnout do krabice plné cédéček,  rozhodnu se pro relaxační, ezoterickou hudbu, mile mne vysouká z nostalgie, nesmím se tomu dešti venku poddat… Otevřu knihovnu, po paměti sáhnu do oddílu s verši, probírám se jednotlivými knížkami, tam přečtu verš, tam báseň celou, až najdu to, co souzní s náplní stránek, zavřu oči a vzpomínám. Ujdu veliký kus životní cesty, vyhýbám se spáleništím, stačí ta psota, co se odehrává venku, já hledám klid, upokojení duše, nějakou hezkou příhodu, vzpomínku, úsměv, odreagování.
 
Přejdu k oknu, odhrnu záclonu a sleduji zvláštní přírodní divadlo, poddám se pomalu pohledu svůj listnatý zlatý šat odkládajícím stromům,  některý list strhne vítr prudce jako kámen, sletí dolů a přilepí se k mokrému asfaltu sídlištního chodníku, jiný váhá skončit v té nevábné hromadě u kořenů. Chvíli se chvěje jako oveččí usínání, pak se brání dorážejícímu větru, aby nakonec komíhavým, houpavým letem skončil s těmi, co nebojovaly o pár vteřin svých letních vzpomínek a jarního pučení. Oči mi přechází postupně z květiny na květinu na parapetním prkénku v bytě, tu se chystá kvést cyklámový brambořík, tady se objevují první, předčasná poupata vánočního kaktusu, odkvetou zase dřív, než přijdou Vánoce, bude je muset nahradit větší množství rozkvétajícího „zlatého deště“ či pár stonků velkokvětých chryzantém a na Barborku nařezané větve jablůněk či hrušní, kdoulí. Vím, že i květiny podléhají hudbě, milují ji, symbióza barev a tonů je osvěžující, nečas venku podušičkového uplývání už mi nepřipadá tak  skličující.
 
Mám ale i vzpomínky na někdejší chození v dešti jako dívka, později mladá žena. To jsem déšť přímo milovala, šlapala do kaluží, dívala se, jak se voda nevyzpytatelně rozstřikuje, cítila přitom, jak uvnitř vlhnou moje střevíce, ale krev byla ještě příliš mladá, chlad jí nevadil. Vzpomínkami se prolnula myšlenka na jeden deštivý návrat domů, z města. Kdysi, za těch mladých, krásných, neopakovatelných časů. Kapky vesele bubnovaly o látku deštníku, kolem krku jsem měla několikrát obtočený teploučký šál, lidé kolem spěchali do teplých domovů, kde už na ně asi někdo čekal, ale já šla pomalu, jako o jarní vycházce, vychutnávala si téměř liduprázdné ulice, nakukovala do rozsvícených výloh.  Představovala si, kam bych umístila tohle a támhleto, jakou radost by mi dělalo se těch věcí dotýkat rukama, pohledem. Občas jsem neodolala a vešla dovnitř. Ven už s tou, do papíru zabalenou radostí, můj krok se zrychlil.
 
Sáhla jsem po paměti pro vonnou tyčinku, svíčku, zápalky, zhlasla lustr, usedla do křesla  a nechala se nést duševní pohodou, občas ji narušilo zapraskání ohýnku  z ohořelého knotu, místností se do všech koutů  rozprostřela vůně tajemných vzácných dřev z cizokrajné tyčinky, nasákla do záclon, závěsů i  koberce, křesel. Tyhle chvíle neobvyklého ticha, prolnutí uvolnění mysli i půvabu klid přinášejících ikon jsem přímo milovala.
 
Když jsem jednou jaksi mimochodem zapátrala, proč po vyhoření světýlek na stolku mne náhle napadlo, že nemám doma dostatek oříšků, nekoupila jsem zatím ani jeden dárek pro své milované, nezačala s generálním vánočním úklidem, věděla jsem, proč mám ten zvláštní čas, působící na mne tím nepopsatelným  způsobem, tak neobvykle ráda. Přichází totiž jako tajemná zimní víla. Zve mne do dětství, do krámků, kde voněly sušené švestky, datle i fíky, ořechy a oříšky všeho druhu, všechno možné ovoce, jinak voněl cukr, mouka, máslo. A skořice. I svatojanský chléb. A tisíc jiných věcí, jež tvoří  ničím moderním, vyumělkovaným, nenahraditelný čas, který nám zůstal po předcích.  
 
Užijme si ten přechod z podzimní sklizně darů přírody i tichého ukládání k zimnímu spánku do podvečerů a večerů, jaké nemá žádný jiný roční čas. Už Vás nedočkavě prstíčkem zvu. Budeme brblat, chytat se za hlavu, zaříkat, že letos už nééé, žádných patnáct druhů cukroví, žádné bláznění s úklidem každého koutku … ale ono přijde, jako přišlo jiné roky. To si přece nemůžeme nechat ujít. Mladé, starší i ty pokročilé věkem, aspoň tolik, aby se nám klidně spalo. Třeba opravdu zredukujeme počet oblíbeného cukroví, zkrátíme seznam jídel, všechno třeba už z mnoha důvodů nebude na tu dřívější samozřejmou jedničku s hvězdičkou, ale především si ten, už na dveře ťukající čas, kterému muži asi nikdy neporozumí tolik jako my, nenechme ujít.  
 
Nečekejme na první vločky sněhu, i ty už podlehly novým zvykům a krouží teprve někde nad Grónskem, už neznají věky daný datum bílého koně a svatého Martina a vůbec už jen málo z toho, co dělalo ten nádherný staroslovanský čas tím, čím pro nás nezapomenutelně byl. Snad i pro mnohé pořád bude…                 
 
                             x x   x
.
TOPlist